II. ÚS 2126/14

15. 07. 2014, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Hany Mertové, zastoupené JUDr. Jiřím Machem, advokátem se sídlem Masarykovo nám. 1/II, Jindřichův Hradec, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 12. 2013, č. j. 10 Af 38/2013-56, a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 4. 2014, č. j. 1 Afs 20/2014-40, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích a Nejvyššího správního soudu jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Včas zaslanou ústavní stížností, splňující podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, kterými soudy zamítly její žalobu a následně i kasační stížnost ve věci doměřené daně z příjmů fyzických osob za zdaňovací období let 2008, 2009 a 2010. Soudy se neztotožnily s argumentací stěžovatelky, že správce daně nesprávně zjistil dodatečnou daňovou povinnost žalobkyně, neboť stanovil daň podle pomůcek, ačkoliv tak měl učinit dokazováním. Dle odůvodnění napadených rozhodnutí stěžovatelka jakožto daňový subjekt neunesla důkazní břemeno a daň tak nebylo možno plně stanovit na základě dokazování. Proto byly splněny podmínky pro stanovení daně dle pomůcek (srov. § 98 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "daňový řád"), včetně toho, že daň byla dle pomůcek stanovena spolehlivě. Správce daně pak nepochybil, pokud jako pomůcky využil i poznatky získané v průběhu dokazování, neboť se nedopustil nepřípustné kombinace různých postupů pro stanovení daně. Soudy neshledaly ani porušení zásady přiměřenosti, přičemž vyzdvihly, že bylo na stěžovatelce, aby splnila svou důkazní povinnost, a pokud tak neučinila, nemůže zpochybňovat adekvátnost použitých pomůcek, které jsou stanoveny bez konzultace s daňovým subjektem.

2. Uvedená rozhodnutí dle stěžovatelky porušila její právo na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo vyjádřit se k prováděným důkazům dle čl. 38 odst. 2 Listiny. Zásah do svých práv spatřuje především v hodnocení skutkového stavu soudy, jež postupovaly v rozporu s ustanovením § 98 odst. 4 daňového řádu, v důsledku čehož se jí dostalo spravedlnosti pouze předstírané či zdánlivé. V této souvislosti především zdůrazňuje, že správce daně může stanovit příjmy i výdaje dokazováním nebo podle pomůcek, je však nekorektní, aby byly příjmy stanoveny podle pomůcek, zatímco ohledně výdajů správce daně převzal výsledky dokazování. Kombinace obou způsobů vyměření daně totiž vede k nelogickému výsledku. Zároveň stěžovatelka vyzdvihuje, že § 98 odst. 3 písm. a) daňového řádu sice uvádí jako možnou pomůcku i důkazní prostředky, které nebyly správcem daně zpochybněny; toto ustanovení však dle ní míří spíše na dílčí skutková zjištění, nikoliv ovšem na úhrn výdajů nebo příjmů jako celku. Stěžovatelka zpochybňuje též dle pomůcek stanovenou výši jejích příjmů, která byla v příkrém rozporu se zásadou přiměřenosti.

3. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku. Ústavní soud také připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

4. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud totiž posoudil argumenty stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

5. Důvody k zásahu Ústavního soudu, jak byly výše vymezeny, nelze dovodit v rovině skutkové ani v rovině právního posouzení věci. Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup ve správním a soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu, a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní.

6. Ústavní stížností však stěžovatelka toliko pokračuje v polemice s odvolacím správním orgánem a obecnými soudy na úrovni jimi aplikovaného práva. V této souvislosti Ústavní soud akcentuje, že obecné soudy v odůvodnění napadených rozhodnutí náležitě a obsáhle vyložily, z jakých důvodů (právních i skutkových) dospěly k vyřčeným závěrům a v jejich postupu nelze spatřovat jakékoli porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces stěžovatelky.

7. Nadto Ústavní soud dodává, že stěžovatelkou zpochybňované určení daně dle pomůcek, při nichž je využito též poznatků získaných správcem daně v dokazovací fázi, již ve své judikatuře Ústavní soud aproboval jako správný postup, když vytkl, že pomůckami mohou být i skutečnosti zjištěné u dotčeného daňového subjektu. Využije-li tedy správce daně například některých výdajových dokladů ke zjištění výdajů vynaložených na dosažení, zajištění a udržení příjmů stěžovatele, nakládá s nimi jako s pomůckami a neprovádí ohledně nich dokazování (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2033/09 ze dne 7. 12. 2009; veškerá judikatura zdejšího soudu je dostupná na http://nalus.usoud.cz). Ostatně, jak již uvedl Nejvyšší správní soud, je v zásadě na rozhodnutí správce daně, jaké pomůcky použije, nejde-li o zjevnou svévoli (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 385/02 ze dne 15. 10. 2002). V daném případě nelze o svévoli hovořit, poněvadž přímo daňový řád uvádí za jednu z pomůcek důkazní prostředky, které nebyly správcem daně zpochybněny [srov. § 98 odst. 3 písm. a) daňového řádu], a stěžovatelka se tedy nemůže dovolávat užití údajně chybných pomůcek, obzvláště za situace, kdy neprokázala, v čem jsou chybné a (nikoli pouze pro ni) nevýhodné.

8. Nepřiléhavě též stěžovatelka poukazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 179/01 ze dne 21. 10. 2002 (v ústavní stížnosti nesprávně označený jako VI. ÚS 179/01). Je-li v tomto rozhodnutí hovořeno o tom, že "při volbě pomůcek je správce daně vázán také ustanovením § 46 odst. 3" daňového řádu, a že "musí přihlédnout i k dalším okolnostem, z nichž plynou výhody pro daňový subjekt, a to i když nebyly tímto uplatněny", má Ústavní soud na mysli právě ty okolnosti, jež v tomto nálezu dále výslovně uvádí, totiž "zohlednění např. nezdanitelných částek základu daně", nebo "jiné skutečnosti, např. za jakých podmínek daňový subjekt podniká, v jakém oboru činnosti podniká, v jaké lokalitě má umístěnu provozovnu apod." Z odůvodnění napadených rozhodnutí nicméně plyne, že tyto okolnosti byly soudy i správními orgány zvažovány, a proto byla vyřčená zásada dodržena. Pokud stěžovatelka nadále považovala vyměřenou daň za nepřiměřenou a nesprávně vyměřenou, měla toto své tvrzení doložit důkazy (srov. bod 41 rozhodnutí Nejvyššího správního soudu). Pokud tak neučinila, nemůže se nyní toliko obecně dovolávat citovaného nálezu Ústavního soudu. Z odůvodnění napadených rozhodnutí je navíc zjevné, že jak soudy, tak správní orgány řádně zvažovaly veškeré okolnosti, a to včetně těch výhodných pro daňový subjekt. Pokud pak stěžovatelka argumentuje čl. 38 odst. 2 Listiny, musí Ústavní soud konstatovat, že se nejedná o námitku dostatečně konkrétní, neboť stěžovatelka nerozvádí (kromě výše uvedeného), v jakých ohledech mělo být toto její právo porušeno. Ústavní soud v tomto ohledu již dříve uvedl, že výčet ustanovení Listiny, která měla být podle přesvědčení stěžovatele porušena, nelze považovat za ústavně právně relevantní argumentaci [srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 632/06 ze dne 24. 10. 2006 (U 12/43 SbNU 639)], a proto ani tato námitka není relevantní.

9. Podmínky, za kterých správními soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, tudíž splněny nejsou; nelze dovodit ani excesivní odklon od výkladových nebo procesních standardů obecných soudů, ani od zásad ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu. Stěžovatelka tak zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod nijak argumentačně nedoložila.

10. Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a/ zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. července 2014


Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 15. 7. 2014, sp. zn. II. ÚS 2126/14, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies