IV. ÚS 3766/12

15. 07. 2014, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vladimíra Sládečka a soudců Vlasty Formánkové a Tomáše Lichovníka ve věci ústavní stížnosti J. M., zastoupeného JUDr. Jiřím Matijaševičem, advokátem se sídlem Kpt. Vajdy 3046/2, Ostrava - Zábřeh, proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě č. j. 73 T 173/2009-510 ze dne 12. 9. 2011, usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 3 To 726/2011-546 ze dne 26. 1. 2012 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 3 Tdo 576/2012-33 ze dne 13. 6. 2012, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhal se stěžovatel zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva, zakotvená v čl. 2 odst. 2, čl. 10 odst. 2 a čl. 12 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny a princip rovnosti zbraní.

Z připojeného spisového materiálu se podává, že rozsudkem č. j. 73 T 173/2009-510 ze dne 12. 9. 2011 Okresní soud v Ostravě uznal stěžovatele vinným trestným činem krádeže dle § 247 odst. 1, 3 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění účinném do 31. 12. 2009, jehož se, zkráceně řečeno, dopustil tak, že v přesně nezjištěné době, nejméně od března 2006 do září 2008, v Ostravě, odcizil prostřednictvím neoprávněně vytvořené přípojky napojené před elektroměrem celkové množství elektrické energie minimálně o objemu 127 358 kWh, čímž způsobil poškozené společnosti ČEZ Distribuce, a. s., škodu ve výši minimálně 636.405,- Kč. Za popsanou trestnou činnost soud stěžovateli uložil trest odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu v délce tří roků. Poškozená společnost byla se svým nárokem na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.

Rozhodnutí nalézacího soudu stěžovatel napadl odvoláním, jež však Krajský soud v Ostravě usnesením č. j. 3 To 726/2011-546 ze dne 26. 1. 2012 jako nedůvodné zamítl. Následně dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením č. j. 3 Tdo 576/2012-33 ze dne 13. 6. 2012 odmítl dle § 265i odst. 1 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, jako návrh podaný z jiného důvodu než je uveden v § 265b trestního řádu.

Stěžovatel se v dalším obrátil na Ústavní soud. V předložené ústavní stížnosti obecným soudům vytkl, že v průběhu procesu dokazování vykročily z mezí ústavnosti v jeho neprospěch a dopustily se excesu spočívajícího v naprosto svévolném postupu při opatřování a hodnocení důkazů. Porušení svých práv stěžovatel spatřoval ve skutečnosti, že trestní řízení bylo postaveno na důkazech, které nebyly opatřeny orgány činnými v trestním řízení, nýbrž k jejich zajištění došlo na základě nezákonného zásahu osob, zaměstnanců soukromé společnosti. Jednalo se o pracovníky společnosti ČEZ Měření, s. r. o., kteří svévolně vnikli do cizí nemovitosti, nevratně ji poškodili probouráním zdiva a teprve poté stav jimi zjištěný oznámili Policii ČR. Uvedená společnost, ani její pracovníci, nebyli přitom nadáni oprávněními formulovanými v zákoně č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon), ve znění pozdějších předpisů, zahrnující mimo jiné právo vstupu na cizí nemovitost v souvislosti s provozováním zařízení distribuční soustavy. Těmito oprávněními disponuje pouze držitel veřejnoprávní licence udělené v souladu s výše citovaným zákonem, v daném případě společnost ČEZ Distribuce, a. s., jemuž dle mínění stěžovatele není umožněno je přenášet dále na třetí subjekty. Z řečeného pak stěžovatel dovozoval, že dotčení pracovníci společnosti ČEZ Měření, s. r. o., se dopustili zásahu do jeho práva na ochranu soukromí ve smyslu čl. 12 Listiny. Toto tvrzení stěžovatel podpořil odkazem na analogické oprávnění ke vstupu v rámci domovní prohlídky nebo prohlídky jiných prostor tak, jak je upravena v příslušných ustanoveních trestního řádu a precizována v judikatuře Ústavního soudu, přičemž vyslovil domněnku, že zásah osoby soukromého práva do základních práv a svobod jednotlivce, byť by k takovému zásahu disponovala zákonným oprávněním, musí splňovat nejméně totožné limity, tím spíše, že činnost této osoby není ovlivňována rozhodováním soudu. Omezen ve svém právu na spravedlivý proces se stěžovatel cítil v důsledku převzetí nezákonně získaných důkazů orgány činnými v trestním řízení, které tak učinily, aniž by se vypořádaly s jím uplatněnými námitkami stran nepoužitelnosti předmětných důkazů, či nestrannosti a nezávislosti znaleckých posudků a svědků. Provedené dokazování a zejména interpretaci skutkových zjištění obecnými soudy považoval tudíž stěžovatel za nedostatečné z hlediska zajištění spolehlivého podkladu pro spravedlivé rozhodnutí o jeho vině a trestu, a současně za nevyhovující požadavkům plynoucím ze zásady in dubio pro reo, zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny. Své ústavní povinnosti poskytovat ochranu základním právům dle názoru stěžovatele nedostál rovněž Nejvyšší soud, jelikož neodstranil shora uvedená pochybení, a opírajíce se o zjevně restriktivní výklad ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu porušil jeho právo na přístup k soudu.

K obsahu ústavní stížnosti se na žádost Ústavního soudu vyjádřili účastníci řízení.

Okresní soud v Ostravě, přestože neměl k dispozici předmětný trestní spis a vycházel toliko z jemu přístupných listin, konstatoval, že stěžovatel ve své ústavní stížnosti z větší části uvádí to, co již bylo předmětem jeho obhajoby i opravných prostředků, přičemž každý z příslušných soudů se s jeho argumentací ve svém rozhodnutí vždy řádně vypořádal. Okresní soud v Ostravě plně odkázal na napadený rozsudek, maje zato, že rozhodnutí je řádně a dostatečně, v rozsahu vyžadovaném příslušnými ustanoveními trestního řádu, zdůvodněno, a bylo vydáno po provedení řádného a spravedlivého procesu při plném respektování práv stěžovatele nejen ve smyslu práva trestního, ale zaručeného mu také Ústavou České republiky, Listinou, Mezinárodním paktem o občanských a politických právech, Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i dalších souvisejících předpisů. Nalézací soud popřel, že by v daném případě důkazy byly vybudovány na nezákonných podkladech, či že při hodnocení důkazní situace vybočil z mezí ústavnosti. Všechny nezbytné důkazy byly provedeny řádnou procesní formou při plném respektování práv obhajoby, následně zhodnoceny způsobem odpovídajícím ustanovení § 2 odst. 6 trestního řádu, pročež soud na jejich podkladě dospěl ke skutkovým zjištěním, o kterých neměl důvodné pochybnosti ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5 trestního řádu, nebylo tudíž třeba věc posuzovat ve smyslu zásady in dubio pro reo, jak namítá stěžovatel. Z těchto důvodů považoval Okresní soud v Ostravě ústavní stížnost stěžovatele za zjevně neopodstatněnou a navrhl její odmítnutí, případně zamítnutí.

Krajský soud v Ostravě prohlásil, že při svém rozhodování vycházel z důkazů provedených v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu. S ohledem na specifikum věci pracoval i s ustanoveními zákona č. 458/2000 Sb., tzv. energetický zákon, v účinném znění. Pokud pracovníky některé z organizací společnosti ČEZ došlo k překročení jejich oprávnění nad rámec energetického zákona, event. k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestními předpisy, bylo na orgánech Policie ČR, a následně příslušném stupni státního zastupitelství, aby se touto skutečností zabývali. V podrobnostech, vztahujícím se k hodnocení důkazů, odvolací soud odkázal na odůvodnění svého usnesení dne 26. 1. 2012. Ve shodě se soudem nalézacím pak navrhl, aby ústavní stížnost byla jako nedůvodná odmítnuta.

Nejvyšší soud, poukazujíce na totožnost stížnostních a dovolacích námitek, odkázal na odůvodnění svého usnesení ze dne 13. 6. 2012, v němž se s touto argumentací vypořádal a vysvětlil, proč jí nelze přiznat žádné opodstatnění. Dle jeho názoru dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu nebyl stěžovatelem uplatněn právně relevantně, neboť jeho prostřednictvím prosazoval pouze námitky skutkového a procesního charakteru. Dovolací soud se vyjádřil k postupu pracovníků ČEZ Měření, s r. o., v tom směru, že i kdyby bylo možno připustit jejich (v čistě teoretické rovině) protiprávní jednání v momentě, kdy byli svědky stěžovatelova trestného činu, nic nebrání tomu, aby byli vyslechnuti jako svědci tohoto trestného činu, když ostatně závěr o vině stěžovatele nebyl učiněn pouze na základě jejich výpovědi, ale na základě (ve věci provedených) znaleckých posudků. V závěru Nejvyšší soud vyjádřil přesvědčení, že v řízení ani rozhodnutím vydaným v jeho rámci nebyla zasažena stěžovatelem uváděná základní práva garantovaná mu Listinou či Ústavou České republiky a nedošlo ani k porušení jiných právních norem účinných v České republice. Proto navrhl, aby Ústavní soud takto podanou ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Okresní státní zastupitelství v Ostravě i Krajské státní zastupitelství v Ostravě se v reakci na výzvu Ústavního soudu k vyjádření svého postavení vedlejších účastníků výslovně vzdaly. Nejvyšší státní zastupitelství se do uplynutí stanovené lhůty ani později nevyjádřilo.

V replice zaslané k vyjádření účastníků stěžovatel těmto vytkl, že ani jeden z nich nebere v úvahu, že vniknutí pracovníků ČEZ Měření, s. r. o., do privátního objektu a bourací práce v něm nelze ospravedlnit plnou mocí, vystavenou společností ČEZ Distribuce, a. s., navíc v podobě, která překračuje rámec zákona č. 458/2000 Sb. Stěžovatel nesouhlasil s názorem dovolacího soudu na postup pracovníků ČEZ Měření, s. r. o., přičemž zdůraznil, že kdyby nebylo nezákonného vniknutí a bourání, nebyly by k čemu konat výslechy a nebylo by ani k čemu třeba přibírat znalce k vypracování posudku. Za jediný legální, v případě zjištění nesrovnalostí v odběru elektrického proudu, stěžovatel označil postup, spočívající v oznámení podezření ze spáchání trestného činu orgánům činným v trestním řízení. Naproti tomu postup obecných soudů, které akceptovaly vytváření "zákonných zjištění" na nezákonných základech, stěžovatel označil za jsoucí v rozporu se závěry teorie o "plodech z otráveného stromu".

Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není další instancí v systému obecného soudnictví. Pokud orgány činné v trestním řízení postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Na druhé straně je však jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky) oprávněn, ale i povinen posoudit, zda bylo řízení jako celek spravedlivé a zda v něm nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatele. V mezích takto limitovaného přezkumu Ústavní soud proto zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů, přičemž dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.

Stěžovatel stížnostní návrh staví na výhradách proti hodnocení důkazů provedenému ve věci rozhodujícími orgány, respektive namítá nezákonnost mnohých důkazů a tedy nevyužitelnost pro trestní řízení, a dále na tvrzení o porušení svého práva na přístup k soudu v důsledku aplikace restriktivního výkladu dovolacích důvodů Nejvyšším soudem. Co se týče konkrétních námitek stěžovatele, velmi detailně rozepsaných ve stížnostním návrhu, Ústavní soud přisvědčil vyjádření obecných soudů, že v podstatě kopírují argumenty, které stěžovatel již v různé míře uplatnil v obhajobě i v obou předchozích opravných prostředcích a s nimiž se obecné soudy ústavně konformním způsobem vypořádaly. Jelikož Ústavní soud v tomto směru pokládá odůvodnění rozhodnutí obecných soudů za věcně vyčerpávající a plně vystihující projednávanou věc, v podrobnostech na ně dále odkazuje.

Jen ve stručnosti je možno připomenout, že procesní stránkou prováděného dokazování se z podnětu stěžovatele obecné soudy zabývaly opakovaně, leč tvrzenou nezákonnost důkazů neshledaly. Podle obecných soudů postup pracovníků společnosti ČEZ Měření, s. r. o., při měření průtoku elektrické energie z hlediska jejich oprávnění žádné pochybnosti nevzbuzoval. Obecné soudy se neztotožnily s názorem stěžovatele, podle něhož oprávnění vyplývající z energetického zákona nelze smluvně přenést na jiné subjekty, naopak na podkladě odborného právního stanoviska Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně (č. l. 297 spisu) a stanoviska Energetického regulačního úřadu (č. l. 497 spisu) správně konstatovaly, že držitel licence na distribuci elektřiny podle energetického zákona, v projednávané věci společnost ČEZ Distribuce, a. s., není povinen všechny činnosti spojené s licencí vykonávat osobně, resp. prostřednictvím vlastních zaměstnanců, naopak mu nic nebrání v tom, aby výkonem dílčích činností pověřil třetí osoby. Ze strany pracovníků společnosti ČEZ Měření, s. r. o., vybavených příslušným oprávněním uděleným jim provozovatelem distribuční soustavy, se tak jednalo o zákonem dovolený jiný zásah do nedotknutelnosti obydlí, kdy ke vstupu do nemovitosti došlo za souhlasu zástupce majitele, konkrétně provozovatele restaurace umístěné v objektu, a v průběhu kontroly, probíhající takřka celý den, byl několikrát marně na místo volán i stěžovatel, na jehož jméno je odběrné místo vedeno, nebo jeho otec. Samotný neoprávněný odběr byl zjištěn měřením průtoku elektrické energie v hlavní domovní skříni a na elektroměru, kudy měl procházet veškerý proud tekoucí do odběrného místa, ve skutečnosti však na elektroměru byly zjištěny hodnoty neporovnatelně nižší, což bylo zdokumentováno jednak pracovníky společnosti ČEZ Měření, s. r. o., tak i na místo přivolanou Policií ČR. Tato prvotní zjištění a dokazování, které ve věci následovalo, tj. protokoly Policie ČR o ohledání místa činu, výslechy svědků, znalecký posudek vypracovaný znalcem Liborem Máchou a stranami předložené listinné důkazy, jednoznačně neoprávněný odběr prokázala. Pokud pracovníci společnosti ČEZ Měření, s. r. o., posléze v rámci kontroly přistoupili k probourání díry ve zdi a odhalení neoprávněné odbočky, kterou protékal elektrický proud do jiné místnosti, a tímto případně překročili své pravomoci, nemělo to vliv na zákonnost a použitelnost důkazů provedených v předmětném trestním řízení, neboť neoprávněný odběr elektrické energie stěžovatelem byl zjištěn zcela legálně. Námitky stěžovatele týkající se nezákonného získání důkazů v jeho trestní věci jeví se tudíž jako irelevantní. Dlužno dodat, že ani rigorózní interpretace stěžovatelem zmiňované doktríny "ovoce z otráveného stromu" (fruits of poisonous tree doctrine) nevede k závěru, že jakékoli pochybení při opatřování důkazu automaticky způsobuje nepoužitelnost důkazu. Vždy je třeba mj. konkrétně posuzovat, jak intenzivní bylo dané pochybení a zda vůbec bylo způsobilé proces provádění důkazu ovlivnit (srov. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 587/14 ze dne 7. 5. 2014 a sp. zn. III. ÚS 761/14 ze dne 21. 5. 2014, oba dostupné na http://nalus.usoud.cz). Situace, která by vyžadovala aplikaci tohoto kroku, jak bylo výše naznačeno, v projednávaném případě ovšem nenastala.

Ve vztahu ke stěžovatelem tvrzeným vadám při hodnocení důkazů a celkového obrazu o trestné činnosti Ústavní soud neshledal, že by se obecné soudy jakkoliv zpronevěřily pravidlům, zakotveným v ustanovení § 2 odst. 5 a 6 a § 125 trestního řádu. Především soud prvního stupně podrobně popsal a interpretoval jednání stěžovatele, které založil na dostatečně důkladném dokazování. V odůvodnění odsuzujícího rozsudku posléze podrobně rozvedl, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy opřel svá skutková zjištění, jak se vypořádal s obhajobou stěžovatele, proč považoval skutkový stav za dostatečně zjištěný a jak právně hodnotil prokázané skutečnosti dle příslušných ustanovení trestního zákona o otázce viny a trestu. S argumentací i závěry nalézacího soudu v otázce důkazního řízení a skutkových okolností případu se posléze plně ztotožnil Krajský soud v Ostravě v rámci odvolacího řízení a částečně i Nejvyšší soud v rozhodnutí o dovolání. Výhrady stěžovatele nejsou tedy ničím jiným než pokračující polemikou s obecnými soudy, které se s jeho argumenty již přiměřeně vypořádaly.

Pochybení ústavního rozměru nebylo shledáno ani v postupu Nejvyššího soudu, který se v rámci uplatněného dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu odmítl podrobněji zabývat námitkami skutkového charakteru. Nejvyšší soud nezjistil ve věci "žádný, natož pak extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právním posouzením skutku na straně druhé", což by jedině dle judikatury Ústavního soudu mohlo věc posunout k věcnému přezkumu dovolacích námitek, nebyl tak povinen dovolání v této části řešit věcně podle kritérií stanovených v § 265i odst. 3 trestního řádu.

Lze uzavřít, že napadená rozhodnutí obecných soudů nejsou v rozporu se základními právy stěžovatele a plně respektují jeho práva na spravedlivý proces, vyjádřená v ustanoveních páté hlavy Listiny. Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnout podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. července 2014

Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 15. 7. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3766/12, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies