III. ÚS 326/14

17. 07. 2014, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl dne 17. července 2014 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti E. B., zastoupeného JUDr. Klárou Long Slámovou, advokátkou, se sídlem Urbánkova 3360, 143 00 Praha 4, proti rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 14. 6. 2013 sp. zn. 6 T 52/2013 a proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře ze dne 27. 11. 2013 sp. zn. 14 To 242/2013, za účasti Okresního soudu v Táboře a Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost a s ní související návrh na odklad vykonatelnosti se odmítají.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, splňující všechny náležitosti ve smyslu zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi mělo dojít k porušení základních práv garantovaných články 1 a 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy"), články 2 odst. 2, čl. 4, čl. 8 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Spolu s tímto návrhem podal stěžovatel návrh na odklad vykonatelnosti rozhodnutí, neboť se domnívá, že nepodmíněný trest odnětí svobody mu byl uložen v rozporu s ústavními předpisy.

II.

Jak Ústavní soud zjistil z odůvodnění návrhu a jeho příloh, byl stěžovatel (v trestní věci obviněný) rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 14. 6. 2013 sp. zn. 6 T 52/2013 uznán vinným přečinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 trestního zákoníku a přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákoníku, kterých se dopustil skutky popsanými pod body 1) a 2) ve výroku o vině citovaného rozsudku. Za tyto trestné činy jej okresní soud odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v délce osmnácti měsíců nepodmíněně a podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku jej pro jeho výkon zařadil do věznice s dozorem. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku stěžovateli dále uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel v délce čtyřiceti měsíců a povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené společnosti Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR částku ve výši 2.703,- Kč.

Proti tomuto rozhodnutí okresního soudu podal stěžovatel odvolání a Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 27. 11. 2013 sp. zn. 14 To 242/2013 zrušil výrok o vině dle bodu 1) a s ním související výrok o náhradě škody. Podle § 259 odst. 3 písm. a), b) trestního řádu nově rozhodl tak, že za přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákoníku stěžovateli uložil trest odnětí svobody v délce dvanácti měsíců a pro jeho výkon jej zařadil do věznice s dozorem. Zároveň uložil stěžovateli trest zákazu činnosti v délce čtyřiceti měsíců.

III.

V odůvodnění ústavní stížnost stěžovatel zdůraznil porušení práva na spravedlivý proces, jakož i porušení dalších ústavně zaručených práv a svobod, neboť se dle jeho názoru jeho procesní postavení po podaném opravném prostředku zhoršilo, neboť mu byl za jeden trestný čin uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v délce dvanácti měsíců a trest zákazu činnosti v délce čtyřiceti měsíců, tedy trest téměř totožný s tím, jenž mu byl uložen v předchozím řízení. Tedy se dle názoru stěžovatele jeho postavení zhoršilo přesto, že odvolací soud jednal výhradně o odvolání stěžovatele. Tímto měl odvolací soud porušit právo stěžovatele na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny.

V ostatním v odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel v podstatě shrnuje závěry a odůvodnění obecných soudů a dále uvádí skutečnosti, které vznášel v předchozích stadiích trestního řízení.

IV.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zcela zjevně neopodstatněná.

Námitku stěžovatele, že mu byl v rozporu se zásadou zákazu reformace in peius (podle § 259 odst. 4 tr. řádu) k jeho odvolání krajským soudem uložen vyšší trest než soudem prvního stupně (respektive bylo zhoršeno jeho postavení), shledal bezdůvodnou.

Ústavní soud ve svých nálezech opakovaně označil zásadu zákazu reformace in peius za klíčový princip garantující svobodu odvolacího práva v trestních věcech (viz článek 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě), který je integrální součástí práva na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu hlavy páté Listiny [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 670/05 ze dne 24. 4. 2006 (N 88/41 SbNU 127) či nález sp. zn. II. ÚS 254/08 ze dne 18. 11. 2008 (N 197/51 SbNU 393)]. Zásada, že postavení obviněného se nemůže zhoršit jen tím, že využije práva na podání opravného prostředku (nenapadne-li ovšem rozhodnutí ve stejné šíři státní zástupce), je součástí práva na obhajobu a úzce souvisí i s požadavkem kontradiktornosti řízení ve smyslu článku 6 odst. 3 Úmluvy [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1947/07 ze dne 5. 9. 2007 (N 135/46 SbNU 271)]. Porušení zákazu reformace in peius v rámci trestního procesu znamená zároveň porušení práva obviněného být stíhán jen způsobem, který stanoví zákon, ve smyslu článku 8 odst. 2 Listiny (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 254/08).

Nicméně k tomuto porušení v případu stěžovatele nedošlo.

Odvolací soud částečně vyhověl odvolání stěžovatele, když po doplněném dokazování (výslechem poškozené Dany Černé a znalce MUDr. Hladíka) dospěl k závěru, že je třeba změnit právní kvalifikaci ve vztahu ke skutku pod bodem 1), a to zproštěním obžaloby pro přečin ublížení na zdraví dle § 146 odst. 1 trestního zákoníku. V bodu 2) však dospěl k závěru, že tento výrok o vině je bezvadným a musel se tedy pouze zabývat výrokem o trestu za bod 2) rozsudku.

V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud náležitě odůvodnil, proč ukládá nepodmíněný trest odnětí svobody ve výměře dvanácti měsíců a trest zákazu činnosti ve výměře čtyřiceti měsíců, stejně jako důvod pro zařazení odsouzeného pro výkon trestu odnětí svobody do věznice s dozorem.

Ústavní soud neshledal žádné rozpory, které by se týkaly nezákonného postupu a porušení zásady zákazu reformace in peius. Odvolací soud patřičně projednal trestní věc stěžovatele v odvolacím řízení, přisvědčil stěžovateli v části jeho námitek a zrušil výrok o vině pod bodem 1). Ústavní soud neshledal porušení zákona v tom směru, že by nebylo možno uložit stěžovateli nepodmíněný trest za předmětný přečin. Ustanovení § 55 odst. 2 trestního zákoníku umožňuje uložit nepodmíněný trest odnětí svobody i za trestné činy, u nichž horní hranice trestní sazby odnětí svobody nepřevyšuje pět let za podmínky, že by vzhledem k osobě pachatele uložení jiného trestu zjevně nevedlo k tomu, aby pachatel vedl řádný život. Výměra dvanácti měsíců trestu odnětí svobody a trest zákazu činnosti ve výměře čtyřiceti měsíců se též nepříčí zákonu, neboť oba tresty v této výměře je možné za daný přečin uložit. Navíc odvolací soud tuto skutečnost dostatečně odůvodnil tím, že nešlo o první trestnou činnost stěžovatele, navíc se stěžovatel trestné činnosti dopustil během zkušební doby podmíněného trestu uloženého za předchozí trestný čin. Námitka obhajoby, že stěžovatel se nedopouštěl trestné činnosti v dopravě, je sice částečně opodstatněná, nicméně z výpisu evidenční karty řidiče je patrné, že nešlo o první porušení povinností řidiče. Povinností soudu je hodnotit všechny okolnosti případu a poměry pachatele tak, aby byl uložen přiměřený trest. V tomto směru odvolací soud všechny své povinnosti splnil.

Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy při ukládání konkrétního trestu ústavní požadavky respektovaly, odsouzení stěžovatele bylo výsledkem řádného řízení. Obecné soudy provedly dokazování v rozsahu nezbytném pro zjištění skutkového stavu, shromážděné a provedené důkazy hodnotily podle svého vnitřního uvážení jednotlivě a v jejich vzájemném souhrnu a na jejich základě vystavěly i závěry právní.

Ústavní soud neshledal porušení základních práv stěžovatele, a proto byl nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. července 2014


Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 17. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 326/14, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies