II. ÚS 2123/14

15. 07. 2014, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl dne 15. července 2014 v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Jaroslava Kováře, zastoupeného JUDr. Miroslavem Tenklem, advokátem se sídlem Praha 3, Sudoměřská 6, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2014, č. j. 21 Cdo 1169/2013-235, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 9. 2012, č. j. 16 Co 193/2012-196, a proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 12. 4. 2012, č. j. 85 C 2/2010-157, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

[1.] Dne 20. 6. 2014 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost splňující podmínky řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel namítá porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních prav a svobod (dále jen "Listina") a požaduje zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.

[2.] Spornou otázkou v předmětném řízení před obecnými soudy bylo posouzení důvodnosti žaloby na náhradu škody za ztrátu na výdělku po pracovním úrazu (tzv. renta) ve výši 1.288.473 Kč, kterou stěžovatel požadoval po svém bývalém zaměstnavateli OKD, a. s. za období od roku 2006 do roku 2009. Svůj návrh odůvodnil tím, že byl zaměstnancem žalovaného a při práci dne 27. 5. 1984 utrpěl pracovní úraz a pro jeho následky nadále nemohl vykonávat práci revírníka v rubání.

[3.] Jeho žalobnímu žádání však obecné soudy nevyhověly. Podle stěžovatele přitom pobíral od roku 1985 do roku 2009 jen částečný invalidní důchod a teprve od listopadu 2009 začal pobírat starobní důchod, který mu byl nadto zpětně doplacen, a to od února 2006. Stěžovatel se domnívá, že období mezi únorem roku 2006 a říjnem roku 2009 nelze v jeho případě podřadit pod pojem faktického pobírání důchodu, neboť stěžovatel o starobní důchod požádal - a to zcela vědomě - až v říjnu roku 2009. To, že mu byl vyplácen i zpětně, na danou věc nemůže mít podle jeho názoru vliv.

[4.] Naopak pro obecné soudy byla tato okolnost rozhodující. Vyšly totiž z ustálené judikatury [srov. k tomu například rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 9. 1995, sp. zn. 6 Cdo 127/94, Právní rozhledy, ročník 4, rok 1996, číslo 2, str. 72, a rozsudek Nejvyššího soudu z 23. 4. 2013, sp. zn. 21 Cdo 2480/2012, dostupný z databáze rozhodnutí Nejvyššího soudu pod http://www.nsoud.cz] a dovodily, že "[n]ení-li, (a nemá-li být) zdrojem příjmu pracovníka výdělek ale přiznaný důchod, pak zde také není důvod k poskytování náhrady za ztrátu na výdělku (a to okamžikem přiznání starobního důchodu stěžovateli)" (citováno podle ústavní stížností napadeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě, str. 3).

[5.] Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku. Ústavní soud také připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

[6.] Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud totiž posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

[7.] I podle Ústavního soudu je totiž správný závěr obecných soudů, podle něhož je-li stěžovatel poživatelem starobního důchodu, pak tento pobírá ve výši stanovené předpisy důchodového pojištění a k žádné "ztrátě na výdělku" - ve smyslu relevantním pro tuto věc - již nedochází. Ústavní soud považuje za logický, přesvědčivý a ústavně konformní právní názor, podle něhož splnění podmínek pro přiznání nároku na starobní důchod (dosažení příslušného věku a doby pojištění) ještě není podstatnou změnou poměrů ve smyslu ustanovení § 202 odst. 1 zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, v relevantním znění, a neznamená proto ani zánik nároku na tzv. rentu. Podstatnou změnu poměrů představuje teprve faktické pobírání starobního důchodu. Pokud totiž poškozený požádá o přiznání starobního důchodu (což samozřejmě závisí pouze na jeho vlastní úvaze), pak je zřejmé, že jeho dalším zdrojem příjmů již není a ani nemá být výdělek (a tedy ani náhrada škody za ztrátu na výdělku), leč právě přiznaný důchod.

[8.] Ostatně, v tomto ohledu lze správnost závěrů artikulovaných v rozhodnutích napadených touto ústavní stížností argumentačně podpořit i odkazem na zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů - byť ten s ohledem na zásadu ratione temporis na danou věc nedopadá - neboť podle jeho § 371 odst. 6 platí, že "[n]áhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti přísluší zaměstnanci nejdéle do konce kalendářního měsíce, v němž dovršil věk 65 let nebo do data přiznání starobního důchodu z důchodového pojištění".

[9.] Nad rámec uvedeného je třeba uvést, že stěžovatel se ani v rámci své stížnostní argumentace ve své podstatě proti uvedenému závěru obecných soudů nevymezuje. Ve skutečnosti totiž brojí jen proti tomu, že v jeho věci nebylo vzato za relevantní, že starobní důchod začal formálně pobírat až v roce 2009 a že naopak soudy přihlédly k tomu, že mu byl doplacen zpětně až do roku 2006. Tím se však do značné míry míjí s argumentací, na které byla založena napadená rozhodnutí obecných soudů.

[10.] Z těchto důvodů bylo podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozhodnuto, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. července 2014


Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 15. 7. 2014, sp. zn. II. ÚS 2123/14, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies