IV. ÚS 1814/14

15. 07. 2014, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky Anety Kučery, zastoupené Mgr. Lucií Bartlovou, advokátkou se sídlem Jakubská 121/1, Brno, směřující proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. 4 To 17/2014, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.
Ústavní stížnost, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 26. 5. 2014, směřuje proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. 4 To 17/2014.

Usnesením státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, pobočky v Brně, ze dne 4. 3. 2014, č.j. 3 VZV 1/2013-641, byla podle § 79f zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), ve spojení s § 79a odst. 4 trestního řádu a § 79d odst. 8 trestního řádu, zamítnuta žádost stěžovatelky o zrušení zajištění náhradní hodnoty za výnos z trestné činnosti.

Stěžovatelka v rámci své ústavní stížnosti brojí proti rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci, který rozhodl dne 3. 4. 2014, pod sp. zn. 4 To 17/2014, o stížnosti stěžovatelky proti usnesení státního zástupce Vrchního státního zastupitelství Olomouci, pobočky v Brně, ze dne 4. 3. 2014, č.j. 3 VZV 1/2013-641, tak, že podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu se stížnost zamítá.

Stěžovatelka je přesvědčena, že došlo k evidentnímu nezákonnému zásahu a omezení jejího vlastnického práva garantovaného v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Z toho důvodu se opakovaně domáhala zrušení zajištění majetku, když tento podle ní nikterak nesouvisí s trestnou činností Luďka Kučery, který je trestně stíhaný.

Postup orgánů činných v trestním řízení v uvedené věci se jeví stěžovatelce jako nezákonný, jelikož je zasahováno do jejího vlastnického práva, garantovaného Listinnou základních práv a svobod, když nebylo postaveno najisto, že by se stěžovatelka v rozhodné době skutečně podílela společně s Luďkem Kučerou na zaopatřování životních a dalších ekonomických potřeb rodiny.

Pro tento závěr dle stěžovatelky nesvědčí ani fakt, že Luděk Kučera má dispoziční právo k bankovnímu účtu stěžovatelky, či že má k tomuto účtu i platební kartu. Jediné, co bylo podle názoru stěžovatelky naopak doposud v naznačeném směru prokázáno, je, že stěžovatelka hradila veškerý provoz na rodinný život v České republice sama, což je patrno i z výpisu z jejího účtu.

Stěžovatelka uvádí, že prokázala existenci zcela legálních příjmů v rozhodnou dobu, a to na základě smlouvy o prodeji cenných papírů uzavřenou mezi stěžovatelkou a společností Braddock Finance & Capital Ltd. dne 20. února 2008, včetně její přílohy, ze kterých je patrný prodej 5 akcií za 225.000 USD, když obdržela každý rok po dobu 5 let ve splátkách částku 45.000 USD a tato suma představuje legální nezdanitelný příjem, ze kterého stěžovatelka hradila veškeré náklady na domácnost v České republice, přičemž uvedené finanční prostředky evidentně nepochází z trestné činnosti.

II.
Ústavní soud předesílá, že v § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu.

Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci a postup obecného soudu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

III.

Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Do pravomoci ostatních soudů je tedy Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich pravomocnými rozhodnutími porušena ústavně zaručená práva a svobody. Ústavní soud ve své obsáhlé judikatuře neustále zdůrazňuje princip sebeomezení a minimalizace svých zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci. To se týká i rozhodování ve věci dočasného zajištění majetkových hodnot podle ustanovení § 79a a násl. trestního řádu. Ústavní soud při rozhodování o individuálních ústavních stížnostech směřujících proti takovým rozhodnutím vždy zachovával maximální zdrženlivost (viz např. usnesení II. ÚS 2475/08, IV. ÚS 1935/09, IV. ÚS 1054/12, IV. ÚS 941/14 a další, všechna rozhodnutí dostupná na http://nalus.usoud.cz).

Při posuzování ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření. Zajištění majetku je institutem, který napomáhá při stíhání závažné, zejména hospodářské kriminality, jehož podstatou je nikoliv odejmutí daných prostředků majiteli, ale omezení dispozičního práva s nimi tak, aby nemohlo dojít k jejich zneužití. Jde o omezení vlastnického práva dotčených subjektů, avšak v rámci výluky z ochrany vlastnictví, která je při zachování v zákoně specifikovaných podmínek přiměřená cíli sledovanému právní úpravou, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 941/14 ze dne 4. 6. 2014, usnesení sp. zn. IV. ÚS 948/14 ze dne 23. 6. 2014).

Ústavní soud v minulosti konstatoval, že vzhledem ke smyslu a účelu institutu zajištění náhradní hodnoty jde o legitimní výluku z ochrany vlastnictví. Připomněl, že z povahy institutu zajištění náhradní hodnoty vyplývá, že jde o institut dočasný a nejde tak bez naplnění dalších podmínek o nereparovatelné zásahy do vlastnického práva garantovaného čl. 11 odst. 1 Listiny, které by byly v rozporu s ústavním pořádkem. Zda pominuly důvody k uplatnění institutu zajištění náhradní hodnoty, zkoumají orgány činné v trestním řízení ex offo a majitelům zajištěných náhradních hodnot je přiznáno právo žádat o zrušení a omezení zajištění. Legitimita omezení vlastnického práva je tak přezkoumávána a stěžovatelům jsou dány dostatečné procesní prostředky k ochraně jejich práv (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 3074/08 ze dne 7. 1. 2009 nebo usnesení sp. zn. II. ÚS 3779/12 ze dne 5. 2. 2014).

Požadavky, jež jsou na rozhodnutí o zajištění majetku (§ 79a a násl. trestního řádu) z pohledu ústavního rámce kladeny, Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti zformuloval do následujících tezí: rozhodnutí musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydáno příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2, čl. 38 odst. 1 Listiny) a nemůže být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny), což znamená, že vyvozené závěry o naplnění podmínek uvedených v příslušných ustanoveních trestního řádu nemohou být ve zcela zřejmém nesouladu se zjištěnými skutkovými okolnostmi, jež jsou orgánům činným v trestním řízení k dispozici (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 379/03 ze dne 23. 10. 2003). Posouzení vlastních podmínek vydání rozhodnutí o zajištění je pak především věcí příslušných orgánů veřejné moci, když při naplnění výše uvedených požadavků další přezkum Ústavnímu soudu nepřísluší (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 3201/13 ze dne 27. 2. 2014).

V mezích takto limitovaného přezkumu Ústavní soud porušení ústavních práv a svobod stěžovatelky neshledal.

IV.
Vrchní soud v Olomouci v rámci svého usnesení konstatoval, že obviněný Luděk Kučera se měl na trestné činnosti podílet poskytnutím účtů zahraničních obchodních společností, které ovládal, k převodům finančních prostředků původně vyvedených a odčerpaných jinými osobami z účtů společnosti EDBUSSY, a.s. a jejich dalšímu transferu, čímž měl přispět k zastření jejich původu. Finanční prostředky na účtech vedených pro stěžovatelku, stejně jako nemovitosti stěžovatelkou vlastněné, byly zajištěny vzhledem k poznatkům o přetrvávajícím propojení manželů Kučerových, a to přes písemně doloženou smlouvu o zúžení společného jmění manželů.

Z textu usnesení státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, pobočky v Brně, ze dne 4. 3. 2014, č.j. 3 VZV 1/2013-641, vyplývá, že bylo zjištěno a prokázáno, že manželé Aneta Kučera a Luděk Kučera se fakticky v rozhodné době ekonomicky podíleli na zaopatřování životních a dalších ekonomických potřeb rodiny, neboť v období čerpání předmětných finančních prostředků z předmětných zajištěných účtů sdíleli jednu bytovou jednotku, která je rovněž předmětem zajištění. Dále bylo zjištěno, že obviněný Luděk Kučera má také dispoziční oprávnění k jednomu ze zajištěných účtů vedených pro stěžovatelku, když má k tomuto taky vystavenou platební kartu. Soužití manželů tak dle usnesení odpovídá běžnému soužití rodiny i z ekonomických hledisek a nelze tak přisvědčit tvrzení stěžovatelky o tom, že majetkově nemá s obviněným Luďkem Kučerou nic společného. V usnesení se dále konstatuje, že provedeným vyšetřováním bylo zjištěno, že peněžní prostředky byly na zajištěné účty připsány na konci transferové trasy a existuje tak důvodné podezření, že tyto prostředky jsou výnosem z trestné činnosti obviněného Luďka Kučery a ve skutečnosti jsou majetkem poškozených podvedených investorů společnosti Edbussy, a.s. S ohledem na výše uvedené a na skutečnost, že stěžovatelka neměla v rozhodné době na území České republiky příjem jako OSVČ ze závislé činnosti, případně z jiného majetku, který by přiznala k dani z příjmů, je v usnesení konstatováno kvalifikované podezření, že stěžovatelka spotřebovávala peněžní prostředky, které byly na předmětné účty zasílány jako výnos z trestné činnosti, kterého dosáhl obviněný Luděk Kučera.

Z usnesení Vrchního soudu v Olomouci, ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. 4 To 17/2014, proti kterému stěžovatelka brojí v ústavní stížnosti, vyplývá, že vrchní soud se plně ztotožňuje s odůvodněním usnesení státního zástupce. Nad rámec tohoto odůvodnění vrchní soud doplnil, že při domovní prohlídce zajištěné nemovitosti, ke které obviněný Luděk Kučera nemá mít žádný vztah, byly, jak vyplývá z protokolu o domovní prohlídce, zajištěny věci obviněného, a to konkrétně svazky šekových formulářů, razítka společností ovládaných obviněným a listiny k těmto společnostem, daňová přiznání obviněného, cestovní pasy obviněného, apod., z čehož je zřejmé, že obviněný měl do této nemovitosti přístup a měl zde uloženy poměrně důležité doklady.

Pokud jde o příjmy pocházející z prodeje akcií tvrzené stěžovatelkou, k té Vrchní soud v Olomouci ve svém usnesení uvedl, že ze smlouvy vyplývá, že na straně kupujícího, tedy společnosti Braddock Finance and Capital Ltd., je na smlouvě podepsán obviněný Luděk Kučera. Za situace, kdy majetek stěžovatelky je zajištěn z důvodu podezření, že na její účty mohly být ukládány finanční prostředky pocházející z trestné činnosti obviněného Luďka Kučery a za tyto prostředky mohly být pořizovány rovněž nemovitosti v jejím vlastnictví, vrchní soud konstatoval, že uvedená smlouva takové podezření dále prohlubuje, neboť je zřejmé, že předmětné finanční prostředky měly být vyplaceny z účtu zahraniční společnosti ovládané obviněným Luďkem Kučerou a tedy v zásadě zapadají do kontextu jednání, pro které je obviněný Luděk Kučera stíhán.

V.
Ústavní soud posoudil projednávanou věc z hlediska dříve vyložených závěrů a dospěl k názoru, že požadavky na rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení byly dodrženy. Obecný soud v ústavní stížností napadeném usnesení v dostatečném rozsahu, adekvátně, logicky a srozumitelně odůvodnil, z jakých skutkových zjištění při svém rozhodování vycházel a jakými důvody byl při svém rozhodování veden. V rámci odůvodnění také vysvětlil, proč lze mít pochybnosti o věrohodnosti respektive relevantnosti stěžovatelkou uváděných tvrzení a otázku zajištění majetku jako náhradní hodnoty posoudil také s ohledem na princip proporcionality.

Ústavní stížností napadené rozhodnutí lze proto ve světle judikaturou vymezených tezí považovat za ústavně konformní. Ústavnímu soudu tedy při respektování výše vymezených mezí ústavněprávního přezkumu nezbylo než konstatovat, že stěžovatelkou tvrzené porušení ústavně zaručeného práva neshledal.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. července 2014

Vlasta Formánková v, r,
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 15. 7. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1814/14, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies