II. ÚS 3669/13

15. 07. 2014, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce zpravodaje Radovana Suchánka a soudce Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti společnosti CHAPS spol. s r.o., sídlem v Brně, Bráfova 21, zastoupené JUDr. Vilémem Podešvou, LL.M., advokátem se sídlem Praha 4, Na Pankráci 1683/127, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. 6. 2013 č. j. 62 A 26/2012-129 a proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2013 č. j. 5 As 57/2013-16, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatelka ústavní stížností brojí proti shora identifikovanému rozsudku Krajského soudu v Brně, jímž měla být porušena její základní práva garantovaná ustanoveními čl. 2 odst. 2, čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"); současně stěžovatelka požádala o odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku ve smyslu ustanovení § 79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.


Ústavní stížností napadeným rozsudkem Krajský soud v Brně vyhověl správní žalobě obchodní společnosti Seznam.cz, a.s., pročež zrušil rozhodnutí žalovaného - Ministerstva dopravy ze dne 16. 1. 2012 č. j. 220/2011-030-Z106/10 a současně zrušil i rozhodnutí stěžovatelky ze dne 9. 12. 2011. Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud odmítl usnesením ze dne 27. 9. 2013 č. j. 5 As 57/2013-16, od jehož doručení stěžovatelka odvíjí lhůtu k podání projednávané ústavní stížnosti.

Uvedeným rozhodnutím ze dne 9. 12. 2011 stěžovatelka rozhodla o tom, že společnosti Seznam.cz, a.s. neposkytne jí požadované informace (kompletní a aktualizovaná zdrojová data celostního informačního systému o jízdních řádech), neboť není povinným subjektem ve smyslu zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím. Obdobný právní názor zaujalo i Ministerstvo dopravy ve výše označeném rozhodnutí (přípisu) ze dne 16. 1. 2012, kterým reagovala na odvolání uvedené společnosti proti rozhodnutí stěžovatelky ze dne 9. 12. 2011.

Jelikož stěžovatelka nebyla účastníkem řízení před krajským soudem, přičemž je přesvědčena, že s ní mělo být jednáno jako s osobou zúčastněnou na řízení ve smyslu ustanovení § 34 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, brojila proti rozsudku krajského soudu kasační stížností, jež byla výše označeným usnesením Nejvyšším správním soudem odmítnuta. Napadené rozhodnutí krajského soudu je nadto dle názoru stěžovatelky nepřezkoumatelné, neboť z jeho odůvodnění není vůbec možné zjistit, proč stěžovatelku zcela pominul, a nejednal s ní proto jako s osobou zúčastněnou na řízení. Stěžovatelka se tedy domnívá, že jí bylo odepřeno právo na přístup k soudu a právo být účasten projednávání vlastní věci, neboť v daném řízení bylo - bez její účasti - rozhodováno o její povinnosti, na základě které má vydat své obchodní tajemství společnosti Seznam.cz, a.s. vedlejší účastnici, jež představuje jejího přímého konkurenta na daném relevantním trhu.

Správním soudům stěžovatelka vytýká, že nepřípustně předřadily otázku meritorního posouzení věci (tedy otázku, zda je stěžovatelka povinnou osobou v režimu zákona č. 106/1999 Sb.) před otázku vymezení okruhu účastníků řízení. Stěžovatelka navíc polemizuje s (implicitním) argumentem správních soudů, že měla možnost vyjádřit se k předmětu vedeného soudního řízení prostřednictvím Ministerstva dopravy jako svého "nadřízeného orgánu", přičemž připomíná, že až do okamžiku vydání napadeného rozsudku nebylo Ministerstvo dopravy jako účastník soudního řízení poučeno v tom smyslu, že má jednat jako "zástupce" stěžovatelky a hájit tak její práva. Stěžovatelka současně zdůrazňuje, že veškeré její právní vztahy s Ministerstvem dopravy jsou založeny na soukromoprávní bázi, pročež zde není žádný vztah subordinace, v jehož rámci by Ministerstvo dopravy jako nadřízený orgán bylo oprávněno vynutit na stěžovatelce konkrétní jednání či se jinak podílet na její aktivitě. Naříkaným postupem správních soudů tak mělo být stěžovatelce znemožněno uplatněním relevantních argumentů hájit svá práva v předmětné věci (stěžovatelka v této souvislosti odkazuje na závěry rozsudků Nejvyššího správního soudu ve věcech sp. zn. 7 As 33/2003, sp. zn. 1 As 39/2004, sp. zn. 8 As 32/2005 a na usnesení sp. zn. 1 As 79/2008).

Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena role orgánu ochrany ústavnosti. V rovině ústavních stížností fyzických a právnických osob směřujících svá podání proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je toliko nadán kasační pravomocí v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li proto v dané věci prima facie do úvahy možná indikace porušení základních práv nebo svobod, musí Ústavní soud ústavní stížnost odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění účinném od 1. 1. 2013, musí být usnesení o odmítnutí ústavní stížnosti stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá.

Podstatou projednávané věci je tvrzení stěžovatelky, že jí nebylo umožněno účastnit se na řízení, ve kterém jí byla uložena povinnost, pročež bylo porušeno její právo garantované ustanovením čl. 36 Listiny; z níže uvedených důvodů není možno v tomto ohledu stěžovatelce (prozatím) jakkoli přisvědčit.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti zdůrazňuje, že se nikterak nevyjadřuje k meritorní otázce, zda je v jejím případě naplněna definice povinného subjektu dle zákona č. 106/1999 Sb; tím ovšem přehlíží skutečnost (proti které ovšem současně obsahem své ústavní stížnosti argumentačně brojí), že otázku vymezení okruhu účastníků řízení (a konsekventně tak i případnou otázku vymezení okruhu osob zúčastněných na řízení) pojmově nelze zodpovědět bez předběžného vyřešení otázky, zda - v daném případě - stěžovatelka je, nebo není povinnou osobou v režimu zákona o svobodném přístupu k informacím.

Pokud totiž krajský soud - v souladu s jím citovaným nálezem Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 260/06 - dospěl k závěru, že na stěžovatelku je v daném kontextu třeba hledět jako na veřejnou instituci ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb., přičemž tento svůj názor řádně odůvodnil (čemuž ostatně stěžovatelka v ústavní stížnosti ani nikterak neoponuje, jen bez jakékoliv podpůrné argumentace vychází z předpokladu, že smlouva mezi ní a Ministerstvem dopravy je smlouvou soukromoprávní), potom není možno krajskému soudu vytýkat, že stěžovatelka nebyla účastna soudního řízení (neboť žalovaným bylo dle ustanovení § 69 soudního řádu správního Ministerstvo dopravy, jež o žádosti vedlejší účastnice k jejímu odvolání rozhodovalo v druhém stupni), ani že nebyla přibrána jako osoba zúčastněná na řízení, neboť subjekt rozhodující v prvním stupni nemůže být - ex definitione - osobou zúčastněnou na tomto řízení (viz Nejvyšším správním soudem odkazované jeho usnesení ze dne 30. 5. 2013 č. j. 4 As 77/2013-25). Pro úplnost se sluší dodat, že na řečeném nemohou nic změnit ani stěžovatelčiny odkazy na řadu rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, neboť v žádné z odkazovaných věcí nevystupovali stěžovatelé (současně) v pozici veřejné instituce, jež by v dané věci nějakým způsobem rozhodovala.

Současně je namístě zdůraznit, že ani z důvodů stěžovatelkou opakovaně (mj. v souvislosti s návrhem na odložení vykonatelnosti napadeného rozsudku) akcentovanými ve svých podáních (tj. že vydání požadované informace povede k faktické likvidaci jejího podnikání), nemohla být (prozatím) stěžovatelčina (nejen základní) práva jakkoli efektivně zasažena. Veškeré důvody, které uvádí v ústavní stížnosti jako důvody, pro které odmítá vedlejší účastnici vydat jí požadované informace, totiž může v budoucnu uplatnit v rozhodnutí, dle nějž požadovanou informaci neposkytuje proto, že je obchodním tajemstvím ve smyslu ustanovení § 9 zákona č. 106/1999 Sb., přičemž i toto rozhodnutí může být předmětem soudního přezkumu (proti jehož výsledku může případně stěžovatelka brojit i ústavní stížností). Je proto zřejmé, že stěžovatelčina základní práva napadeným rozsudkem krajského soudu zasažena být nemohla, neboť tímto rozhodnutím stěžovatelce (prozatím) žádná konkrétní povinnost nevznikla (což v zásadě platí i o stěžovatelkou přiloženém rozhodnutí krajského soudu ze dne 23. 1. 2014 č. j. 62 A 85/2013-47).

Ústavní soud proto uzavírá konstatováním, že ústavní stížností napadeným rozsudkem krajského soudu nemohla být zasažena žádná základní práva stěžovatelky, neboť tímto rozhodnutím bylo (toliko) rozhodnuto o tom, že stěžovatelka je povinnou osobou ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1, nebylo jím však již stanoveno, že stěžovatelka musí - nevyhnutelně - vedlejší účastnicí požadované informace poskytnout. I z tohoto důvodu Ústavní soud neshledal důvod pro aplikaci ustanovení § 79 zákona o Ústavním soudu, pročež o stěžovatelčině návrhu na odklad vykonatelnosti (samostatným usnesením) nerozhodoval.

V posuzované věci z uvedených důvodů Ústavní soud přikročil k aplikaci ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jež mu umožňuje v zájmu racionality a efektivity řízení o ústavní stížnosti odmítnout podání, u kterého je bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem; pro úplnost je možno připomenout, že se v této fázi jedná o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

Ústavní soud proto stěžovatelčin návrh dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl; z podstaty věci (a současně z výše uvedených důvodů) musel odmítnout rovněž stěžovatelčin návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí krajského soudu.

Pro pořádek Ústavní soud uvádí, že neodmítl posuzovanou ústavní stížnost jako návrh podaný zjevně neoprávněnou osobou, neboť reflektoval skutečnost, že podstatou ústavní stížnosti je tvrzení, že stěžovatelka měla být "účastníkem" řízení, ze kterého vzešlo napadené rozhodnutí; odmítnutí ústavní stížnosti dle ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu by tak bylo projevem nepřípustného formalismu, a proto Ústavní soud tímto způsobem nepostupoval, neboť dospěl k závěru, že ve vztahu ke stěžovatelce - byť nic takového v ústavní stížnosti netvrdí - by bylo možné hodnotit napadené rozhodnutí krajského soudu jako tzv. jiný zásah ve smyslu ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu (pročež bylo možno aplikovat lhůtu k podání ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení § 72 odst. 5 zákona o Ústavním soudu, odvíjející se v tomto případě od doručení usnesení Nejvyššího správního soudu).

Ústavní soud proto shledal ústavní stížnost - i ve vztahu k rozsudku krajského soudu - za podání včasné, a to i přes to, že stěžovatelkou dovolávaný odkaz na ustanovení § 72 odst. 4 není v projednávané věci případný; Ústavní soud vzal přitom do úvahy rovněž skutečnost, že by bylo v rozporu se zásadou subsidiarity, jímž je řízení o ústavní stížnosti ovládáno, pokud by stěžovatelku "trestal" za její snahu využít před podáním ústavní stížnosti veškeré procesní prostředky, jež jí byly dle jejího názoru k dispozici - Ústavní soud v této souvislosti přihlédl i ke skutečnosti, že "precedentní" rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 5. 2013 č. j. 4 As 77/2013-25 nemuselo být stěžovatelce v době podání kasační stížnosti známo; z obdobných důvodů potom Ústavní soud nevyvozoval žádné procesní důsledky ani z toho, že stěžovatelka petit své ústavní stížnosti nesměřovala (rovněž) proti předmětnému usnesení Nejvyššího správního soudu. Ústavní soud proto podrobil přezkumu i toto rozhodnutí, aniž považoval za nutné vyzývat stěžovatele k upřesnění petitu ústavní stížnosti, k odstranění vad jeho podání apod. (k tomu srovnej podobně nález Ústavního soudu ze dne 16. 7. 2013 sp. zn. I. ÚS 4365/12, dostupný na http://nalus.usoud.cz a v principu i např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 20. 4. 2004 č. 57567/00 ve věci Bulena proti České republice). Situace, kdy by Ústavní soud rozhodoval pouze o rozhodnutí krajského soudu, aniž by se předmětem jeho rozhodování a případné kasace stalo i rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o kasační stížnosti, tedy - především s ohledem na princip právní jistoty - připustit nelze.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. července 2014


Jiří Zemánek
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 15. 7. 2014, sp. zn. II. ÚS 3669/13, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies