III. ÚS 354/14

17. 07. 2014, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud ČR rozhodl dne 17. července 2014 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci společné ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Zdeňka Čiháka, 2) Pavla Tvrdíka, 3) Jiřího Klubala, 4) Pavla Ježka, zastoupených JUDr. Miroslavem Maškem, advokátem, AK se sídlem v Praze 2, Karlovo nám. 3/319, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12. 11. 2013 č. j. 23 Cdo 1625/2013-250, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. 1. 2013 č. j. 23 Co 536/2012-198 a proti rozsudku Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 4. 10. 2011 č. j. 29 C 16/2010-138, za účasti Nejvyššího soudu České republiky, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kutné Hoře, jako účastníků řízení, a České kanceláře pojistitelů, se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1724/129, zastoupené Mgr. Robertem Tschöplem, advokátem, AK se sídlem v Praze 4, Pod Křížkem 428/4, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Návrhem doručeným dne 29. 1. 2014 se 1/ Zdeněk Čihák, 2/ Pavel Tvrdík, 3/ Jiří Klubal a 4/ Pavel Ježek, (dále též jen "žalovaní" případně "stěžovatelé") domáhali, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí vydaná v řízení o zaplacení peněžní částky 915 564,89 Kč s příslušenstvím, a věc vrátil příslušnému soudu k novému projednání a rozhodnutí.

II.

Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu v Kutné Hoře (dále jen "nalézací soud") sp. zn. 29 C 16/2010 vyplývají následující skutečnosti.

Dne 23. 8. 2006 a dne 15. 9. 2006 došlo k dopravním nehodám zaviněným řidiči vozidel, provozovaných společností TRANS a. s., se sídlem v Kutné Hoře.

Dne 4. 10. 2011 rozsudkem č. j. 29 C 16/2010-138 nalézací soud uložil všem žalovaným povinnost společně a nerozdílně uhradit ve stanovené lhůtě k rukám České kanceláře pojistitelů, se sídlem v Praze (dále jen "žalobkyně") dlužnou částku ve výši 915 564,89 Kč s příslušenstvím (výrok I), a dále žalovaným uložil povinnost uhradit společně a nerozdílně ve stanovené lhůtě k rukám právního zástupce žalobkyně na nákladech řízení částku 113 672 Kč (výrok II). Nalézací soud konstatoval, že žalovaní vykonávali ve společnosti TRANS a. s. v době dopravních nehod funkci člena statutárního orgánu, a že tato společnost je v současné době ve stadiu výmazu z obchodního rejstříku z důvodu zamítnutí návrhu na prohlášení konkursu pro nedostatek majetku. Rámcové pojistné smlouvy o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, uzavřené jmenovanou společností s Českou pojišťovnou dne 18. 8. 2005 resp. 29. 11. 2004, zanikly z důvodu neplacení pojistného dne 1. 5. 2006, resp. dne 30. 4. 2006 a vozidla tudíž byla v době nehod bez platně sjednaného pojištění odpovědnosti. Z toho důvodu vznikla žalobkyni podle ustanovení § 24 odst. 2 písm. b) zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla) povinnost uhradit škody způsobené provozem těchto nepojištěných vozidel. Podle ustanovení § 24 odst. 8 zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla (v tehdy platném znění) vzniklo žalobkyni právo na náhradu toho, co plnila poškozeným podle ustanovení § 24 odst. 2 písm. b) cit. zákona. Jelikož žalobkyně již nemohla své nároky na zaplacení dle ust. § 24 odst. 8 zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla úspěšně uplatnit po společnosti TRANS a. s., domáhala se jich po žalovaných, jakožto členech statutárního orgánu jmenované společnosti, s poukazem na ustanovení § 194 odst. 5 a 6 obch. zákoníku. Pravost předmětné pohledávky byla určena rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2008 č. j. 52 Cml 5/2008-20, který nabyl právní moci dne 7. 8. 2008. O nákladech řízení nalézací soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř.

Dne 15. 1. 2013 rozsudkem č. j. 23 Co 536/2012-198 Krajský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") k odvolání žalovaných rozsudek nalézacího soudu ze dne 4. 10. 2011 č. j. 29 C 16/2010-138 potvrdil (výrok I) a žalovaným uložil povinnost zaplatit ve stanovené lhůtě žalobkyni společně a nerozdílně na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 65 533 Kč (výrok II). Podle odvolacího soudu lze souhlasit s námitkou žalovaných, že způsob a forma odůvodnění rozsudku nalézacího soudu není zcela obvyklá, nicméně tato skutečnost neměla dle názoru odvolacího soudu vliv na věcnou správnost jeho rozhodnutí. Odvolací soud se vypořádal s odvolacími námitkami, které neshledal opodstatněné. Rozsudek nalézacího soudu shledal správným i ve výroku o nákladech řízení, přičemž neshledal důvodnou námitku žalovaných, že při rozhodování o nákladech řízení mělo být postupováno dle ustanovení § 150 o. s. ř.

Dne 12. 11. 2013 usnesením sp. zn. 23 Cdo 1625/2013 Nejvyšší soud České republiky (dále jen "dovolací soud") dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 15. 1. 2013 č. j. 23 Co 536/2012-198 odmítl (výrok I) a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok II). Konstatoval, že to, že mají dovolatelé jiný názor na skutkové a právní závěry odvolacího soudu, event. nesouhlasí s jeho procesními postupy, ještě nepředstavuje způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ani v režimu § 238a o. s. ř., ani v režimu § 237 o. s. ř.

III.

V ústavní stížnosti stěžovatelé tvrdili, že nalézací soud, odvolací soud a dovolací soud (tím, že jejich dovolání odmítl bez meritorního projednání) zásadním způsobem pochybily a zasáhly do jejich ústavním pořádkem chráněných práv.

Dovolacímu soudu stěžovatelé vytkli, že jejich dovolání odmítl, aniž by se zabýval meritem věci popsaným na 9 strojopisných stranách a dále doplněným, navíc za situace, kdy k finančnímu plnění byly odsouzeny 4 osoby, ačkoliv představenstvo společnosti TRANS, a. s. mělo vždy jen tři členy. Dovolací řízení se tak podle stěžovatelů stalo "de facto pouhou procesní formalitou předznamenávající nutnost podat ústavní stížnost." Tím, že se dovolací soud ztotožnil se závěry nalézacího soudu a odvolacího soudu, neposkytl stěžovatelům a jejich právům patřičnou resp. jakoukoliv ochranu.

Meritum porušení svých ústavních práv spatřovali stěžovatelé v rozhodnutích nalézacího soudu a odvolacího soudu. Nalézacímu soudu vytkli, že se nezabýval jejich námitkami v řízení řádně uplatněnými a v odůvodnění svého rozsudku neuvedl, které důkazy provedl, které nikoli a proč, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, a dále neuvedl, "co zjistil ze spisů Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 65 C 232/2010 a sp. zn. 20 C 79/2009, Krajského soudu v Praze sp. zn. 52 Cml 5/2008 a konkurzního spisu sp. zn. 38 K 13/2006, které všechny byly k důkazu ‚čteny' při 20 minutovém jednání dne 9. 8. 2011." Napadený rozsudek nalézacího soudu je nepřezkoumatelný a měl být proto bez dalšího odvolacím soudem zrušen.

Odvolacímu soudu stěžovatelé vytkli, že rozhodnutí nalézacího soudu potvrdil, aniž pro to byly dány podmínky. Stěžovatelé nesouhlasili se závěrem obecných soudů o existenci podmínek pro regresní nárok žalobkyně vůči společnosti TRANS, a. s., neboť pro to nebyly splněny všechny předpoklady vyžadované obchodním zákoníkem; dále polemizovali s právním posouzením jejich věci odvolacím soudem, včetně náhradově nákladových výroků napadených rozhodnutí.

Česká kancelář pojistitelů, se sídlem v Praze, jako vedlejší účastník, ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedla, že se zcela ztotožňuje se závěry obecných soudů všech stupňů a jejich rozsudky považuje za věcně správné, přesvědčivé, zákonné a spravedlivé. Stěžovatelé pouze uplatňují své námitky z předchozího řízení a svůj nesouhlas se pokoušejí vyjádřit cestou ústavní stížnosti. K námitce stěžovatelů, že vozidla, jimiž byla způsobena škoda, byla k datu dopravní nehody pojištěna, a že nebyly v tomto směru provedeny důkazy, uvedla, že neodpovídají skutečnosti, neboť důkaz byl proveden a odpověď České pojišťovny je založena ve spise. K námitce neprovedení důkazů nalézacím soudem Česká kancelář pojistitelů poukázala na protokol z jednání dne 9. 8. 2011, dle něhož žádné další návrhy na doplnění dokazování účastníci nevznesli. Dovolací soud dovolání odmítl, neboť stěžovatelé v dovolání neuvedli, v čem spatřovali splnění předpokladů dovolání dle § 241 odst. 2 o. s. ř. Závěrem vedlejší účastník navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl, případně zamítl.

Stěžovatelé v replice k vyjádření vedlejšího účastníka k ústavní stížnosti zrekapitulovali své základní námitky uplatněné v ústavní stížnosti včetně jejího petitu.

IV.

Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpali zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

V.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podstatu ústavní stížnosti Ústavní soud shledal v tvrzení stěžovatelů o porušení základního práva na spravedlivý proces dle části páté Listiny resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod nesprávným právním posouzením jejich věci nalézacím soudem, odvolacím soudem i dovolacím soudem, a dále vadným postupem nalézacího soudu i soudu odvolacího při dokazování. Dle názoru Ústavního soudu námitky uplatněné v ústavní stížnosti z valné části pouze opakují tvrzení stěžovateli již uplatněná v odvolání proti rozsudku nalézacího soudu, resp. v dovolání, s nimiž se obecné soudy dostatečně vyrovnaly.

K tvrzení o porušení základního práva na spravedlivý proces nesprávným právním posouzením věci Ústavní soud opakovaně připomíná, že jeho pravomoc ověřovat správnost interpretace a aplikace zákona obecnými soudy je omezená, a že zejména není jeho úlohou tyto soudy nahrazovat [srov. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, N 5/1 SbNU 41 (45-46)]; jeho rolí je (mimo jiné) posoudit, zda rozhodnutí soudů nebyla svévolná nebo jinak zjevně neodůvodněná, k čemuž v případě stěžovatelů zjevně nedošlo; navíc skutkovými nebo právními omyly obecných soudů, pokud by byly shledány, by se Ústavní soud mohl zabývat toliko v případě, pokud by jimi bylo současně zasaženo do některého ze základních práv nebo svobod; takový zásah však v pojednávaném případě neshledal. V projednávaném případě jsou napadená soudní rozhodnutí podrobně a srozumitelně odůvodněna a splňují požadavek spravedlivého procesu, aby soudní rozhodnutí dostatečně uváděla důvody, na nichž byla založena.

K tvrzení o porušení základního práva na spravedlivý proces vadným postupem při dokazování Ústavní soud uvádí, že prověřování úplnosti důkazů, stejně jako správnosti jejich hodnocení, je především povinností nalézacího soudu, a pro případ, že byl podán řádný opravný prostředek, tak i soudu odvolacího. Nedostatky spravedlivého procesu v řízení před nalézacím soudem zpravidla mohou být napraveny v odvolacím řízení; v ústavní stížnosti mohou být oprávněně namítány pouze za předpokladu, že byly uplatněny v odvolání a odvolací soud se jimi dostatečně nezabýval či je opominul; v opačném případě k nim Ústavní soud zpravidla nepřihlíží v souladu s principem subsidiarity ústavní stížnosti.

Z vyžádaného spisu nalézacího soudu je zřejmé, že odvolání žalovaných na č. l. 174 a násl. neobsahuje jakákoliv tvrzení o důkazech v řízení před nalézacím soudem údajně opomenutých; námitka v nalézacím řízení opomenutých důkazů nebyla stěžovateli uplatněna ani v odvolacím řízení, jak plyne z protokolu o jednání před odvolacím soudem dne 8. 1. 2013 na č. l. 194 vyžádaného spisu. Jelikož ústavní stížnost ve vztahu k odvolacímu soudu v tomto směru neobsahovala jakékoliv konkrétní výhrady, bylo i toto obecné tvrzení stěžovatelů o porušení základního práva na spravedlivý proces vadným postupem při dokazování posouzeno jako zjevně neopodstatněné.

K námitce stěžovatelů, že dovolací soud jejich dovolání odmítl, aniž by se zabýval meritem věci, Ústavní soud uvádí, že dovolací soud v hranicích daných ustanoveními části čtvrté hlavy třetí o. s. ř. posuzoval pouze přípustnost dovolání resp. jeho bezvadnost z hlediska ustanovení § 237 a § 241a odst. 2 o. s. ř. z toho pohledu, zda obsahuje konkrétní vymezení důvodu dovolání a toho, v čem dovolatelé spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Pokud v hranicích uvedeného posuzování dospěl k závěru, že tomuto požadavku dovolatelé nedostáli, nelze jeho rozhodnutí za porušení práva stěžovatelů na spravedlivý proces považovat [srov. např. nález ze dne 3. 5. 2010 sp. zn. I. ÚS 2864/09 (N 101/57 SbNU 305)].

Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. července 2014


Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 17. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 354/14, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies