IV. ÚS 2241/14

15. 07. 2014, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Tomáše Lichovníka, ve věci stěžovatele F. M., právně zastoupeného advokátkou JUDr. Hanou Neštickou, Ječná 1, Praha 2, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 18. 12. 2013 č. j. 41 P 7/2010-120 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2014 č. j. 17 Co 214/2014-191, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 2. 7. 2014 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.

II.
Ústavní stížností napadeným usnesením rozhodl obvodní soud o návrhu na vydání předběžného opatření tak, že mu částečně vyhověl a stěžovateli uložil zákaz vycestovat s nezletilými mimo území České republiky, a to až do pravomocného rozhodnutí ve věci úpravy styku nezletilých s matkou. Stěžovatel se proti této části výroku odvolal, přičemž Městský soud v Praze rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.

Z ústavní stížnosti vyplývá, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 16. 3. 2010 č. j. 41 P 7/2010-54 byla schválena dohoda rodičů o svěření nezletilých synů pro dobu před a po rozvodu manželství do výchovy otce. Matka se zavázala přispívat na výživu každého z nezletilých částkou 1.000,- Kč měsíčně. Touto dohodou se rodiče dohodli na styku matky s nezletilými. Matka však dohodnutého styku nevyužívala a dodnes nevyužívá.

Stěžovatel je toho názoru, že napadenými rozhodnutími obecných soudů došlo k porušení jeho práva na svobodu pohybu, jež je mu zaručeno čl. 14 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 2 Protokolu č. 4 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Zákaz vycestovat s nezletilými mimo území ČR byl stěžovateli uložen na základě neodůvodněných a ničím nepodložených tvrzení matky, že otec přemístěním nezletilých do Brna připravuje podmínky pro trvalé opuštění ČR. Důvodem pro přestěhování otce do Brna však byly pracovní důvody. Stěžovatel je občanem ČR a současně byl vyvázán ze svazku Pakistánské islámské republiky. V ČR žije trvale od roku 1996. Oba nezletilí jsou rovněž občany ČR, a to od roku 2007. Stěžovatel dále poukázal na své rodinné vazby v ČR, neboť ve společné domácnosti s ním žije jeho manželka a jeho matka. V Praze pak trvale žije jeho bratr a sestra, která momentálně pracuje v Londýně. Stěžovatel nemá pákistánské občanství (vzdal se ho v roce 2007). V ČR má další příbuzné - strýce, bratrance a sestřenici, má zde i nemovitý majetek. Podle stěžovatele je pravdou to, že relativně velmi často cestuje, a to i se svými syny (zde uvedl desítky měst v zahraničí, které navštívil), vždy se však vrátil zpět do ČR. Stěžovatel praktikuje kosmopolitní styl života a je zvyklý se s celou svou rodinou stýkat s příbuznými, kteří žijí v různých státech EU. Stěžovatel má za to, že zejména nepravdivé tvrzení matky o jeho pákistánském občanství hrálo roli při rozhodování soudu o zákazu vycestovat s nezletilými mimo EU. Závěrem stěžovatel uvádí, že doba trvání předběžného opatření je nepřiměřeně dlouhá, a to s ohledem na průtahy, k nimž v řízení dochází. V rámci svého návrhu odkázal stěžovatel i na usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1337/2010, v němž bylo dovozeno, že "Svoboda pohybu a svoboda zvolit si místo pobytu je základním právem, které je garantováno čl. 14 Listiny, a lze ho omezit jen zákonem, jestliže je to nevyhnutelné pro bezpečnost státu, udržení veřejného pořádku, ochranu zdraví nebo ochranu práv a svobod druhých a na vymezených územích též s důvody ochrany přírody". Dále pak odkázal stěžovatel na usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 70/2013, kde byl vysloven názor, že přestěhování nezletilých mimo ČR nemůže převážit nad svobodou pohybu a pobytu otce s nezletilými.

III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ve své ustálené judikatuře již mnohokrát vymezil rozsah svých pravomocí ve vztahu k pravomoci obecných soudů a konstatoval, že je vždy nutno vycházet z teze, podle níž není Ústavní soud součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu tedy vykonávat dohled či dozor nad rozhodovací činností obecných soudů a nelze jej tedy vnímat jako další odvolací orgán. Do pravomoci obecných soudů by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen v těch případech, kdyby jejich právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo by z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257), což se však v uvedeném případě nestalo.

V předmětném případě považuje Ústavní soud za podstatnou především tu skutečnost, že o úpravě styku nezletilých s matkou nebylo doposud pravomocně rozhodnuto. V projednávané věci bylo vydáno toliko předběžné opatření, kterým obecné soudy upravily právní poměry dočasně. Ústavní soud v minulosti vyložil, že možnost vydávat předběžná opatření nezasahuje do práva na soudní ochranu, neboť již z povahy věci jde o rozhodování o procesním nároku jednoho z účastníků, nikoli o konečné řešení sporu z hlediska hmotného práva. Jedná se přitom o rozhodnutí zatímní a předběžné, kterým není prejudikován konečný výsledek sporu, zajišťuje však, aby konečné rozhodnutí mohlo mít případně vůbec reálný význam (sp. zn. II. ÚS 221/98, SbNU N 158/16 SbNU 171; aj.).

V souvislosti se vznesenými námitkami stěžovatele považuje Ústavní soud za příhodné zcela jej odkázat na zamítavý nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2471/10, v němž v obdobném případě dospěl mimo jiné k závěru, že "Pokud mají stěžovatelé v posuzované věci dojem, že jsou v důsledku probíhajícího soudního řízení poněkud omezeni na svých právech, pak se jedná o dojem naprosto oprávněný. Zejména ve vztahu k nezletilé (ale nejen jí) je třeba vyjít z toho, že prostorem svobody je pro ni rodinné prostředí (nález sp. zn. II. ÚS 1945/08 ze dne 2. dubna 2009). Ideálním stavem tedy je, pokud muž a žena spojeni v manželství spolu žijí a vychovávají své děti (srov. § 2202 CCE). Pokud tento stav neexistuje, musí stát zásadně činit opatření v souladu s pozitivními povinnostmi, které má v dané oblasti na poli základních práv. V takové situaci může být nejlepší zájem dítěte nalezen někde úplně jinde, než kde ho shledávají rodiče, či jeden z nich (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 1532/10 ze dne 7. října 2010 a sp. zn. II. ÚS 2807/10 ze dne 13. ledna 2011). V každém případě však dochází k užití státní moci, která minimálně po celou dobu řízení přiměřeně omezuje (z povahy věci logicky musí omezovat) nejen účastníky řízení, nýbrž všechny, kteří se na řízení nějak podílejí (svědci, znalci, apod.). Ústavněprávní opodstatněnost omezení základních práv a svobod je tedy dána povinností státu provést spravedlivé řízení v souladu s vlastními pozitivními povinnostmi na poli základních práv a svobod. Ochrana sledovaných práv, k jejichž ochraně je stát pozitivně povinen, je zásadně až výsledkem celého konkrétního řízení, v jehož průběhu mohou, či dokonce musí být práva jednotlivých účastníků omezena, a to přiměřeně ke sledovanému cíli.".

Poukazuje-li stěžovatel na průtahy v soudním řízení, nutno jej odkázat na postup podle ustanovení § 174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích.

Z výše vyložených důvodů mimo ústní jednání a bez účastníků řízení odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. července 2014

Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 15. 7. 2014, sp. zn. IV. ÚS 2241/14, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies