II. ÚS 2074/14

15. 07. 2014, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl dne 15. července 2014 v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Ervína Kolárovského, t. č. ve vazbě ve Vazební věznici Plzeň - Bory, zastoupeného JUDr. Ivetou Végsöovou, advokátkou se sídlem Lucemburská 1569/47, Praha 3, proti jinému zásahu orgánu veřejné moci - nečinnosti Okresního soudu Plzeň - sever a Vrchního státního zastupitelství v Praze, spočívající v "nerozhodnutí o prodloužení vazby stěžovatele a nepropuštění stěžovatele z vazby na svobodu", za účasti Okresního soudu Plzeň - sever a Vrchního státního zastupitelství v Praze jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností, předanou k poštovní přepravě dne 16. 6. 2014, se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud vydal nález, jímž by vyslovil, že "postupem VSZ v Praze a Okresního soudu Plzeň sever v trestním řízení vedeném pod sp. zn. VZV 2/2014 u VSZ v Praze a sp. zn. 0 Nt 71/2014 u OS Plzeň sever, kdy nebylo rozhodnuto ve smyslu ustanovení § 72 tr. řádu ve tříměsíční lhůtě od právní moci rozhodnutí o vzetí do vazby na návrh státního zástupce příslušným soudcem o případném prodloužení vazby a nebyl ve smyslu § 73b odst. 6 tr. řádu vydán příkaz k propuštění stěžovatele z vazby a to ani soudcem OS Plzeň sever, ani státním zástupcem VSZ v Praze, bylo porušeno právo stěžovatele na osobní svobodu ve smyslu Listiny základních práv a svobod, je držen ve vazbě nezákonně v rozporu s normami tr. řádu a je třeba obviněného propustit neprodleně na svobodu."

2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že usnesením Policie ČR, Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu SKPV ze dne 22. 1. 2014 bylo dle ustanovení § 160 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, v tehdy platném znění (dále jen "tr. řád"), zahájeno trestní stíhání proti stěžovateli, a to pro zločin sjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, v tehdy platném znění (dále jen "tr. zákoník"), kterého se měl stěžovatel dopustit spolu s osmi dalšími obviněnými. K návrhu státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze byl stěžovatel na základě usnesení Okresního soudu Plzeň - sever ze dne 24. 1. 2014, č. j. O Nt 71/2014 - 76, vzat podle ustanovení § 68 odst. 1 tr. řádu do vazby z důvodu zakotveného v ustanovení § 67 písm. a) a b) tr. řádu. Počátek vazby byl stanoven na den 22. 1. 2014 v 06:05 hodin; lhůta 3 měsíců, po kterou může ve smyslu § 72a odst. 3 věty první tr. řádu nejdéle trvat důvod vazby podle § 67 písm. b) tr. řádu, nebyl-li podán návrh soudu na ponechání obviněného ve vazbě podle § 72 a odst. 3 in fine tr. řádu, tak uplynula dne 22. 4. 2014.

3. Dne 22. 4. 2014 bylo stěžovateli oznámením Vrchního státního zastupitelství v Praze sděleno, že důvod trvání vazby podle ustanovení § 67 písm. b) tr. řádu skončil. Tentýž den podal stěžovatel žádost o propuštění z vazby na svobodu ve smyslu § 71 a tr. řádu, o níž bylo usnesením Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 23. 4. 2014, č. j. VZV 2/2014-718, rozhodnuto tak, že podle § 73 a odst. 2 písm. a) tr. řádu je přípustné přijetí peněžité záruky za vazbu stěžovatele, která byla určena na výši 2.000.000,- Kč (dále pak ve smyslu § 73a odst. 3 tr. řádu za použití § 73 odst. 4 tr. řádu bylo stěžovateli uloženo omezení, spočívající v zákazu vycestování do zahraničí). Ke stížnosti stěžovatele ze dne 24. 4. 2014 proti uvedenému usnesení rozhodl následně Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. 4 To 27/2014, a to tak, že ve smyslu ustanovení § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu se stížnost zamítá. Své stanovisko vrchní soud mimo jiné zdůvodnil tím, že "u obviněného i nadále trvá důvod vazby podle § 67 písm. a) tr. řádu. Důvodnost obavy (nikoli jistoty), že na svobodě by se obviněný vyhýbal trestnímu stíhání a případnému trestu, vychází zejména z toho, že obviněný dosud (po dobu přibližně jednoho a půl roku) neměl seriózní trvalé bydliště (tedy "stálé bydliště" ve smyslu ustanovení § 67 písm. a) tr. řádu), přičemž tuto situaci dlouhodobě neřešil i s odkazem na to, že neví, kde bude žít. Obviněný tuto skutečnost nedokázal věrohodně vysvětlit" (str. 6 usnesení). Proto vrchní soud uzavřel, že i "v tomto stadiu řízení jsou splněny i další zákonné podmínky trvání vazby, uvedené v § 71 odst. 1 věta druhá tr. řádu. V dosavadní lhůtě vazby bezesporu nebylo možné trestní stíhání skončit pro obtížnost věci. Propuštěním obviněného na svobodu by bylo ohroženo dosažení účelu trestního řízení ve smyslu ust. § 1 odst. 1 tr. řádu, zejména z hlediska spravedlivého potrestání pachatelů trestné činnosti. Vazba v tomto konkrétním případě není nepřiměřeným omezením osobní svobody obžalovaného" (str. 7 usnesení).

4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítaný zásah do svého základního práva na osobní svobodu, garantovaného čl. 8 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), spatřuje především v nečinnosti Okresního soudu Plzeň-sever a Vrchního státního zastupitelství v Praze, která měla spočívat v absenci rozhodnutí okresního soudu na návrh státního zástupce o případném prodloužení jeho vazby v zákonem předvídané tříměsíční lhůtě (§ 72 odst. 1 tr. řádu). Výše rekapitulovaná usnesení Vrchního státního zastupitelství v Praze, resp. Vrchního soudu v Praze, za taková rozhodnutí považovat nelze. Vzhledem ke skutečnosti, že v dané lhůtě nebylo okresním soudem jako věcně příslušným soudem v přípravném řízení (§ 26 tr. řádu) k návrhu státního zástupce rozhodnuto o prodloužení vazby, měl být ve smyslu ustanovení § 73b odst. 6 tr. řádu vydán příkaz k jeho propuštění z vazby.

5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí či zásahu orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí či namítaný zásah nejsou vzhledem ke své povaze, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku. Ústavní soud také připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

6. Takové zásahy či pochybení orgánů veřejné moci (okresního soudu a vrchního státního zastupitelství) však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem předmětných rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení i se skutečnostmi vyplývajícími z dosavadního průběhu trestního řízení vedeného proti stěžovateli a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

7. Podstatu ústavní stížnosti představuje právní názor stěžovatele, podle něhož postupem Okresního soudu Plzeň - sever a Vrchního státního zastupitelství v Praze v předmětném trestním řízení došlo k zásahu do jeho osobní svobody, spočívajícího v absenci rozhodnutí o případném prodloužení vazby ve lhůtě stanovené v ustanovení § 72 odst. 1 tr. řádu, neboť shora citovaná usnesení Vrchního státního zastupitelství v Praze, resp. Vrchního soudu v Praze, za "rozhodnutí o dalším trvání vazby" ve smyslu cit. ustanovení považovat nelze. Pokud by tomu tak bylo, o dalším trvání vazby by v jeho případě rozhodoval v prvním stupni státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v usnesení o stěžovatelově žádosti o propuštění z vazby na svobodu a ve druhém stupni Vrchní soud v Praze, přičemž by stěžovatel neměl k dispozici žádný opravný prostředek.

8. S tímto názorem se nicméně Ústavní soud neztotožňuje, neboť nekoresponduje se skutkovým stavem nyní projednávaného případu a nadto - ve svém důsledku - pomíjí i samotnou podstatu vazebního rozhodování, které je plně svěřeno do pravomoci nezávislých a nestranných soudů (nikoliv státnímu zastupitelství), na jejichž rozhodování jsou nadto kladeny vysoké institucionální záruky spravedlnosti řízení (např. požadavek řádného a vyčerpávajícího odůvodnění, kontradiktornost řízení, dvojinstančnost atp.), které reflektují závažnost zásahu do základních práv jednotlivců, jaký vazba coby prostředek ultima ratio představuje [srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 45/04 ze dne 22. 3. 2005 (N 60/36 SbNU 647; 239/2005 Sb.); nález sp. zn. II. ÚS 83/06 ze dne 13. 6. 2006 (N 123/41 SbNU 533); či nález sp. zn. II. ÚS 1681/08 ze dne 24. 11. 2009 (N 240/55 SbNU 325)].

9. V nyní projednávaném případě o vazbě stěžovatele nerozhodovalo Vrchní státní zastupitelství v Praze, jak tvrdil stěžovatel, nýbrž Vrchní soud v Praze, který ve výše citovaném usnesení, jímž zamítl stížnost stěžovatele proti státním zástupcem určené výši peněžité záruky za vazbu stěžovatele ve smyslu § 73a odst. 2 písm. a) tr. řádu, současně posoudil konkrétní skutečnosti, opodstatňující další trvání vazby stěžovatele ve smyslu ustanovení § 67 písm. a) tr. řádu, což také řádným a dostatečně přesvědčivým způsobem odůvodnil. Z tohoto hlediska nelze než dospět k závěru, že se jedná o "rozhodnutí o dalším trvání vazby" ve smyslu cit. ustanovení § 72 odst. 1 tr. řádu, bez ohledu na skutečnost, že tak vrchní soud učinil na základě stížnosti stěžovatele proti usnesení státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze k jeho žádosti o propuštění z vazby.

10. Proto nelze ani souhlasit s názorem stěžovatele, že ve smyslu ustanovení § 26 tr. řádu v nalézacím řízení musel vždy o otázkách dotýkajících se vazby stěžovatele rozhodovat toliko pouze místně příslušný Okresní soud Plzeň - sever, a to k návrhu Vrchního státního zastupitelství, neboť by okresní soud bezprostředně a k návrhu téhož subjektu (Vrchní státní zastupitelství) zcela formalisticky rozhodoval o téže věci a na základě shodných skutečností jako Vrchní soud v Praze. Ostatně, právě z tohoto důvodu také Vrchní státní zastupitelství vzalo svůj návrh ze dne 28. 4. 2014, podaný v souladu s ustanovením § 72 odst. 1 tr. řádu právě k Okresnímu soudu Plzeň-sever, zpět. Vedle povahy a obsahu předmětného rozhodnutí o přípustnosti peněžité záruky za propuštění z vazby, v němž rozhodující soud vždy musí zkoumat a posoudit existenci konkrétních skutečností odůvodňujících trvání samotné vazby, za niž má být peněžitá záruka připuštěna (§ 67 a § 71 ve spojení s § 73a tr. řádu), výše uvedený závěr vyplývá i ze znění ustanovení § 74 odst. 1 tr. řádu, který mezi "rozhodnutí o vazbě", proti němuž je přípustná stížnost, řadí i rozhodnutí podle ustanovení § 71a tr. řádu, tj. rozhodnutí soudu, jímž se žádost obviněného o propuštění z vazby zamítá [obdobně srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád: komentář. 1. díl (§ 1 až 156), Praha: C.H. Beck, 2013, s. 952 - 961]. Navzdory svému tvrzení tak stěžovatel měl a má dostatečný procesní prostor pro účinné vznesení svých námitek vůči dalšímu trvání vazby z důvodu uvedeného v ustanovení § 67 písm. a) tr. řádu tak, jak předpokládá ustanovení § 74 odst. 1 tr. řádu.

11. V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť v postupu Okresního soudu Plzeň - sever a Vrchního státního zastupitelství v Praze neshledal zásah do základního práva stěžovatele na osobní svobodu, jak tvrdil v ústavní stížnosti.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. července 2014


Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 15. 7. 2014, sp. zn. II. ÚS 2074/14, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies