IV. ÚS 657/14

15. 07. 2014, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti M. V., t. č. ve výkonu trestu ve Věznici Rapotice, zastoupeného Mgr. Veronikou Hýblovou, advokátkou se sídlem Brno, Slámova 6, proti usnesení Okresního soudu v Třebíči ze dne 20. 11. 2013 č. j. 3 PP 160/2013-23 a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 12. 2013 č. j. 7 To 564/2013-38, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

V ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení Okresního soudu v Třebíči, kterým byla zamítnuta jeho žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, a označené usnesení Krajského soudu v Brně, jímž byla zamítnuta jeho stížnost proti uvedenému usnesení Okresního soudu v Třebíči.

Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod.

Podstata stěžovatelovy argumentace směřuje proti důvodům, na základě kterých trestní soudy dovodily, že se od stěžovatele nedá očekávat, že v budoucnu povede řádný život, a že tedy není splněn jeden z obligatorních předpokladů podmíněného propuštění podle § 88 odst. 1 tr. zák. Stěžovatel trestním soudům v tomto směru vytýká, že uvedený závěr dovodily výhradně na základě jeho trestní minulosti a neprovedly žádnou prognózu dalšího chování stěžovatele na základě aktuálních skutečností. Stěžovatel dále namítá, že Krajský soud v Brně rozhodoval o věci v neveřejném zasedání, čímž stěžovateli znemožnil se k věci vyjádřit a navrhnout důkazy svědčící v jeho prospěch.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.

Podle ustanovení § 43 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se nicméně stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám.

Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně vymezil limity ústavněprávního přezkumu rozhodování trestních soudů o podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody podle ustanovení § 88 trestního zákoníku (viz např. rozhodnutí ve věci sp. zn. II. ÚS 175/2000, III. ÚS 284/2001, III. ÚS 1280/08, III. ÚS 458/09 či III. ÚS 338/10). Ústavní soud v těchto rozhodnutích zdůraznil, že podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je mimořádným prostředkem, který dává soudu možnost za stanovených podmínek odsouzeného podmíněně propustit z výkonu trestu odnětí svobody. Podmíněné propuštění přitom představuje možnost a nikoli povinnost, posuzování účelnosti jejího využití je svěřeno soudu, který je zákonem povolán ke zhodnocení relevantních okolností, mezi které lze řadit i důvodný předpoklad, že odsouzený povede i na svobodě řádný život a jeho chování nevyvolává obavy z recidivy trestné činnosti.

Z hlediska ústavněprávního přezkumu je proto otázka, zda došlo ke splnění zákonných podmínek pro podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, plně věcí úvahy příslušného trestního soudu. Ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu by mohlo dojít pouze za situace, pokud by napadené rozhodnutí představovalo projev zřejmé interpretační libovůle, bylo výrazem faktického omylu nebo pokud by jeho odůvodnění vykazovalo závažné logické rozpory. K takovému pochybení však v projednávané věci nedošlo.

Stěžovateli je sice možno přisvědčit v tom, že samotná trestní minulost odsouzeného nemůže být jediným důvodem zamítnutí jeho žádosti o podmíněné propuštění (srov. nález sp. zn. III. ÚS 1735/10), zároveň však je nezbytné konstatovat, že soud musí zjišťovat všechny okolnosti související s osobou odsouzeného, včetně jeho dosavadního života a minulé trestné činnosti (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2299/10).

V dané věci již prvostupňový soud svoje pochybnosti o tom, že by stěžovatel při podmíněném propuštění vedl řádný život, založil nejen na samotné jeho trestní minulosti (konkrétně sedmi předchozích odsouzeních), ale primárně na tom, jaký vliv na polepšení stěžovatele měly uložené tresty. Konstatoval přitom, že k nápravě stěžovatele nevedly ani uložené tresty alternativní, ani předchozí uložený a vykonaný trest odnětí svobody.

Trestní soudy přitom vzaly v úvahu i jiné okolnosti. Zejména Krajský soud v Brně se v napadeném rozhodnutí vypořádal s tvrzeními stěžovatele. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zřejmé, že se zabýval jak skutečností, že stěžovatel je kladně hodnocen ze strany věznice, tak i tím, že uzavřel manželství a že plní svou zákonnou vyživovací povinnost. Zároveň však vysvětlil, proč navzdory těmto okolnostem nenalézá dostatečné záruky, že by stěžovatel po podmíněném propuštění vedl řádný život.

Pokud jde o námitku stěžovatele směřující proti tomu, že Krajský soud v Brně jako soud druhého stupně rozhodoval v neveřejném zasedání bez přítomnosti stěžovatele, předně je třeba uvést, že soud podle § 240 trestního řádu může rozhodovat v neveřejném zasedání v případech, kdy není zákonem předepsáno, že se rozhoduje v hlavním líčení, veřejném zasedání nebo vazebním zasedání.

V souvislosti s rozhodováním o podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody Ústavní soud ve věci sp. zn. III. ÚS 1735/10 dovodil, že zde je také třeba dodržet kontradiktorní rysy řízení, nicméně se jednalo o případ, kdy soud druhého stupně pochybil v tom, že své meritorní rozhodnutí o zamítnutí návrhu na podmíněné propuštění opřel o jiný hmotněprávní důvod, než jaký aplikoval prvoinstanční soud, aniž by přitom stěžovatelovi poskytl prostor pro vyjádření jeho stanoviska.

O takové či podobné pochybení se však v tomto případě nejedná, protože soud druhého stupně svým rozhodnutím zamítnul stížnost podanou stěžovatelem a potvrdil rozhodnutí soudu druhého stupně. Druhoinstanční soud tedy rozhodoval jednak na základě stejných důvodů jako soud prvního stupně (který rozhodoval ve veřejném zasedání) a jednak na základě stížnosti podané stěžovatelem. V důsledku toho nemohlo dojít ke zkrácení práva stěžovatele se k věci vyjádřit.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. července 2014

JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu Ústavního soudu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 15. 7. 2014, sp. zn. IV. ÚS 657/14, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies