III. ÚS 1877/14

17. 07. 2014, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl dne 17. července 2014 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti M. P., zastoupeného Mgr. Daliborem Šamanem, advokátem se sídlem Fibichova 218, 276 01 Mělník, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. března 2014 č. j. 26 Co 42/2014-410, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.
Stěžovatel ve včas podané ústavní stížnosti napadá rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. března 2014 č. j. 26 Co 42/2014-410, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 26. 9. 2013 č. j. 26 P 205/2012-386, a tvrdí, že jím, stejně jako řízením jemu předcházejícím, bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jehož součástí je i právo na rovné posouzení jeho případu s případy obdobného skutkového základu.

Krajskému soudu v Praze stěžovatel vytýká, že v opatrovnické věci jeho nezletilé dcery při svém rozhodování o výši výživného údajně nevzal v úvahu podstatnou změnu poměrů na straně stěžovatele, k níž došlo ztrátou jeho zaměstnání, byť se tak stalo na základě jeho dohody se zaměstnavatelem o rozvázání pracovního poměru. Odvolací soud prý zcela účelově za této situace vycházel z finančního zajištění stěžovatele, který obdržel od zaměstnavatele vysoké odstupné, aniž vzal v úvahu, že stěžovatel do budoucna nemá zajištěnu stejně placenou práci, z níž by mohl výživné ve výši 7 000,- Kč hradit.

Stěžovatel tvrdí, že v souladu s naplněním jeho práva na spravedlivý proces důvodně očekával, že rozsudky obecných soudů v opatrovnické věci jeho nezletilé dcery na sebe budou "obsahově a logicky navazovat tak, aby si vzájemně neodporovaly", což se prý v projednávané věci neděje.

II.
Z obsahu ústavní stížnosti a z obsahu rozsudku napadeného ústavní stížností se zjišťuje:

Krajský soud v Praze potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, který zamítl návrh stěžovatele na snížení výživného na jeho nezletilou dceru M. P. na částku 3 000,- Kč měsíčně. Odvolací soud konstatoval, že nárok na výživné za období do 31. 12. 2013 posuzoval podle dosavadního zákona o rodině, pro nárok na výživné za dobu od 1. 1. 2014 aplikoval příslušná ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.

Odvolací soud při svém rozhodování vycházel ze skutkového zjištění, k němuž dospěl soud prvního stupně a konstatoval, že o poslední úpravě výživného pro nezletilou dceru soud rozhodoval v březnu 2013, tedy v době, kdy stěžovatel byl již nezaměstnaný, přičemž jeho příjmy za bezprostředně předcházející delší období se pohybovaly v rozmezí 40 000,- Kč až 60 000,- Kč čistého měsíčně. Za zcela zásadní okolnost, která stěžovatele motivuje k jeho častým návrhům na snížení výživného, odvolací soud označil s odvoláním na obsah spisu vysokou hypotéku stěžovatele. Její měsíční splátka ve výši 20 000,- Kč zcela jistě představuje pro stěžovatele značnou finanční zátěž, tu však v žádném případě nelze podle názoru odvolacího soudu řešit na úkor potřeb nezletilé dcery stěžovatele.

III.
Ústavní soud posoudil námitky stěžovatele ve vztahu k údajné protiústavnosti postupu odvolacího soudu a jeho rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.

Ústavní soud úvodem konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Podle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zřejmé, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. V této fázi řízení se proto přezkum Ústavního soudu zpravidla omezí na podrobné seznámení se s obsahem napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a s údaji obsaženými v samotné ústavní stížnosti. Vyžádání stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení o ústavní stížnosti, eventuálně spisu či jiné dokumentace, týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci, není pravidlem. Pokud na základě výše uvedeného postupu dospěje Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bez dalšího ji odmítne. Pro pořádek je nutno upozornit, že v této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

V projednávané věci stěžovatel zpochybňuje správnost skutkových zjištění a z nich vyvozený právní závěr a namítá, že odvolací soud se nevypořádal s jeho námitkami opodstatňujícími jeho tvrzení o změně poměrů, k níž mělo dojít ztrátou jeho dosavadního zaměstnání.

Nejprve je třeba opětovně poukázat na konstantní judikaturu Ústavního soudu, podle které tento soud není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným soudům obecným a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí. Neposuzuje ani stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením, ani jejich právní úvahy, názory a závěry, pokud nejde o otázky základních práv a svobod. Jeho úkolem taktéž není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], neboť Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Uvedené principy našly odraz rovněž ve skutečnosti, že aplikace jednoduchého práva obecnými soudy, byť by byla i nesprávná, zpravidla nemá za následek porušení základních práv a svobod; to může nastat, jak Ústavní soud konstatoval v řadě svých rozhodnutí (např. nález ze dne 8. července 1999, sp. zn. III. ÚS 224/98, publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 15, č. 98) až v případě, že dojde k porušení některé z těchto norem jednoduchého práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus). K takovému závěru však Ústavní soud v projednávané věci nedospěl.

Stěžovatel se mýlí, pokud se domnívá, že v řízení o snížení výživného bylo do jím označených práv zasaženo. Vzhledem k tomu, že rozhodnutí o snížení výživného vycházelo jak ze zákonných hledisek uvedených v ustanovení § 85 odst. 2, odst. 3 a § 96 odst. 1 a § 99 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, tak i z ustanovení § 910 až § 923 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, která představují relevantní hmotněprávní oporu pro rozhodnutí, nelze mít ani za to, že by došlo k porušení majetkových či sociálních práv stěžovatele či práva na spravedlivý proces.

Závěrem lze připomenout, že životní úroveň dítěte má být zásadně shodná s životní úrovní rodičů. Toto hledisko předchází hledisku odůvodněných potřeb dítěte (§ 915 odst. 1 občanského zákoníku). Jestliže stěžovatel byl a je schopen hradit vysoké splátky hypotečního úvěru, který nepochybně slouží k zajištění jeho potřeb, nelze než souhlasit s názorem odvolacího soudu, že se tak nemůže dít na úkor životní úrovně, resp. oprávněných potřeb jeho nezletilé dcery. Při rozhodování o stanovení rozsahu vyživovací povinnosti jejich rodičů jde především o oprávněné zájmy nezletilých dětí.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. července 2014


Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 17. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 1877/14, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies