III. ÚS 4702/12

17. 07. 2014, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti Jaroslava Navrátila, zastoupeného JUDr. Janem Stančíkem, advokátem se sídlem ve Valašském Meziříčí, ul. Hemy 855, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 8. 2012 sp. zn. 15 Co 310/2012 a proti rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně, pobočka ve Valašském Meziříčí ze dne 4. 1. 2012 sp. zn. 12 C 129/2005, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud - pro porušení ustanovení čl. 36 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") - zrušil shora uvedené rozsudku, vydané v jeho občanskoprávní věci.

Krajský soud v Ostravě výše označeným rozsudkem potvrdil ústavní stížností též napadený rozsudek Okresního soudu ve Vsetíně - pobočky ve Valašském Meziříčí, kterým stěžovateli (poté, co o zbývající části nároku žalobkyně již bylo rozhodnuto v předchozím řízení) uložil povinnost zaplatit žalobkyni (GE Money Bank, a. s.) částku 17 432 Kč s příslušenstvím z titulu smluvní pokuty, sjednané v rámci úvěrové smlouvy.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že napadená rozhodnutí obecných soudů vycházejí "z nesprávné úvahy", že žalobkyně "měla poskytnout stěžovateli plnění předpokládané uzavřenou úvěrovou smlouvou", a zcela pominuly, že již tři dny po uzavření inkriminované úvěrové smlouvy od ní odstoupil, a její zprostředkovatel mu potvrdil, že smlouva je "stornována". Následné přijetí peněžních prostředků zprostředkovatelem od žalobkyně již bylo mimo jeho vědomost, a proto neměl být zavázán k plnění z této smlouvy, jestliže z ní prokazatelně nečerpal žádné plnění. Stěžovatel též namítá, že obecné soudy nevzaly v úvahu, že ujednání o smluvní pokutě je neplatné, neboť v rozporu s ustanovením § 55 odst. 1 občanského zákoníku zhoršovalo jeho postavení jako spotřebitele (a to tím, že zakotvovalo povinnost uhradit smluvní pokutu bez ohledu na zavinění). Rozhodnutí obecných soudů jsou proto dle stěžovatele zatížena prvky nepřípustného formalismu a zjevné libovůle; z uvedených důvodů se domnívá, že byla porušena i zásada rovnosti účastníků řízení a princip kontradiktornosti řízení, jelikož obecné soudy nebraly v potaz jeho námitky a tvrzení.

Ústavní soud je podle ustanovení čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby obecnými soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

Přestože ze stěžovatelem dovolávaného ustanovení čl. 36 Listiny (resp. ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy) neplyne garance rozhodnutí "správného", jsou pod jeho ochranou situace, kdy interpretace podústavního práva, již obecné soudy zvolily, je výrazem flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli, případně je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz - stěžovatelem rovněž dovolávaná - teze o "přepjatém formalismu").

Nic takového se však z projednávané věci nepodává.

V prvé řadě bylo nevyhnutelné reflektovat skutečnost, že napadená rozhodnutí obecných soudů byla v předmětném řízení vydána poté, kdy o části nároku žalobkyně již bylo v předchozím řízení rozhodnuto; Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 27. 8 2008 sp. zn. 15 Co 281/2008 změnil rozsudek Okresního soudu ve Vsetíně - pobočky ve Valašském Meziříčí ze dne 18. 4. 2008 sp. zn. 12 C 129/2005 tak, že uložil stěžovateli zaplatit žalobkyni částku 67 530 Kč s příslušenstvím; krajský soud současně potvrdil rozsudek v rozsahu, jímž okresní soud zamítl žalobu na zaplacení částky 25 961 Kč s částí příslušenství a pro nepřezkoumatelnost zrušil rozsudek nalézacího v části, jíž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 17 432 Kč (z titulu smluvní pokuty) s částí příslušenství. K dovolání stěžovatele Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 25. 8. 2010 sp. zn. 32 Cdo 679/2009 v měnícím výroku co do částky 9.797 Kč rozsudek odvolacího soudu zrušil a v tomto rozsahu mu věc vrátil k dalšímu řízení; ve zbývající části Nejvyšší soud stěžovatelovo dovolání zamítl. Proti těmto rozhodnutím potom směřovala stěžovatelova ústavní stížnost, jež byla odmítnuta usnesením ze dne 5. 1. 2011 sp. zn. IV. ÚS 3305/10.

V předchozím řízení odvolací soud dospěl k závěru, aprobovanému posléze i meritorním rozhodnutím Nejvyššího soudu, že inkriminovaná smlouva (obsahující též ujednání o smluvní pokutě) byla smlouvou platnou, neboť stěžovatelem vznášené námitky její neplatnost nezakládají. Ústavní soud potom v uvedeném odmítavém usnesení mj. uvedl: "Ke stěžovatelovu v ústavní stížnosti zdůrazňovanému odstoupení od smlouvy lze uvést, že stěžovatel byl v počátku řízení nečinný, k žalobě se původně nevyjádřil a v průběhu dalšího řízení pak jeho obrana spočívala především v tvrzení a dokazování neplatnosti předmětné smlouvy, přičemž odstoupení od smlouvy přichází v úvahu pouze v poměru ke smlouvě platné."

Rozsah přezkumu ústavní stížností napadených rozhodnutí tak predeterminuje okolnost, že platnost předmětné úvěrové smlouvy již byla posouzena, a stěžovatel v projednávané ústavní stížnosti vznáší námitky, se kterými se již obecné soudy dříve vypořádaly, a ústavní konformitu jejich rozhodnutí potvrdil i Ústavní soud shora usnesením.

Stěžovatel by neměl přehlížet, že žalobkyně řádně plnila na základě uzavřené smlouvy (na účet stěžovatelem určeného zprostředkovatele), přičemž jím tvrzený důvod její neplatnosti, stejně jako existenci účinného odstoupení od ní, se mu doložit nezdařilo (nejméně lze mít za to, že tak učinil vůči k tomu nezpůsobilému subjektu - zprostředkovateli). Okolnost, že bylo žalobkyní plněno bez jeho "vědomí", nemůže být relevantní, neboť se tak stalo zcela v souladu se smlouvou, čemuž stěžovatel nikterak neoponuje. Ani trestněprávní povaha jednání zprostředkovatele smlouvy bez dalšího nezakládá absolutní neplatnost úvěrové smlouvy (viz mutatis mutandis judikát R 36/2008 a usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 384/2005), a lze uvažovat toliko o jeho odpovědnostním vztahu ke stěžovateli.

Zůstává k vypořádání stěžovatelova námitka, že ujednání o smluvní pokutě odporovalo ustanovení § 55 odst. 1 občanského zákoníku, neboť zhoršovalo jeho postavení spotřebitele tím, že zakotvovalo povinnost uhradit smluvní pokutu bez ohledu na zavinění.

Ani zde však stěžovateli přisvědčit nelze. Již odvolací soud mu přiléhavě vysvětlil, že jím dovolávané ustanovení § 55 odst. 1 bylo do občanského zákoníku vloženo až zákonem č. 367/2000 Sb. s účinností od 1. 1. 2001, tedy až poté, kdy byla dotčená smlouva uzavřena (26. 6. 1999), a jaké jsou tomu odpovídající důsledky. Na jeho závěrech ústavněprávně relevantní deficit zjistitelný není.

Shrnutím řečeného je proto namístě závěr, že podmínky, za kterých obecnými soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, splněny nejsou; stěžovateli se tedy zásah do ústavně zaručených základních práv doložit nezdařilo.

Ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu upravuje tzv. návrhy zjevně neopodstatněné jako zvláštní kategorii návrhů, jež umožňuje Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení je odmítnout, byť sice splňují všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že jim nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem; jde přitom v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

Z předchozího se podává, že právě tak je tomu v dané věci.

Senát Ústavního soudu proto ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu usnesením (bez jednání) odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. července 2014


Jan Filip v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 17. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 4702/12, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies