II. ÚS 351/14 - Ustanovení opatrovníka osobě neznámého pobytu z řad zaměstnanců správního úřadu

15. 07. 2014, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Ústavní stížnost je přípustná, pokud příčinou skutečnosti, že stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů), bylo ustanovení opatrovníka správním orgánem, v důsledku čehož napadené rozhodnutí tohoto orgánu nebylo stěžovateli jako nepřítomnému účastníkovi řízení řádně doručeno; přitom se nepřihlíží ke lhůtě pro podání ústavní stížnosti (§ 72 odst. 3 až 5). Z ustálené judikatury Ústavního soudu také vyplývá, že k ustanovení opatrovníka správním orgánem nemůže docházet jen z důvodu urychleného vyřízení věci, nýbrž musí jím být účastníkovi řízení, jehož pobyt není znám, zajištěna důsledná ochrana jeho zájmů i základních práv tak, jak by takovou povinnost byl nucen plnit smluvní zástupce. Nelze očekávat, že zaměstnanec správního orgánu jako opatrovník účastníka řízení vedeného před tímto orgánem bude účinně brojit proti jeho postupu a rozhodnutí. Ustanovení opatrovníka musí proto vždy předcházet šetření, zda jsou dány předpoklady pro takový krok, resp. zda není možno použít jiné opatření. Jiný postup správního orgánu je ve světle hrozícího konfliktu zájmů na straně opatrovníka v rozporu se základním právem na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 a 38 Listiny základních práv a svobod.

(Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 24.07.2014 sp. zn. II. ÚS 351/14)

Text judikátu

Nález

Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka - ze dne 15. července 2014 sp. zn. II. ÚS 351/14 ve věci ústavní stížnosti Michala Šmuka, zastoupeného Mgr. Stanislavem Bodlákem, advokátem, se sídlem Sobotín 270, Petrov nad Desnou, proti rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu, odboru pro západočeskou oblast, ze dne 12. 6. 2001 č. j. 106291/2001-634, jímž bylo stěžovateli uloženo zaplatit za poskytnuté telekomunikační služby částku 15 798,90 Kč s příslušenstvím, za účasti Českého telekomunikačního úřadu, odboru pro západočeskou oblast, jako účastníka řízení.

I. Rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu, odboru pro západočeskou oblast, ze dne 12. 6. 2001 č. j. 106291/2001-634 se ruší.

II. Náhrada nákladů řízení se nepřiznává.


Odůvodnění

1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 28. 1. 2014, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť jím bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených práv zakotvených v článku 36 odst. 1 a článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

2. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že mu v jeho věci nebyl řádně doručen exekuční titul (ústavní stížností napadené rozhodnutí), neboť se o něm dozvěděl až dne 30. 12. 2013 z usnesení o nařízení exekuce. Stěžovatel uvádí, že se Českému telekomunikačnímu úřadu (dále také jen "Úřad") stěžovateli zaslaná zásilka vrátila jako nedoručená s tím, že se stěžovatel odstěhoval bez udání adresy, proto byl stěžovateli ustanoven opatrovník - zaměstnanec Úřadu, kterému bylo následně napadené rozhodnutí doručeno. Opatrovník neučinil v zájmu stěžovatele žádné úkony, ačkoliv uplatněná pohledávka byla již před zahájením řízení promlčena. Stěžovatel o probíhajícím řízení nevěděl, a proti napadenému rozhodnutí tedy nemohl podat ani řádný opravný prostředek (neučinil tak ani opatrovník, a to ani formálně) a následně ani žalobu. Stěžovatel považuje úřední šetření Českého telekomunikačního úřadu ve věci zjištění adresy jeho pobytu za naprosto nedostatečné a následné ustanovení opatrovníka za ryze formální a účelové pro rychlé ukončení řízení. Stěžovatel v této souvislosti odkazuje na rozsáhlou judikaturu Ústavního soudu týkající se ustanovení opatrovníka účastníkovi řízení, jehož pobyt není znám.

3. Podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu umožnil Ústavní soud Českému telekomunikačnímu úřadu, aby se vyjádřil k ústavní stížnosti.

4. Úřad ve svém vyjádření nesouhlasí s tvrzením, že by nedostatečně a pouze formálním způsobem zjišťoval pobyt stěžovatele. Již před tím, než byl Úřadu předmětný spor postoupen Okresním soudem v Chebu, pokoušel se soud opakovaně, leč neúspěšně, doručovat stěžovateli. Úřad poté, co se mu nepodařilo doručovat na adresu trvalého pobytu stěžovatele, Ch., požádal Ministerstvo vnitra České republiky o sdělení aktuální adresy trvalého pobytu stěžovatele. Z výpisu technologického centra Ministerstva vnitra České republiky vyplývá, že stěžovatel měl hlášen trvalý pobyt na adrese Ch., a to od 13. ledna 1997 až do 25. října 2010. Na tuto adresu se však opakovaně nedařilo ani soudu, ani Úřadu doručovat. Podle názoru Úřadu postupoval tento jako správní orgán a následně i opatrovník řádně a v souladu se zákonem č. 151/2000 Sb., o telekomunikacích a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a zákonem č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), ve znění pozdějších předpisů, a úkony, které byly v předmětném správním řízení činěny, neměly pouze formální charakter. Pobyt stěžovatele byl řádně ověřen a skutečnost, že byl stěžovateli ustanoven opatrovníkem zaměstnanec správního orgánu (Úřadu), není s těmito předpisy v rozporu. Výběr a ustanovení zaměstnance Úřadu opatrovníkem bylo v souladu s požadavky správního řádu platného v době rozhodování správního orgánu, neboť ve zvolené osobě opatrovníka je nutné především spatřovat odborníka na danou problematiku. Ze spisu vyplývá, že opatrovník převzetí jednotlivých písemností vždy potvrzoval přímo do spisu, a tudíž mu byl obsah spisu znám. V tomto konkrétním případě měl tedy dotyčný opatrovník o řízení přehled a postupoval na základě své erudice a zkušeností. Skutečnost, že opatrovník nevznesl žádné námitky, neprokazuje, že řádně stěžovatele nezastupoval. Naopak, pokud opatrovník považoval vydané správní rozhodnutí za správné, bylo by podávání opravných prostředků pro zájmy stěžovatele spíše kontraproduktivní a způsobilé přivodit mu toliko další náklady, které by zvýšily jeho povinnost k peněžitému plnění. Úřad taktéž nepovažuje za správný názor stěžovatele ohledně námitky promlčení, neboť smlouva o poskytování předmětných služeb, za které náleželo společnosti EuroTel Praha, spol. s r. o., peněžité plnění, byla uzavírána v režimu obchodního zákoníku, a uplatnila se tak promlčecí doba v délce trvání čtyř let, která ke dni podání návrhu na zahájení řízení neuplynula. Přestože je Úřadu znám názor Ústavního soudu, který vyslovil ve svých nálezech v obdobných věcech, má za to, že je třeba zkoumat konkrétní okolnosti každého případu a nelze obecně u zaměstnance Úřadu jako opatrovníka presumovat negativní zájem na věci ve vztahu ke stěžovateli. Úřad proto navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl.

5. Ústavní soud zaslal výše uvedené vyjádření Úřadu stěžovateli, aby se k němu mohl vyjádřit. Ve své replice stěžovatel trvá na tom, že Úřad dostatečná opatření za účelem zjišťování adresy či místa pobytu stěžovatele nečinil. Obhajoba postupu opatrovníka je ze strany Úřadu dle stěžovatele zcela nepřípadná. Argumentace Úřadu, že žádný předpis nezakazuje jím zvolený postup, dle stěžovatele zcela ignoruje ústavněprávní rovinu věci. Skutečnost, že je postup rozporný s právem běžný u jiných správních orgánů či soudů, neznamená, že je takový (protiprávní) postup správný. S ohledem na dosavadní postup Úřadu, jakož i jeho současný postoj, kterým brojí proti právním názorům Ústavního soudu, požaduje stěžovatel přiznání náhrady nákladů řízení. Stěžovatel taktéž nesouhlasí se závěrem Úřadu o obchodněprávním závazkovém vztahu, neboť stěžovatel nebyl podnikatelem.

6. Právní nástupce EuroTel Praha, spol. s r. o., společnost Telefónica Czech Republic, a. s., se podáním ze dne 16. 4. 2014 svého postavení vedlejšího účastníka řízení vzdala.

7. Z vyžádaného spisu Českého telekomunikačního úřadu sp. zn. 106291/2001 Ústavní soud zjistil následující skutečnosti. Platebním rozkazem Okresního soudu v Chebu ze dne 10. 5. 2000 č. j. 20 Ro 765/2000-3 bylo uloženo stěžovateli zaplatit žalobci EuroTel Praha, spol. s r. o., částku 15 798,90 Kč z titulu smluvně poskytnutých a řádně nezaplacených telekomunikačních služeb. Vzhledem ke skutečnosti, že se nepodařilo platební rozkaz doručit do vlastních rukou stěžovatele, jehož pobyt nebyl znám, byl usnesením Okresního soudu v Chebu ze dne 2. 11. 2000 č. j. 20 Ro 765/2000-9 platební rozkaz zrušen. Usnesením Okresního soudu v Chebu ze dne 26. 1. 2001 č. j. 12 C 67/2000-11 bylo řízení zastaveno a věc byla postoupena Českému telekomunikačnímu úřadu jako orgánu příslušnému. Po zahájení řízení Český telekomunikační úřad zjistil, že se stěžovatel nezdržuje na adrese trvalého pobytu sdělené Městským úřadem Cheb dne 27. 7. 2000, a proto dopisem ze dne 3. 5. 2001 požádal Ministerstvo vnitra o sdělení trvalého bydliště stěžovatele. Dne 14. 5. 2001 vydal Český telekomunikační úřad rozhodnutí, kterým ustanovil svého zaměstnance Milana Maška opatrovníkem stěžovatele, s tím, že se pobyt stěžovatele nepodařilo úředním šetřením zjistit. Dne 12. 6. 2001 bylo vydáno ústavní stížností napadené rozhodnutí, kterým bylo návrhu žalobce EuroTel Praha, spol. s r. o., na zaplacení částky 15 798,90 Kč vyhověno.

8. Podle ustanovení § 44 zákona o Ústavním soudu nebyl-li návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítnut, nařídí Ústavní soud ústní jednání, lze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění věci. Za splnění podmínek daných tímto zákonným ustanovením rozhodl o věci Ústavní soud s upuštěním od ústního jednání.

9. Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou, zda jsou splněny všechny formální náležitosti a předpoklady ústavní stížnosti; posuzoval, zda byla dodržena lhůta dvou měsíců pro její podání a zda je ústavní stížnost přípustná. Napadené rozhodnutí totiž nabylo právní moci, aniž by proti němu byl podán opravný prostředek. Ústavní soud již v minulosti konstatoval, že pokud je podstatou ústavní stížnosti právě otázka, zda orgán veřejné moci prvního stupně postupoval správně, "když a jak" ustanovil stěžovateli opatrovníka, přičemž z toho důvodu nebylo předmětné rozhodnutí stěžovateli nikdy doručeno, a nemohl tak vyčerpat všechny prostředky poskytnuté zákonem k ochraně svých práv, je taková ústavní stížnost přípustná [srovnej nález ze dne 7. 8. 2007 sp. zn. II. ÚS 1090/07 (N 124/46 SbNU 171), nález ze dne 25. 9. 2002 sp. zn. I. ÚS 559/2000 (N 111/27 SbNU 233) a nález ze dne 9. 6. 2008 sp. zn. I. ÚS 3267/07 (N 106/49 SbNU 555), všechny dostupné stejně jako ostatní citovaná rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz]. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení rozhodnutí, jež bylo vydáno v řízení, jehož byl (resp. měl být) účastníkem, o němž se však dozvěděl až dne 30. 12. 2013 při nahlížení do spisu Úřadu. Ústavní soud proto přistoupil k meritornímu přezkoumání ústavní stížnosti, neboť je zřejmé, že napadené rozhodnutí nebylo stěžovateli řádně doručeno, a ten tak nemohl vyčerpat všechny zákonem dané procesní prostředky ani podat ústavní stížnost ve lhůtě dvou měsíců podle zákona o Ústavním soudu.

10. Ústavní stížnost posuzoval Ústavní soud z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a obdobně orgánům veřejné moci a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny. S ohledem na zjištěné skutečnosti dospěl k závěru, že právě k výše uvedenému porušení principů obsažených v Listině základních práv a svobod, opravňujícímu zásah Ústavního soudu, došlo.

11. Ústavní soud podotýká, že obdobnými ústavními stížnostmi projednávanými například pod sp. zn. II. ÚS 2966/09 [nález sp. zn. II. ÚS 2966/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 34/56 SbNU 383)], sp. zn. I. ÚS 3267/07 (viz výše), sp. zn. IV. ÚS 2992/08 [nález sp. zn. IV. ÚS 2992/08 ze dne 19. 5. 2010 (N 109/57 SbNU 397)], sp. zn. II. ÚS 1090/07 (viz výše), sp. zn. II. ÚS 817/11 [nález sp. zn. II. ÚS 817/11 ze dne 24. 5. 2011 (N 100/61 SbNU 519)], sp. zn. IV. ÚS 1433/11 [nález sp. zn. IV. ÚS 1433/11 ze dne 8. 11. 2011 (N 190/63 SbNU 211)] a sp. zn. I. ÚS 2545/12 [nález sp. zn. I. ÚS 2545/12 ze dne 17. 10. 2012 (N 175/67 SbNU 147)] s podobnou ústavněprávní argumentací jako v nyní projednávané věci se již ve svých rozhodnutích zabýval, přičemž v nich přijaté závěry jsou aplikovatelné i na projednávanou věc.

12. Z ustálené judikatury Ústavního soudu předně vyplývá, že zákonná ustanovení upravující možnost ustanovení opatrovníka nemohou být používána jen z důvodu urychleného vyřízení věci [např. nález ze dne 7. 12. 2008 sp. zn. IV. ÚS 200/97 (N 149/12 SbNU 381)]. Nepřítomnému účastníkovi soudního řízení musí být zajištěna ochrana jeho zájmů i základních práv; funkce opatrovníka byla vytvořena proto, aby do důsledku hájila zájmy nepřítomného, což představuje mj. studium spisu, podávání vyjádření a vedení celého sporu za nepřítomného tak, jak by takovou povinnost byl nucen plnit smluvní zástupce (srov. nález ze dne 25. 9. 2002 sp. zn. I. ÚS 559/2000). Ustanovení opatrovníka účastníkovi řízení, jehož pobyt není znám, musí proto vždy předcházet šetření, zda jsou dány předpoklady pro tento postup v řízení, a současně je zapotřebí zvažovat, zda není možno použít jiné opatření [např. nález ze dne 16. 10. 2001 sp. zn. I. ÚS 322/2000 (N 150/24 SbNU 105)].

13. K osobě opatrovníka Ústavní soud dále konstantně připomíná, že je třeba jej hledat především v okruhu osob blízkých osobě zastupovaného, resp. těch, jež jsou schopny skutečně reprezentovat zájmy účastníka (viz nález ze dne 25. 9. 2002 sp. zn. I. ÚS 559/2000). Při ustanovení opatrovníka je nutno přísně vážit, aby nedošlo ke kolizi zájmů zástupce a zastoupeného. Nelze totiž očekávat, že podřízený pracovník - zaměstnanec Úřadu jako opatrovník účastníka řízení ve věci řešené tímtéž orgánem bude brojit proti jeho postupu a rozhodnutí [viz nález ze dne 31. 3. 2005 sp. zn. II. ÚS 629/04 (N 69/36 SbNU 731)]. Je tedy zásadně nevhodné, pokud je opatrovníkem účastníka řízení ustanovena osoba podřízená orgánu veřejné moci, který vede řízení, a to právě s ohledem na z toho plynoucí konflikt mezi povinnostmi vůči zaměstnavateli a vůči účastníkovi řízení. Skutečnost, že v souzené věci opatrovník nepodal opravný prostředek proti rozhodnutí napadenému ústavní stížností, je tedy nutné vidět právě ve světle tohoto konfliktu zájmů. Z hlediska dosažení ústavněprávní maximy rovnosti účastníků řízení tak Ústavní soud odmítá, aby orgány veřejné moci hledaly opatrovníky v řadách svých zaměstnanců, byť by jejich odborná erudice byla nezpochybnitelná. I když lze obecně konstatovat, že možnosti správního orgánu ke zjištění skutečného místa pobytu účastníka řízení mohou být někdy omezené, je nezbytné před ustanovením opatrovníka z důvodu neznámého pobytu účastníka řízení vyčerpat všechny nabízející se možnosti za účelem zjištění místa pobytu, resp. identifikace osoby čerpající služby.

14. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud uzavírá, že se neztotožňuje s názorem Českého telekomunikačního úřadu, dle něhož se v daném případě z jeho strany nejednalo o formální postup a zájmy opatrovníka jako zaměstnance Úřadu (který ve věci učinil jediný úkon, když převzal napadené rozhodnutí) nemohly být v kolizi se zájmy stěžovatele. Ústavní soud je naopak přesvědčen, že lze postup Úřadu označit za ryze formální, neboť neshledal Úřadem tvrzené konkrétní okolnosti, které by mohly vést k závěru jinému, než učinil Ústavní soud ve svých shora citovaných rozhodnutích.

15. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud shledal porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny ze strany Českého telekomunikačního úřadu v tom, že jako opatrovníka ustanovil svého zaměstnance, který z povahy věci nemohl účinně hájit práva stěžovatele, což skutečně řádně nečinil, čímž stěžovateli znemožnil účast na řízení a možnost domoci se v něm jeho práv.

16. Ústavní soud proto ústavní stížnosti jako opodstatněné vyhověl a v souladu s § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu napadené rozhodnutí zrušil.

17. Ústavní soud nevyhověl návrhu na přiznání nákladů řízení, neboť má za to, že i sám stěžovatel přispěl k dané procesní situaci, když dostatečně nezajistil, aby příslušné orgány měly úplnou a kontinuální informaci o místě jeho pobytu. Ústavní soud proto neshledal podmínky pro postup podle § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu.


Zdroj: Nález Ústavního soudu ze dne 15. 7. 2014, sp. zn. II. ÚS 351/14, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies