IV. ÚS 1366/14

22. 07. 2014, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti B. P., zastoupené JUDr. Petrem Ritterem, advokátem se sídlem Olomouc, Riegrova 12, proti rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 29. 5. 2013 č. j. 3 T 57/2013-301, usnesení Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně ze dne 3. 9. 2013 č. j. 6 To 274/2013-348 a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2014 č. j. 4 Tdo 1399/2013-34, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

V ústavní stížnosti stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený rozsudek Okresního soudu ve Zlíně, kterým byla uznána vinnou ze spáchání pokračujícího zločinu týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, 2 písm. c) trestního zákoníku a byla za tento čin odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání dva a půl roku s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání tři a půl roku. Dále navrhuje, aby Ústavní soud zrušil výše označené usnesení Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, kterým bylo zamítnuto její odvolání, a označené usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto její dovolání.

Podle stěžovatelky došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jejího práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítá, že dovolací soud nezákonným způsobem odmítl její dovolání, v němž uváděla, že její čin nenaplňuje znaky trestného činu týrání svěřené osoby, a to z důvodu nenaplnění subjektivní stránky skutkové podstaty. Dále poukazuje na vady dokazování, k nimž mělo dojít v průběhu řízení před nalézacím soudem, zejména pak na to, že v průběhu hlavního líčení byly pouze čteny úřední záznamy o vysvětleních podaných jednotlivými svědky a že tito svědkové přímo v hlavním líčení nebyli vyslechnuti. Jako nejzásadnější pak označuje námitku, která směřuje proti tomu, že byl získaný obrazový (kamerový) záznam přepsán do podoby textu, resp. že důkazem měl být přímo tento obrazový záznam, a to v původní nesestříhané podobě. Stěžovatelka konečně uvádí, že z napadených rozhodnutí není zřejmé, z čeho byl dovozen její úmysl ke spáchání činu, pro který byla odsouzena.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky, obsah napadených rozhodnutí i vyžádaného trestního spisu a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se nicméně stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám.

Jak vyplývá z odůvodnění napadených rozhodnutí Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně a Nejvyššího soudu, výše popsané námitky stěžovatelka uplatňovala v rámci odvolacího i dovolacího řízení, přičemž soudy se s nimi ve svých rozhodnutích zcela dostatečně vypořádaly. Jak Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, jeho úkolem je toliko ochrana ústavnosti (článek 83 Ústavy) a nepřísluší mu, aby vystupoval v roli čtvrté přezkumné instance v trestním řízení. Ústavní soud není ostatním soudům nadřízen, a nemá tudíž provádět "superrevizi" dokazování a skutkových zjištění vzešlých z trestního řízení, pokud ovšem postupem těchto soudů nedojde k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94).

K takovému excesu však v projednávaném případě nedošlo. Je právem a současně povinností trestních soudů hodnotit důkazy v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 trestního řádu, tedy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu, jednotlivě i v jejich souhrnu. Při hodnocení důkazů totiž nemůže soud postupovat libovolně, jeho vnitřní přesvědčení o správnosti či nesprávnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu, tzn. že musí být odůvodněno objektivními skutečnostmi zjištěnými soudem a být jejich logickým důsledkem, což má soud za povinnost náležitým způsobem rozvést v odůvodnění rozhodnutí (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1089/07 a předchozí judikaturu tam citovanou).

Z odůvodnění rozsudku Okresního soudu ve Zlíně i usnesení Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně je zřejmé, že stěžovatelka se měla dopustit řádově desítek fyzických útoků vůči svěřeným dětem, přičemž tyto útoky se vyznačovaly nevybíravostí až brutalitou, takže závěr o tom, že stěžovatelka své jednání prováděla v přímém úmyslu, je zcela logický.

Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně se ve svém rozhodnutí spolehlivě vypořádal se všemi výše uvedenými námitkami vznesenými stěžovatelkou. Stěžovatelka souhlasila s tím, aby v rámci hlavního líčení byly čteny jak protokoly o výpovědích osob mladších 15 let, tak i úřední záznamy o podaných vysvětleních, tzn. že v tomto směru soud postupoval zcela v souladu s ustanovením § 211 trestního řádu. Pokud jde o kamerový záznam pořízený na základě povoleného sledování ve smyslu § 158d odst. 3 trestního řádu, odvolací soud ve svém rozhodnutí srozumitelně uvedl, proč tento záznam - jehož část si také sám přehrál - považuje za dostatečně průkazný a spolehlivý.

Ústavní soud se konečně musí ztotožnit i s názorem Nejvyššího soudu, který odmítl dovolání stěžovatelky s poukazem na to, že její námitky svým skutečným obsahem nesměřovaly vůči hmotněprávnímu posouzení stíhaného skutku, nýbrž k přehodnocení provedeného dokazování a k učinění jiných skutkových závěrů. Ústavní soud se opakovaně vyslovil, že v takových případech je odmítnutí dovolání správným postupem, neboť není naplněn zákonem předpokládaný dovolací důvod (srov. § 265b odst. 1 trestního řádu a např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 73/03 nebo III. ÚS 3272/07).

Lze tedy uzavřít, že rozhodnutí trestních soudů jsou řádně odůvodněna, jejich závěry jsou logické a dostatečně se vypořádávají ve všech podstatných bodech s námitkami stěžovatelky. Trestní soudy tedy dodržely podmínky vyplývající z ústavního pořádku, takže Ústavní soud nenašel důvod do jejich rozhodování zasahovat.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. července 2014

JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu Ústavního soudu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1366/14, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies