IV. ÚS 1703/14

22. 07. 2014, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti Mojmíra Vonky a Oldřicha Vonky, oba zastoupeni JUDr. Petrem Říhou, advokátem se sídlem Palackého nám. 106, Třeboň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. března 2014 č. j. 21 Cdo 602/2014-50, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatelé se, s odvoláním na porušení čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhají zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým bylo jako nepřípustné odmítnuto jejich dovolání směřující proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 7 Co 1606/2013-34 ze dne 30. 8. 2013. Dovoláním napadeným usnesením krajského soudu byl zrušen rozsudek Okresního soudu v Jindřichově Hradci č. j. 9 C 156/2012-18 a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Důvodem pro zrušení rozsudku soudu prvního stupně, jímž byl zamítnut návrh Oldřicha Vonky ml., aby bylo určeno, že důvody pro jeho vydědění uvedené v listině o vydědění ze dne 12. 1. 2012 nejsou dány, byla skutečnost, že dědický soud v rozporu s požadavky ustanovení § 175k odst. 2 o. s. ř. nepoučil žalobce o tom, proti komu má být žaloba podána.

Stěžovatelé Nejvyššímu soudu vytýkají, že se v odůvodnění rozhodnutí o odmítnutí dovolání dostatečně nevypořádal s jejich argumentací. Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí je stěžovatelům i Ústavnímu soudu znám, není třeba jej podrobněji rekapitulovat.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným ostatním soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelů i obsah napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní stížností napadené usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání je založeno na závěru, že dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť právní závěr krajského soudu o porušení poučovací povinnosti ve smyslu ustanovení § 175k odst. 2. o. s. ř. je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, na kterou v odůvodnění rozhodnutí tento soud konkrétně odkázal. Z dosavadní judikatury Ústavního soudu vyplývá, že závěry Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání zásadně (s výjimkou excesů v podobě rozhodovací libovůle či přepjatého formalismu, k nimž v dané věci nedošlo) nepodléhá jeho přezkumné pravomoci. Ústavní soud ani v projednávané věci neshledal důvod, aby z ústavněprávního hlediska zpochybňoval řádně odůvodněný závěr dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání.

Ústavní soud nadto dodává, že v dané věci nejsou námitky o porušení práva na spravedlivý (řádný) proces namístě již z toho důvodu, že o žalobě ve věci samé dosud nebylo pravomocně rozhodnuto, přičemž stěžovatelé měli a nadále mají možnost uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva.

Nelze odhlédnout ani od toho, že je třeba řízení posuzovat jako celek, a to z hlediska dodržení principů spravedlivého (řádného) procesu ve vztahu ke všem jeho účastníkům a oběma stranám umožnit, aby využily všechny procesní prostředky k ochraně svých práv. Pokud krajský soud dospěl k závěru, že se jednomu z účastníků řízení nedostalo řádného poučení a věc byla vrácena k novému projednání a Nejvyšší soud jeho postup shledal souladným s dosavadní judikaturou, nelze dovozovat neústavnost rozhodnutí pouze z nesouhlasu druhého účastníka s takovýmto názorem soudu. Ústavní soud připomíná, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou výhradně záležitostí civilních soudů.

Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. července 2014

JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu Ústavního soudu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1703/14, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies