II. ÚS 1812/14

15. 07. 2014, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. Marie Kostrůnkové, zastoupené JUDr. Václavem Plachým, advokátem, se sídlem Mahulenina 19, Praha 6, proti usnesení Krajského soudu v Plzni č. j. 12 Co 108/2014-191 ze dne 12. 3. 2014, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížnostní doručenou Ústavnímu soudu dne 26. 5. 2014 se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Krajského soudu v Plzni, kterým mělo být porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z obsahu listin připojených k ústavní stížnosti se podává, že usnesením Okresního soudu Plzeň - město č. j. 19 C 1069/2010-186 ze dne 14. 1. 2014 bylo zastaveno řízení, v němž se stěžovatelka domáhala po žalovaném PaedDr. Petru Noskovi zaplacení částky 5 000 000 Kč z titulu náhrady škody (výrok I.), přičemž nebylo přihlédnuto k žádosti stěžovatelky o osvobození od placení soudního poplatku v plné výši doručené soudu dne 22. 11. 2013 (výrok II.). O odvolání stěžovatelky rozhodl Krajský soud v Plzni napadeným usnesením, jímž rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil a ve výroku II. je změnil tak, že se řízení o návrhu stěžovatelky na osvobození od placení soudního poplatku zcela zastavuje.

Stěžovatelka spatřuje porušení práva na spravedlivý proces v postupu soudů obou stupňů, které současně rozhodly o návrhu na osvobození od soudního poplatku a o zastavení řízení ve věci samé pro nezaplacení soudního poplatku, neboť má za to, že jí nebyl dán časový prostor k úhradě poplatku a tím jí bylo odepřeno právo na meritorní projednání žaloby. Odkazuje přitom na nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 588/2000 a sp. zn. I. ÚS 1439/2009.

Po zvážení stížnostních námitek i obsahu napadeného rozhodnutí Krajského soudu v Plzni a jemu předcházejícího rozhodnutí Okresního soudu Plzeň - město dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud opakovaně připomíná, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené předpoklady pro přiznání osvobození od soudních poplatků, spadá do rozhodovací sféry obecných soudů; s ohledem na ústavně zaručený princip nezávislosti soudů (čl. 82 odst. 1 Ústavy) Ústavnímu soudu zpravidla nepřísluší přehodnocovat závěry, ke kterým obecný soud při zvažování důvodnosti uplatněného nároku dospěje (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 271/2000, I. ÚS 201/02, I. ÚS 249/03, II. ÚS 249/03, III. ÚS 404/04, IV. ÚS 109/06 a další dostupná na http://nalus.usoud.cz).

K porušení práva na spravedlivý proces ve vazbě na rozhodnutí soudu ve věci osvobození od soudních poplatků by mohlo dojít toliko svévolnou aplikací ustanovení § 138 o. s. ř., spočívající buď v absenci jakéhokoliv odůvodnění, anebo obsahující odůvodnění vybočující v extrémní míře z rámce vymezeného principy spravedlnosti (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 2856/08, nález sp. zn. IV. ÚS 289/03). V posuzované věci však takové okolnosti zjištěny nebyly.

Ústavní soud v prvé řadě upozorňuje, že obecné soudy v napadených usneseních nezkoumaly, zda má stěžovatelka nárok na osvobození od soudního poplatku, ale pouze, zda se okolnosti v tomto ohledu od předchozího pravomocného rozhodnutí změnily. Stěžovatelka totiž žádala o osvobození od placení soudního poplatku v předmětném řízení vícekrát. Jak vyplývá z podrobného přehledu obsaženého v odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, poprvé o osvobození od soudních poplatků požádala 9. 8. 2011, kdy na základě výzvy soudu nedoložila své majetkové poměry a osvobození jí proto přiznáno nebylo. Další její žádosti ze dne 11. 10. 2011 bylo na základě předložených dokladů (o výši jejího starobního důchodu, o výši prováděných srážek, doložených nákladů na advokátní kancelář a daňových přiznání) částečně vyhověno a bylo jí přiznáno osvobození od placení soudních poplatků z jedné poloviny. Její následná žádost byla shledána jako neopodstatněná s tím, že tvrzené náklady nepředstavují takovou změnu poměrů, která by odůvodňovala přiznání osvobození od placení soudních poplatků v plné výši. Poté byla stěžovatelka vyzvána k zaplacení jedné poloviny příslušného soudního poplatku, na což reagovala další žádostí o osvobození. Soud prvního stupně ji vyzval k doložení příslušných listin, stěžovatelka však na tuto výzvu nereagovala, a proto soud v rozhodnutí ze dne 14. 1. 2014 uzavřel, že stěžovatelka ve své opakované žádosti uvádí skutečnosti, k nimž bylo přihlédnuto již v souvislosti s přiznáním osvobození ve výši jedné poloviny. Ani odvolací soud v napadeném usnesení neshledal, že by stěžovatelka svou žádost zdůvodnila novými skutečnostmi či důkazy a dospěl k závěru, že soudu brání překážka věci pravomocně rozhodnuté v tom, aby žádost znovu věcně posuzoval.

Jak vyplývá z uvedeného přehledu, o žádostech stěžovatelky o osvobození od soudních poplatků bylo rozhodováno opakovaně, přičemž postup stěžovatelky, která neuvedla žádné nové skutečnosti ani včas nereagovala na výzvu soudu, lze skutečně označit za obstrukční. Pokud soudy k její poslední žádosti nepřihlédly, resp. rozhodly o zastavení řízení o její žádosti pro překážku věci pravomocně rozhodnuté, z ústavního hlediska nelze jejich postupu cokoliv vytknout. Stěžovatelce bylo z předchozích rozhodnutí o jejích žádostech známo stanovisko soudů a nemohla očekávat, že na základě stejných tvrzení o jejích majetkových poměrech rozhodnou soudy v její prospěch. Od konce roku 2011, kdy bylo její žádosti o osvobození od soudního poplatku částečně vyhověno, tak měla dostatečný časový prostor pro to, aby příslušnou část vyměřeného poplatku uhradila. V tom se případ stěžovatelky liší od poukazovaného nálezu sp. zn. III. ÚS 588/2000.

Nelze tak uzavřít, že by závěry odvolacího soudu vyslovené v napadeném rozhodnutí vybočovaly v extrémní míře z rámce vymezeného principy spravedlnosti. Odkaz stěžovatelky na judikáty Ústavního soudu týkající se řádného odůvodnění rozhodnutí stran podmínek pro přiznání osvobození od soudních poplatků je tak nepřípadný.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. července 2014


Zemánek, v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 15. 7. 2014, sp. zn. II. ÚS 1812/14, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies