IV. ÚS 1832/14

22. 07. 2014, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a soudců JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti Jana Hrbáčka, zastoupeného JUDr. Janem Hrbáčkem, advokátem se sídlem v Brně, Kachlíkova 15, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. března 2014 č. j. 21 Cdo 887/2014-56, Krajského soudu v Brně ze dne 15. listopadu 2013 č. j. 17 Co 639/2012-38, Městského soudu v Brně ze dne 25. listopadu 2009 č. j. 110 E 614/2009-9 a návrhu na odklad vykonatelnosti rozhodnutí Krajského soudu v Brně, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění

Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí městského soudu, kterým byl podle rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 27. 9. 1999 č. j. 63 C 85/97-24 nařízen výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí povinného (stěžovatele) k uspokojení pohledávky oprávněného ve výši 30 000 Kč s přísl. Dále stěžovatel požaduje zrušení usnesení krajského soudu, kterým bylo prvostupňové rozhodnutí potvrzeno, a zrušení usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo jako nepřípustné odmítnuto dovolání stěžovatele. Rovněž navrhuje odložení vykonatelnosti usnesení krajského soudu.

Stěžovatel uvádí, že odvolací exekuční soud bezdůvodně pominul svou povinnost zabývat se jeho námitkami ohledně nevykonatelnosti exekučního titulu, přičemž jeho rozhodnutí není dostatečně odůvodněno. Odvolací soud se totiž nevypořádal s námitkami stěžovatele, podle nichž podkladové rozhodnutí - rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 27. září 1999 - nebylo stěžovateli řádně doručeno a nemohlo tak nabýt právní moci. Případné doručení rozhodnutí opatrovníku, kterého nalézací soud v řízení stěžovateli (žalovanému) ustanovil z důvodu, že pobyt stěžovatele nebyl soudu znám, nemůže mít účinky řádného doručení.

Stěžovatel s odvoláním na judikaturu Ústavního soudu dále namítá, že opatrovník mu byl nesprávně ustanoven, neboť ustanovení opatrovníka nepředcházelo jakékoli šetření nalézacího soudu o tom, zda jsou dány předpoklady pro tento postup. Nalézací soud zjevně nevyčerpal všechny dostupné možnosti ke zjištění místa pobytu stěžovatele a spolehlivě neprokázal důvod, pro který stěžovateli ustanovil opatrovníka. Jako opatrovníka navíc ustanovil zaměstnankyni soudní administrativy, která z povahy věci nemohla účinně hájit jeho práva, ačkoliv jako opatrovníka mohl ustanovit osobu jemu blízkou, a to například otce stěžovatele.

Nejvyššímu soudu vytýká, že dovolání nesprávně posoudil jako nepřípustné, ačkoliv v nalézacím řízení šlo o pracovněprávní vztahy, resp. o odvozené pracovněprávní vztahy (Úřad práce se po stěžovateli domáhal vrácení poskytnuté úhrady nákladů na vytvoření nového pracovního místa uchazečem o zaměstnání k samostatné výdělečné činnosti z důvodů nesplnění podmínek na straně stěžovatele).

Vzhledem k tomu, že úplný obsah ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí je stěžovateli i Ústavnímu soudu znám, není třeba jej podrobněji rekapitulovat.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným ostatním soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny.

Dospěl poté k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel se ze strany Ústavního soudu v podstatě domáhá přehodnocení závěrů soudů, pokud jde o posouzení otázky vykonatelnosti exekučního titulu, tj. rozhodnutí Městského soudu v Brně ze dne 27. 9. 1999 č. j. 63 C 85/97-24, přičemž uvádí námitky vztahující se k nesprávnému postupu soudů při určování jeho opatrovníka v nalézacím řízení. Z napadeného usnesení krajského soudu Ústavní soud zjistil, že krajský soud se touto problematikou v odůvodnění rozhodnutí zabýval a ověřil, že stěžovateli byl v nalézacím řízení ustanoven opatrovník, kterému bylo předmětné rozhodnutí doručeno. Právní závěr, podle nějž jde o vykonatelný exekuční titul, přičemž námitkou nezákonnosti ustanovení opatrovníka v soudním řízení, v němž bylo vykonávané rozhodnutí vydáno, se exekuční soud zabývat nemůže, neshledává Ústavní soud v projednávaném případě za ústavně rozporný. Uvedený právní názor koresponduje s judikaturou Nejvyššího soudu (srov. sp. zn. 20 Cdo 1020/99, 20 Cdo 554/2002), akceptovanou judikaturou Ústavního soudu (sp. zn. II. ÚS 39/10, I. ÚS 3791/12, I. ÚS 3083/09, I. ÚS 863/12, II. ÚS 1154/12, II. ÚS 4283/12). Pro úplnost lze uvést, že poukaz stěžovatele na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1357/10 a II. ÚS 803/13 není případný, neboť jimi byla řešena jiná situace, kdy rozhodnutí nalézacího soudu bylo doručováno tzv. fikcí přímo účastníku řízení.

Nad rámec shora uvedeného Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel neuvádí, kdy se o existenci exekučního titulu dozvěděl a zda využil procesní prostředky, kterými by dosáhl zrušení rozhodnutí nalézacího soudu (exekučního titulu).

Ústavní soud v projednávané věci, a to i s přihlédnutím k předmětu řízení (vrácení dotace na vytvoření pracovního místa), neshledal důvod, aby z ústavněprávního hlediska zpochybňoval řádně odůvodněný závěr dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání.

Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Přijatým závěrům nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Civilní soudy zaujaly v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Svá rozhodnutí patřičně odůvodnily, srozumitelně a logicky uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Skutečnost, že soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti.

Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta. Vzhledem k odmítnutí návrhu neshledal Ústavní soud důvod zabývat se návrhem na odklad vykonatelnosti usnesení krajského soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. července 2014

JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu Ústavního soudu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1832/14, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies