III. ÚS 1248/14

15. 07. 2014, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jana Musila, soudce Vladimíra Kůrky a soudce zpravodaje Pavla Rychetského mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti J. Š., zastoupeného JUDr. Ondřejem Tošnerem, Ph.D., advokátem se sídlem Praha 2, Slavíkova 1568/23, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. ledna 2014 sp. zn. 5 Tdo 1377/2013, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. srpna 2013 sp. zn. 61 To 370/2012 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. dubna 2013 sp. zn. 5 Tdo 277/2013, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.
Shrnutí věci

1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 2. dubna 2014, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů z důvodu porušení čl. 38 odst. 2 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 96 odst. 2 Ústavy České republiky a čl. 6 odst. 1 a 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 7. srpna 2013 sp. zn. 61 To 370/2012 byl stěžovatel uznán vinným spácháním přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 alinea 3 trestního zákoníku, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Trestného činu se měl dopustit tím, že jako jednatel blíže specifikované obchodní společnosti po ukončení smlouvy o vedení účetnictví v době od počátku roku 2011 do 3. dubna 2012 nepředal účetnictví včetně účetních dokladů občanskému sdružení - sportovnímu klubu, pro který bylo účetnictví vedeno, a to v listinné ani elektronické podobě. Občanské sdružení si tak v důsledku jeho jednání nemohlo podat přiznání k dani z příjmů právnických osob, resp. nakonec jej podalo jako nulové, což však neodpovídalo skutečnému stavu hospodaření. Předání účetnictví podmiňoval uhrazením faktury na částku 756 000 Kč za vypovězení smlouvy.

3. Uvedený rozsudek byl vydán poté, co Nejvyšší soud usnesením ze dne 24. dubna 2013 sp. zn. 5 Tdo 277/2013 zrušil původní rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. října 2012 sp. zn. 61 To 370/2012, kterým byl stěžovatel naopak zproštěn obžaloby. Městský soud v Praze v projednávané věci, jež byla vedena před Obvodním soudem pro Prahu 10 pod sp. zn. 4 T 51/2012, rozhodoval jako odvolací soud. V projednávané věci považovaly oba soudy za jedinou spornou otázku výklad § 254 odst. 1 alinea 3, podle něhož se trestného jednání dopustí ten, kdo "zatají" účetní knihy, zápisy nebo jiné doklady sloužící k přehledu o stavu hospodaření a majetku nebo k jeho kontrole a ohrozí tak včasné a řádné vyměření daně. Jde o to, zda "zatajením" lze rozumět i to, že stěžovatel předmětné účetnictví "zadržel a nevydal", což bylo v projednávané věci jednoznačně prokázáno. Podle Nejvyššího soudu dosavadní soudní praxe pod uvedeným pojmem rozumí také případy, kdy pachatel zná místo uložení účetních knih, zápisů nebo jiných dokladů, ale ostatním osobám, jež jsou oprávněny k jejich držení (typicky subjekt daně), případně daňovým či jiným orgánům, odmítá sdělit místo, kde se nacházejí, v důsledku čehož jsou pro ně nedosažitelné. Městský soud v Praze pod tento pojem zahrnoval pouze ty případy, kdy pachatel předstírá vůči jiným osobám, zpravidla vůči kontrolním nebo daňovým orgánům, že tyto doklady vůbec nemá, což se v případě stěžovatele zjevně nestalo. Poté, co Městský soud v Praze v rámci svého nového rozhodnutí akceptoval výklad Nejvyššího soudu a uznal stěžovatele vinným, tento podal proti jeho rozsudku dovolání, které Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 22. ledna 2014 sp. zn. 5 Tdo 1377/2013.

4. Stěžovatel se domáhá zrušení obou uvedených usnesení Nejvyššího soudu, jakož i odsuzujícího rozsudku Městského soudu v Praze. Nejvyšší soud se měl dopustit porušení jeho práv v první řadě tím, že jeho věc navzdory výslovné žádosti projednal neveřejně, tedy bez jeho účasti (resp. účasti jeho obhájce). Učinil tak přitom za situace, kdy bylo v neveřejném zasedání rozhodnuto v neprospěch stěžovatele o stěžejní otázce, která vedla k jeho odsouzení. Tím se měl tento soud dopustit porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces podle čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

5. Dalšího pochybení se pak měl Nejvyšší soud dopustit tím, že v důsledku jeho závazného právního výkladu byl stěžovatel odsouzen za jednání, které podle zákona není trestným činem. Stěžovatel tvrdí, že jednání, v němž je soudem spatřováno spáchání přečinu, se nedopustil vůči daňovým či jiným státním orgánům. Žádný z nich jej totiž nevyzval k vydání předmětného účetnictví. Poprvé tak učinila až Policie České republiky v rámci tohoto trestního řízení, o čemž se z důvodu své hospitalizace dozvěděl až později. Není zde tedy porušení jakékoliv veřejnoprávní povinnosti ve vztahu k vydání daňového účetnictví. Takováto povinnost by mohla být nanejvýš dána v rámci občanskoprávního vztahu, v souvislosti s čímž však stěžovatel zdůrazňuje, že jeho postup byl v souladu s § 560 občanského zákoníku (účinného do 31. prosince 2013).

6. Závěrem stěžovatel poukazuje na význam zásady in dubio pro reo, kterou v projednávané věci Nejvyšší soud nerespektoval. Jde přitom o specifický výraz zásady presumpce neviny, jež vyžaduje, aby soudci nevycházeli z předem pojatého přesvědčení, že obviněný spáchal čin, který je mu kladen za vinu, dále aby důkazní břemeno spočívalo na obžalobě a aby případné pochybnosti byly využity ve prospěch obviněného. Podle stěžovatele je nepřípustné, aby jednotlivé znaky skutkových podstat byly extenzivně vykládány v neprospěch obviněného. Z těchto důvodů došlo napadenými rozhodnutími k porušení čl. 39 Listiny a čl. 7 Úmluvy.

II.
Přípustnost ústavní stížnosti

7. Předtím, než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání návrhu, musel se zabývat otázkou, zda jsou splněny podmínky pro jeho projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

8. Ústavní stížnost je nepřípustná v rozsahu, ve kterém směřuje proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. dubna 2013 sp. zn. 5 Tdo 277/2013, tedy proti jeho kasačnímu rozhodnutí. Důvodem je skutečnost, že ústavní stížnost lze podat pouze proti konečnému rozhodnutí, přičemž v projednávané věci se neuplatní ani výjimka z této zásady, podle níž lze v řízení o ústavních stížnostech zrušit kasační rozhodnutí v případě, je-li to nezbytné pro ochranu základních práv účastníka řízení [srov. nález ze dne 18. září 2012 sp. zn. II. ÚS 2371/11 (N 159/66 SbNU 373), část V; nález ze dne 28. listopadu 2013 sp. zn. I. ÚS 1787/11, bod 23]. I kdyby totiž tímto rozhodnutím došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele postupem, který je namítán v ústavní stížnosti, k tomu, aby jím byla poskytnuta ochrana, by postačovalo zrušení zbylých dvou napadených rozhodnutí [srov. mj. nález ze dne 4. března 2004 sp. zn. IV. ÚS 290/03 (N 34/32 SbNU 321)].

9. Pokud však jde o ostatní dvě napadená rozhodnutí, vůči nim je ústavní stížnost přípustná, byla podána včas a splňovala veškeré zákonem formálně stanovené náležitosti. Nic tedy nebránilo jejímu meritornímu projednání.

III.
Vlastní posouzení

10. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatele, napadenými rozhodnutími a obsahem spisu vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 4 T 51/2012, který si za účelem tohoto řízení vyžádal, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

11. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud zdůrazňuje, že není další procesní instancí v řízení před obecnými soudy a obecně mu nepřísluší ani přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů, ani sjednocovat jejich judikaturu. Do jejich rozhodovací činnosti tak není oprávněn zasáhnout v případě jakékoliv nezákonnosti nebo jiné nesprávnosti, nýbrž toliko tehdy, byla-li jejich postupem porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. Takovýto případ představuje především porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalizmus).

12. V projednávané věci ovšem Ústavní soud žádné porušení základních práv neshledal. V postupu dovolacího soudu nelze spatřovat porušení čl. 38 odst. 2 Listiny pouze z toho důvodu, že rozhodl bez veřejného zasedání a účasti stěžovatele. Takovýto postup totiž není protiústavní, pokud k němu dochází v zákonem stanovených případech [v daném případě jde o § 265r odst. 1 písm. b) trestního řádu, podle něhož může dovolací soud učinit v neveřejném zasedání rozhodnutí o zrušení napadeného rozhodnutí a přikázat věc k novému projednání a rozhodnutí, je-li zřejmé, že vadu nelze odstranit ve veřejném zasedání]. Dovolání představuje mimořádný opravný prostředek, což znamená, že dovolací řízení má speciální povahu, zpravidla se v něm řeší otázky právní, neprobíhá zjišťování skutkového stavu a dovolací soud vychází ze skutkových zjištění učiněných před soudem nalézacím či odvolacím. Případné ústní jednání za přítomnosti účastníků řízení by tak pro posouzení věci nemělo žádný význam. Pro naplnění čl. 38 odst. 2 Listiny bylo v daném případě dostačující, že došlo k veřejnému projednání věci, jehož se stěžovatel mohl účastnit a v němž mohl předkládat důkazy a ke všem prováděným důkazům se vyjádřit, v předcházejících fázích řízení [srov. obdobně nález ze dne 20. července 2005 sp. zn. I. ÚS 585/04 (N 143/38 SbNU 117)]. Zároveň nelze přehlédnout, že právní otázka, kterou se Nejvyšší soud zabýval ve svém kasačním rozhodnutí, byla předestřena již v rámci dovolání nejvyššího státního zástupce, a tedy stěžovatel se k jeho argumentaci mohl vyjádřit písemně, což svým podáním rovněž učinil.

13. Pokud jde o samotný výklad § 254 odst. 1 alinea 3 trestního zákoníku, Ústavní soud neshledává ve výkladu provedeném Nejvyšším soudem a následně i Městským soudem v Praze prvky svévole nebo jakéhokoli jiného excesu, jenž by vytvářel prostor pro zrušení napadených rozhodnutí v tomto řízení. Obecné soudy svůj závěr, že se stěžovatel dopustil předmětného přečinu, náležitým způsobem odůvodnily.

14. Ze všech těchto důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost stěžovatele částečně podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro její zjevnou neopodstatněnost a částečně podle § 43 odst. 1 písm. e) téhož zákona pro její nepřípustnost.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. července 2014


Jan Musil v. r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 15. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 1248/14, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies