II. ÚS 2065/14

15. 07. 2014, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl dne 15. července 2014 v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky TOI TOI, sanitární systémy, s. r. o., IČ: 495 51 655, se sídlem Pražská 264, 274 01 Slaný, právně zastoupené Mgr. Ivem Siegelem, advokátem, se sídlem Školská 38, 110 00 Praha 1, proti rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 15. 4. 2014 č. j. 112 EC 72/2012-92, za účasti Okresního soudu v Kladně jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

[1.] Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 16. 6. 2014 se stěžovatelka domáhala zrušení výroků I., II., V. a VI. v záhlaví označeného soudního rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jejího práva na spravedlivý proces, garantovaného čl. 36 odst. 1 a 4, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

[2.] Stěžovatelka konkrétně Okresnímu soudu v Kladně vytkla, že odmítl provést výslech jí navrženého svědka a místo toho provedl důkaz pouze čtením protokolů o dřívější výpovědi; tímto postupem jí byla znemožněna efektivní procesní obrana. Tím, že soud vyšel z dokazování provedeného v dřívější, byť skutkově a právně podobné, věci, bylo prý rovněž porušeno její právo na zákonného soudce a byla obejita pravidla o koncentraci řízení, neboť okamžik koncentrace byl de facto posunut ještě před počátek řízení. Důkaz spisem z dřívější věci navíc soud provedl z vlastní iniciativy, ačkoliv bylo s ohledem na výsledek předchozího řízení zřejmé, že provedení tohoto důkazu půjde k tíži stěžovatelky. Tím soud porušil zásadu rovnosti účastníků řízení. Konečně stěžovatelka namítala, že její právo na spravedlivý proces bylo porušeno i tím, že vedlejší účastnici byly přiznány nároky na náhradu nákladů řízení (včetně nákladů vynaložených na zastoupení advokátem), přestože se jednalo v podstatě o sériové řízení. V takovém případě dle stěžovatelky nebylo důvodu přiznat náhradu nákladů řízení v plné výši, což prý plyne i z judikatury Ústavního soudu stran tzv. formulářových žalob. Uvedené považuje stěžovatelka za významné zejména s ohledem na skutečnost, že se jednalo o tzv. bagatelní spor, v němž řízení probíhá toliko v jedné instanci a případná procesní pochybení nelze v řízení před obecnými soudy napravit.

[3.] Bližší obsah napadeného rozhodnutí, jakož i průběh řízení, které jeho vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak napadené rozhodnutí, tak průběh řízení, jsou účastníkům řízení dostatečně známy.

[4.] Formálně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný. Podmínky řízení jsou proto splněny.

[5.] Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku. Ústavní soud také připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

[6.] Námitky, jež vedly stěžovatelku k závěru, že bylo porušeno její právo na spravedlivý proces, se týkaly především provádění a hodnocení důkazů Okresním soudem v Kladně. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné pravomoci obecného soudu (srov. i ustanovení § 120 o. s. ř.) a polemika s jeho postupem tak zásadně nemá ústavněprávní rozměr. Otázce vztahu zákonných zásad důkazního řízení a ústavních principů nezávislosti a nestrannosti soudu se Ústavní soud věnoval již ve svých dřívějších rozhodnutích. Judikoval přitom, že pokud soud zamítne důkazní návrhy účastníka řízení, jejich zamítnutí řádně odůvodní a jestliže zároveň z důkazů do té doby provedených lze na skutkový stav posuzované věci bezpečně usoudit, nezakládá takový postup porušení kautel spravedlivého procesu [srov. nález sp. zn. III. ÚS 150/93 ze dne 3. 11. 1994, N 49/2 SbNU 87 (91); veškerá judikatura zdejšího soudu je dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Výjimečná situace, v níž by Ústavní soud byl nucen do procesu dokazování zasáhnout, může nastat tehdy, jedná-li se o případ tzv. opomenutého důkazu. K takovému procesnímu pochybení dojde tehdy, pokud soud zamítne provedení důkazu navrženého účastníkem řízení bez věcně adekvátního odůvodnění, případně jej zcela opomene [srov. nález sp. zn. I. ÚS 2343/08 ze dne 25. 3. 2009 (N 67/52 SbNU 663), nález sp. zn. II. ÚS 418/03 ze dne 16. 6. 2005 (N 125/37 SbNU 573)].

[7.] K tomu však v projednávané věci nedošlo, neboť Okresní soud v Kladně v odůvodnění svého rozsudku stručně (avšak dostatečně) vyložil, z jakého důvodu považoval stěžovatelkou navržené důkazy za nadbytečné (svědek byl vyslechnut v jiné, avšak skutkově a právně prakticky totožné věci, a důkaz tak mohl být proveden čtením protokolu), a Ústavní soud proti tomuto odůvodnění nemá žádných ústavněprávních výhrad.

[8.] Skutečnost, že soud při rozhodování vyšel z dokazování provedeného v jiné, skutkově a i právně totožné věci, zároveň nelze vnímat jako porušení práva na zákonného soudce, nýbrž za legitimní postup vyjadřující zájem na efektivitě řízení; stěžovatelka měla možnost vyjádřit se k provedeným důkazům právě v oné předchozí věci, a pakliže v ní byly určité skutkové okolnosti postaveny najisto, nelze mít ústavněprávních výhrad vůči tomu, že je soud akceptoval i ve věci pozdější. Ústavní soud nemůže přitakat ani námitce stěžovatelky, podle níž byla tímto postupem obejita pravidla upravující zásadu koncentrace řízení. Stěžovatelka i v řízení, proti jehož výsledku brojí, mohla podávat důkazní návrhy a návrh na výslech svědka též podala. Fakt, že soud tento důkaz neprovedl, proto není opomenutím tohoto důkazu ve shora popsaném smyslu a ani porušením pravidel o koncentraci řízení.

[9.] K argumentu stěžovatelky, že soud prvního stupně provedl ze své iniciativy důkaz spisem, Ústavní soud uvádí, že podle ustanovení § 120 odst. 2 o. s. ř. může soud provést i jiné než účastníky navržené důkazy, a to v případech, kdy to je potřebné ke zjištění skutkového stavu a vyplývají-li z obsahu spisu.

[10.] Shora uvedené platí tím spíše, že se v projednávané věci jedná o tzv. bagatelní věc. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně odmítá ústavní stížnosti proti rozhodnutím ve věcech tzv. objektivně bagatelního významu z důvodu zanedbatelného zásahu do subjektivních práv jednotlivce, které není již z kvalitativního hlediska obecně schopno založit porušení základních práv a svobod (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 185/98, usnesení sp. zn. II. ÚS 53/11); případný zásah uplatňuje pouze v případech extrémního vybočení obecného soudu ze standardů, jež jsou esenciální pro zjištění skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení (srov. usnesení III. ÚS 2612/07 a další rozhodnutí v něm citovaná). V usnesení ze dne 25. 8. 2004 sp. zn. III. ÚS 405/04 Ústavní soud konstatoval, že "již ve své dřívější rozhodovací praxi dal (...) najevo, že v případech bagatelních věcí, u nichž procesní úprava nepřipouští odvolání (§ 202 odst. 2 o. s. ř.), ... je v podstatě - s výjimkou zcela extrémních rozhodnutí obecného soudu - ústavní stížnost vyloučena (rozhodnutí ve věci sp. zn. IV. ÚS 695/01, obdobně další sp. zn. IV. ÚS 248/01, IV. ÚS 8/01, IV. ÚS 185/98)."

[11.] Ústavní soud nepokládá za protiústavní ani napadené náhradově nákladové výroky. Stěžovatelkou citovaná judikatura Ústavního soudu [zejména nález sp. zn. I. ÚS 988/12 ze dne 25. 7. 2012 (N 132/66 SbNU 61)], dopadala na situaci, v níž panoval jednak hrubý nepoměr mezi vymáhanou pohledávkou a náklady řízení (v citované věci např. cca. 8 ku 1) a zároveň šlo o náklady nárokované společnostmi speciálně zřízenými k vymáhání bagatelních pohledávek. O takovou situaci se však v projednávané věci nejednalo. Nároky na náhradu nákladů řízení přiznané výroky II. a VI. byly pouze mírně vyšší než pohledávky, k nimž se vztahovaly a zejména se nejednalo o žádnou formu hromadného vymáhání pohledávek prostřednictvím předem připravených formulářů, nýbrž o běžný spor mezi dvěma subjekty soukromého práva. Na tomto faktu nemůže nic změnit ani skutečnost, že se tento spor týkal velkého množství dílčích pohledávek vzniklých z podobného titulu.

[12.] Nad rámec uvedeného Ústavní soud dodává, že prakticky shodným návrhem stěžovatelky se zabýval již v řízení vedeném pod sp. zn. I. ÚS 3267/13, přičemž ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost. Jak plyne ze shora řečeného, neměl II. senát Ústavního soudu důvodu odchylovat se od dřívějšího postupu Ústavního soudu ani v této věci.

[13.] Ústavní soud tedy uzavírá, že řízení před Okresním soudem v Kladně, jehož výsledek stěžovatelka napadá, lze jako celek označit za spravedlivé a k porušení jejího práva na spravedlivý proces nedošlo v žádném z tvrzených aspektů. Vzhledem k tomu odmítl ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. července 2014


Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 15. 7. 2014, sp. zn. II. ÚS 2065/14, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies