III. ÚS 408/14

17. 07. 2014, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl dne 17. července 2014 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti společnosti Home Care Services & Supplies, s. r. o., se sídlem Praha 6 - Břevnov, Patočkova 1471/77, zastoupené JUDr. Jiřím Všetečkou, advokátem, AK se sídlem v Hradci Králové, Orlická 163, proti usnesením Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě ze dne 18. 11. 2013 sp. zn. 54 Co 1089/2013, ze dne 22. 11. 2013 sp. zn. 54 Co 1092/2013, ze dne 2. 12. 2013 sp. zn. 54 Co 1090/2013, ze dne 28. 11. 2013 sp. zn. 54 Co 1091/2013, a dále proti usnesením téhož soudu ze dne 2. 12. 2013 sp. zn. 54 Co 1157/2013, ze dne 5. 12. 2013 sp. zn. 54 Co 1154/2013, ze dne 10. 12. 2013 sp. zn. 54 Co 1194/2013, ze dne 2. 12. 2013 sp. zn. 54 Co 1153/2013, ze dne 5. 12. 2013 sp. zn. 54 Co 1156/2013, ze dne 12. 12. 2013 sp. zn. 54 Co 1200/2013 a ze dne 19. 12. 2013 sp. zn 54 Co 1155/2013, za účasti Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Návrhem doručeným dne 3. 2. 2014 se Home Care Services & Supplies, s. r. o., se sídlem Praha 6 - Břevnov (dále jen "žalobkyně" případně "stěžovatelka") domáhala, aby Ústavní soud nálezem konstatoval, že v záhlaví uvedenými rozhodnutími o nákladech řízení došlo k porušení základního práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a tato rozhodnutí zrušil.

II.

Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.

A/ Okresní soud v Jihlavě (dále jen "nalézací soud") usneseními ze dne 3. 10. 2013 č. j. 102 EC 129/2011-30, č. j. 102 EC 127/2011-30, č. j. 102 EC 131/2011-29, č. j. 102 EC 130/2011-30 a č. j. 102 EC 128/2011-30, a ze dne 23. 10. 2013 č. j. 105 EC 914/2011-36, ve výrocích I rozhodl o pokračování dříve přerušeného řízení, výroky II zamítl návrh Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky (dále též jen "žalovaná") na spojení vyjmenovaných věcí, výroky III rozhodl o zastavení řízení pro zpětvzetí žaloby a výroky IV rozhodl o nepřiznání náhrady nákladů řízení žalované, v řízení zastoupené advokátem, neboť je neshledal účelnými ve smyslu § 146 odst. 2 věty první o. s. ř.; usnesením ze dne 30. 9. 2013 č. j. 109 EC 919/2011-37 nalézací soud rozhodl o pokračování dříve přerušeného řízení (výrok I), dále rozhodl o zastavení řízení pro zpětvzetí žaloby (výrok II) a dalším výrokem, který opět označil jako výrok II (správně výrok III), nepřiznal náklady řízení žádnému z účastníků.

Výše uvedená usnesení nalézacího soudu, a to pouze jejich nákladové výroky IV resp. výrok II (správně výrok III), napadla žalovaná Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky odvoláními, v nichž tvrdila, že právní problematika úhrad za poskytnutou zdravotní péči je velmi komplikovaná a vysoce právně specializovaná. Vyžaduje tak dlouhodobé zkušenosti, zejména s řízením před soudem. Zvládnutí veškeré agendy pouze vlastními zaměstnanci právního oddělení není reálné.

Krajský soud v Brně - pobočka v Jihlavě (dále jen "odvolací soud") k odvolání žalované výše zmíněná usnesení nalézacího soudu ve výrocích IV, resp. druhém výroku II (správně výroku III, pokud jde o usnesení ze dne 30. 9. 2013 č. j. 109 EC 919/2011-37) změnil tak, že žalobkyni zavázal zaplatit žalované ve stanovené lhůtě specifikované náklady řízení k rukám advokáta (výroky I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výroky II).

B/ Nalézací soud dále usneseními ze dne 6. 9. 2013 č. j. 103 EC 917/2011-40, č. j. 103 EC 914/2011-47, č. j. 103 EC 916/2011-40 a č. j. 103 EC 915/2011-40, ve výrocích I zastavil řízení pro zpětvzetí žaloby a ve výrocích II uložil žalobkyni zaplatit žalované náklady řízení. Tato usnesení nalézacího soudu, a to pouze jejich nákladové výroky II, napadla odvoláními žalobkyně, v nichž mimo jiné namítla neúčelnost nákladů vynaložených žalovanou na právní zastoupení advokátem s tím, že jde o spor o tzv. bagatelní částky a žalovaná je dostatečně personálně vybavena osobami, které by ji mohly v předmětných věcech zastupovat.

Odvolací soud k odvoláním žalobkyně výše uvedená usnesení nalézacího soudu ve výrocích II potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).

Odvolací soud v odůvodnění svých měnících resp. potvrzujících výroků uvedl, že námitce neúčelnosti žalovanou vynaložených nákladů na právní zastoupení advokátem nelze beze zbytku přisvědčit a že není vyloučeno, aby (na základě konkrétních okolností případu) byly i ve vztahu k žalované aplikovány závěry vyslovené opakovaně Ústavním soudem např. v nálezech z 9. 10. 2008 sp. zn. I. ÚS 2929/07 či ze dne 21. 2. 2012 sp. zn. IV. ÚS 2855/10. Současně však měl za to, že v předmětné věci nebyl tento postup namístě (a to aniž by se bylo třeba zabývat otázkou existence právního odboru žalované, jeho velikostí a problematikou, kterou se zabývá). Důvodem pro tento závěr byla skutečnost, že to byla žalobkyně, která podala proti žalované žalobu nikoliv toliko v této věci, nýbrž i v řadě věcí obdobných (jak je již i odvolacímu soudu známo z jeho rozhodovací činnosti), a v těchto jednotlivých věcech bagatelního charakteru zvolila vždy zastoupení advokátem. Její postup tak do značné míry nesl známky účelovosti ve snaze domoci se na úkor žalované i přisouzení náhrady nákladů řízení, která by v důsledku tohoto postupu vždy přesáhla výši žalované částky, vyšší než v případě, že by se zaplacení více částek domáhala jedinou žalobou. Za této situace nelze dle názoru odvolacího soudu žalované vytýkat, jestliže reagovala v těchto věcech rovněž vyhledáním zastoupení advokátem, když navíc její argumentace ve vyjádření k žalobě, kterou odůvodňovala své nesouhlasné procesní stanovisko, nebyla jednoduchou. Důvody, pro které by náklady právního zastoupení žalované v předmětné věci bylo třeba považovat za neúčelně vynaložené, tak odvolací soud neshledal. Rozhodnutí soudu prvního stupně v napadeném nákladovém výroku tak měl odvolací soud za správné a dle ust. § 219 o. s. ř. rozhodl o jeho potvrzení.

III.

V ústavní stížnosti stěžovatelka zrekapitulovala dosavadní průběh a výsledky řízení a polemizovala s odvolacím soudem, zejména jeho posouzením otázky zavinění, že řízení muselo být zastaveno, a účelnosti nákladů vynaložených na právní zastoupení žalované advokátem. Dle stěžovatelky šlo o rozhodnutí svévolná a rozporná s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatelka poukázala na rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech účelnosti nákladů na právní zastoupení organizačních složek státu advokátem a vyjádřila přesvědčení, že závěry plynoucí v tomto směru z judikatury Ústavního soudu měly být aplikovány i v jejím případě ve vztahu k žalované.

IV.

Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpala zákonné prostředky k ochraně svého práva.

V.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

K ústavním stížnostem proti nákladovým výrokům rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud připomíná, že ačkoliv se žádné z ustanovení Listiny či Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") o nákladech civilního řízení, resp. o jejich náhradě, výslovně nezmiňuje, principy spravedlivého procesu, zakotvené v článku 36 a násl. Listiny resp. článku 6 odst. 1 Úmluvy, je nezbytné přiměřeně aplikovat i na rozhodování o nákladech řízení (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 1. 2011 sp. zn. II. ÚS 3409/10, dostupné na http://nalus.usoud.cz).

Současně však je třeba mít na zřeteli, že pokud jde o konkrétní výši náhrady, není úkolem Ústavního soudu jednat jako odvolací soud nebo jako soud třetí či čtvrté instance ve vztahu k rozhodnutím přijatým obecnými soudy; v tomto směru je třeba respektovat ústavní principy nezávislosti soudů a soudců zakotvené v čl. 81 a čl. 82 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Je tudíž úlohou obecných soudů interpretovat a aplikovat relevantní zákonná pravidla procesní a hmotněprávní povahy; navíc jsou to obecné soudy, které mají nejlepší podmínky pro posouzení všech okolností konkrétního případu. Ústavní soud je ovšem oprávněn posoudit, zda postup nebo rozhodnutí obecných soudů při rozhodování o nákladech řízení vyhovují obecnému požadavku procesní spravedlivosti obsaženému v článku 36 a násl. Listiny resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Ústavní soud se otázkou nákladů řízení zabýval v řadě svých rozhodnutí (srov. např. nález ze dne 12. 5. 2004 sp. zn. I. ÚS 653/03, N 69/33 SbNU 189, 194), v nichž uvedl, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, a proto i na tuto část dopadají postuláty spravedlivého procesu.

Podstatou ústavněprávní argumentace stěžovatelky bylo tvrzení o neúčelnosti nákladů vynaložených žalovanou na právní zastoupení advokátem a tvrzení o porušení požadavků spravedlivého procesu dle čl. 36 odst. 1 Listiny.

Ústavní soud je toho názoru, že ústavní stížností napadená usnesení odvolacího soudu v nákladových výrocích (uvedená již výše) dostatečně uvádí důvody, na nichž byla založena, a v žádném případě je nelze označit za rozhodnutí svévolná, a to zejména za situace, kdy odvolací soud se při rozhodování o nákladech řízení vypořádal i s nálezovou judikaturou Ústavního soudu ohledně účelnosti nákladů vynaložených na zastupování účastníka řízení advokátem, na niž v odůvodnění svých rozhodnutí poukázal.

Vzhledem k výše uvedenému dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížností napadená usnesení odvolacího soudu nelze označit za rozporná se základním právem na spravedlivý proces.

Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. července 2014


Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 17. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 408/14, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies