IV. ÚS 244/14

15. 07. 2014, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Tomáše Lichovníka ve věci ústavní stížnosti Vojtěcha Holomka, toho času ve Vazební věznici Praha-Ruzyně, zastoupeného JUDr. Miroslavou Hustákovou, advokátkou se sídlem Úvoz 20, 118 00 Praha, proti usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 8 To 424/2013 ze dne 21. 11. 2013 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 43 Nt 102/2013 ze dne 17. 10. 2013, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti dle § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít především k porušení čl. 8 a čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina").

Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným usnesením rozhodla soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 1 o vzetí stěžovatele a dalších spoluobviněných do vazby, a to ve vztahu ke stěžovateli z důvodů uvedených v ustanovení § 67 písm. b) a c) trestního řádu (dále též "tr. ř."). Proti tomuto usnesení podal stěžovatel v zákonné lhůtě stížnost, o níž rozhodl Městský soud v Praze v záhlaví citovaným usnesením, kterým podle § 149 odst. 1 písm. c) tr. ř. stížnost jako nedůvodnou zamítl.

Proti oběma soudním rozhodnutím brojí stěžovatel ústavní stížností, ve které namítá, že je dosud bezúhonný bez jakéhokoliv pravomocného odsouzení. Tvrdí, že v obvinění je záměrně uváděna nepravda, že měl z jednoho případu zjistit, že všechna auta nejsou v pořádku, protože jednomu vozidlu nebylo možno udělit registrační značky v ČR, neboť "měl být technický průkaz v pátrání". Stěžovatel tvrdí, že od počátku jeho uvěznění jsou porušována práva na řádnou obhajobu, ze strany orgánů činných v trestním řízení dochází ke svévoli vůči jeho osobě. V této souvislosti poukázal na to, že jeho obhájkyni nebylo umožněno sdělit po výslechu názor na věc a přestože na rozdíl od státní zástupkyně byla přítomna, nebyl jí dán prostor k návrhům, závěrečné řeči, přičemž soudkyně ihned po tomto výslechu bez přerušení vydala rozhodnutí o vzetí do vazby. Stěžovatel dále brojí proti postupu Vězeňské služby v průběhu vazby, kdy měly být v rozporu se zákonem znemožněny návštěvy a mělo docházet k cenzuře jeho dopisů. Stěžovatel také napadl postup, kdy dne 16. 10. 2013 nechali policisté natočit TV Nova, "jak jdu v poutech a byl jsem v hlavních zprávách jako údajně chycený zločinec a na druhé straně neudělali nic proto, aby organizátora celého jednání, Numanovikje našli". Stěžovatel rovněž zdůraznil, že policisté záměrně neprovedli domovní prohlídku na "jednom z nejdůležitějších míst pro vyšetřování". Tato nerovnost v postoji k jeho osobě a k osobě obviněného F. Mikundy ze strany orgánů činných v trestním řízení prý způsobila, že stěžovatel již nemá žádnou důvěru v osoby, které danou kauzu vyšetřují. Tyto své argumenty stěžovatel blíže rozvedl. Závěrem navrhl, aby Ústavní soud napadená soudní rozhodnutí zrušil.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace jednoduchého práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace norem jednoduchého práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)]. Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit naříkané rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Obecné soudy vyšly z dostatečně zjištěného skutkového stavu, na který pak aplikovaly příslušná zákonná ustanovení, jež v uspokojivé míře vyložily, přičemž tento svůj postup osvětlily v odůvodnění svých rozhodnutí, která tak nelze označit za arbitrární, nadmíru formalistická či zakládající extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry.

Ústavní soud ve své konstantní judikatuře zdůrazňuje, že je zásadně věcí trestních soudů posuzovat, zda vazba je opatřením nezbytným k dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení nelze dosáhnout jinak. Do těchto úvah je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze v případech, v nichž rozhodnutí soudu o vazbě není podloženo zákonným důvodem (čl. 8 odst. 1 Listiny) buď vůbec, nebo jestliže tvrzené (a nedostatečně zjištěné) důvody vazby jsou v extrémním rozporu s principy plynoucími z ústavního pořádku (viz např. nález ze dne 26. 9. 1996 sp. zn. III. ÚS 18/96, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 6, č. 88). Taková pochybení Ústavní soud v projednávané věci neshledal.

Ústavní soud je nucen konstatovat, že ústavní stížnost společně s jejími doplněními je konglomerátem emočně laděných námitek proti postupu orgánů činných v trestním řízení, které se z valné části vůbec nevztahují k napadeným rozhodnutím, jež stěžovatel v petitu ústavní stížnosti, jímž je Ústavní soud vázán, žádá zrušit. Stěžovateli a zejména pak jeho právní zástupkyni pak musí být zřejmé, že představuje-li ústavní stížnost ve své podstatné části subjektivně zaujaté výhrady proti způsobu vedení trestního stíhání bez souvislosti s uvalením vazby, a nikoli věcnou polemiku nad napadenými rozhodnutími prizmatem porušení článku 8 a článku 36 Listiny, pak nezbývá než konstatovat, že Ústavní soud přezkum těchto tvrzení nemůže rozumně akceptovat, resp. k námitkám takového druhu náležitě a s veškerou vážností přihlédnout. Ostatně námitky stěžovatele co do samotného vyšetřování se v této fázi trestního řízení ani nemohou stát předmětem přezkumu Ústavního soudu, a to již pro princip subsidiarity ústavní stížnosti. Rovněž tak výtky směřující proti způsobu výkonu vazby není možno zohlednit, neboť o nich nebylo napadenými usneseními rozhodováno. Krom toho stěžovatel ani nedoložil vyčerpání jemu dostupných možností nápravy. Jedinou relevantní námitku představuje tvrzení stěžovatele o neposkytnutí prostoru jeho obhájkyni při vazebním zasedání. Tuto výhradu však stěžovatel v řízení o stížnosti před městským soudem neuplatnil, přičemž její nevypořádání ze strany stížnostního soudu ani nenamítá. Z těchto důvodů se ani jí Ústavní soud nemohl věcně zaobírat.

Za daných okolností tudíž Ústavnímu soudu nezbylo než odmítnout ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 15. července 2014

Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu Ústavního soudu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 15. 7. 2014, sp. zn. IV. ÚS 244/14, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies