IV. ÚS 3441/12

22. 07. 2014, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Tomáše Lichovníka ve věci ústavní stížnosti ROBA štěrkovny Nové Sedlo spol. s r. o., se sídlem Roztyly 3, 438 01 Roztyly, zastoupené Mgr. Jaromírem Kalužíkem, LL. M., advokátem se sídlem Na Příkopě 15, 110 00 Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 3217/2011-296 ze dne 29. 5. 2012 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 9 Co 75/2010-245 ze dne 21. 4. 2011, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít k porušení celé řady ustanovení Listiny základních práv a svobod, čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i čl. 4 a 90 Ústavy České republiky.

Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Lounech rozsudkem ze dne 2. 9. 2009 č. j. 14 C 438/2004-167 zamítl žalobu, kterou se stěžovatelka domáhala, aby vedlejšímu účastníkovi bylo uloženo odstranit podzemní produktovod vedený pod blíže specifikovanými pozemky o celkové výměře 266.336 m2 v katastrálním území Břežany u Žatce na náklady vedlejšího účastníka s tím, že v případě nevyhovění soud rozhodne tak, že se zřizuje věcné břemeno k tíži uvedených pozemků ve prospěch vedlejšího účastníka a každého dalšího vlastníka stavby potrubního vedení pro vedení ropy a pohonných látek, které bylo kolaudováno rozhodnutím o kolaudaci vydaným dne 25. 1. 1988 Severočeským národním výborem v Ústí nad Labem pod č. j. OUP/332/4-933/87-Hk/Mr, které nabylo právní moci dne 29. 1. 1988, a to věcné břemeno k umístění uvedeného potrubního vedení a práva přístupu k němu za účelem jeho správy a obsluhy, s tím, že věcné břemeno se zřizuje za náhradu ve výši 16.512.741,- Kč, kterou je vedlejší účastník povinen uhradit do tří dnů od právní moci rozsudku, případně, aby soud rozhodl eventuálním petitem tak, že vedlejší účastník je povinen zaplatit částku ve výši 16.512.741,- Kč, která představuje náhradu za omezeni vlastnického práva k výše uvedeným pozemkům. Dále soud rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací k odvolání stěžovatelky shora označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka včasné dovolání, jež Nejvyšší soud výše uvedeným rozsudkem jako nedůvodné ve smyslu ustanovení § 243b odst. 2 občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř.") zamítl.

Proti rozhodnutím odvolacího a dovolacího soudu brojí stěžovatelka ústavní stížností, domáhajíc se jejich kasace. Stěžovatelka uvedla, že vládní nařízení (a případně jiné akty moci výkonné) mohla být ve své době vydávána pouze k provedení zákona (jako aktu moci zákonodárné) a v jeho mezích. Uvedené dle ní vychází z principu dělby moci, kdy výkonná moc si nemůže atrahovat jiné složky státní moci, tj. moc zákonodárnou nebo soudní, přičemž stěžovatelka zdůraznila, že uvedené platí také pro případ a vztah zde zkoumaných právních předpisů, tedy zákona č. 79/1957 Sb., o výrobě, rozvodu a spotřebě elektřiny (elektrisační zákon), a nařízení vlády č. 29/1959 Sb. Ani za tehdy platné ústavněprávní úpravy prý nebylo možné, aby podzákonný předpis rozšiřoval působnost předpisu zákonného. Jakkoli tedy elektrisační zákon obsahoval v § 38 zmocňovací ustanovení pro vládu, aby "podle své libovůle určila vládním nařízením, na jaké energie a na jaké typy zařízení bude rozšířena působnost zákona", nemůže být dle stěžovatelky pochyb o tom, že takové zmocnění (tj. takové zákonné ustanovení) bylo protiústavní, tudíž neplatné a neúčinné. V dalším pak stěžovatelka poukázala na to, že uzavřel-li Nejvyšší soud, že zkoumané věcné břemeno existuje (s čímž stěžovatelka nesouhlasí), nebyl důvod, aby ignoroval její námitku, že jí za něj přísluší odpovídající náhrada. Stěžovatelka namítá, že přinejmenším v této části je napadaný rozsudek dovolacího soudu nepřezkoumatelný. Tuto svoji argumentaci stěžovatelka v ústavní stížnosti blíže rozvedla. Závěrem navrhla, aby Ústavní soud napadená soudní rozhodnutí zrušil.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah napadených soudních rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. kupř. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)]. Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit naříkaná rozhodnutí, v projednávané věci nenastala.

Pokud jde o výhrady stěžovatelky stran výkladu a hodnocení předpisů z doby před rokem 1989, nutno konstatovat, že touto otázkou se již Ústavní soud ve své judikatuře zabýval, a to konkrétně právě též ve vztahu k problematice zvláštních věcných břemen veřejnoprávní povahy, vzniklých na základě právních předpisů v době nesvobody. V plenárním nálezu vyhlášeném pod č. 134/2005 Sb. (sp. zn. Pl. ÚS 25/04 ze dne 25. 1. 2005; N 14/36 SbNU 155), v němž byla posuzována ústavní konformita ustanovení dodnes platného ustanovení § 98 odst. 4 zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon), podle kterého platí, že oprávnění k cizím nemovitostem, jakož i omezení jejich užívání, která vznikla před účinností tohoto zákona, zůstávají nedotčena, Ústavní soud nesdílel argument navrhovatele, že pokud podle citovaného ustanovení energetického zákona zůstávají oprávnění k cizím nemovitostem, jakož i omezení jejich užívání, která vznikla před účinností tohoto zákona, zachována a nedotčena, pak podle logického a gramatického výkladu zůstává nedotčeno i oprávnění bezplatně užívat cizí nemovitost pro provozování zařízení pro rozvod tepla, tedy v té podobě, jak bylo zřízeno, resp. že nelze ústavně konformním způsobem vyložit dopad napadeného ustanovení tak, aby při zachování věcných břemen vzniklých podle předchozích úprav, zejména v období komunismu, bylo možné úspěšně požadovat na nositeli oprávnění z takového věcného břemene jakékoliv peněžité plnění.

Ústavní soud v této souvislosti vyzdvihl, že "při zřizování věcných břemen na základě zákona je (a doposud vždy byla) náhrada za omezení vlastnického práva koncipována jako náhrada jednorázová, splatná v zákonem stanovených lhůtách tomu, kdo je vlastníkem nemovitosti, na níž zřizované věcné břemeno vázne. To lze dovodit z dříve i dnes platných cenových předpisů. I podle § 22 odst. 2, věta druhá elektrizačního zákona (obdobně jako i podle následných zákonů v této oblasti) mohl do tří měsíců ode dne, kdy bylo dílo uvedeno do trvalého provozu (užívání) vlastník, nebo uživatel nemovitosti, která nebyla ve státním socialistickém vlastnictví, žádat, aby mu energetický podnik poskytl přiměřenou jednorázovou náhradu, pokud byl zřízením vedení podstatně omezen v užívání nemovitosti. Bezplatně tedy bylo možné zřídit věcné břemeno jen tam, kde šlo o majetek ve vlastnictví státu. To bylo logické, neboť nebyl důvod, aby stát sám sobě vyplácel náhradu. Pokud takový majetek byl po roce 1989 privatizován, pak ho nabyvatel získal s tímto zatížením a ve vztahu k němu nelze hovořit o tom, že by toto zatížení vzniklo bezúplatně. Bylo na novém nabyvateli, jako na jedné ze smluvních stran, aby zahrnul takové zatížení do ceny za převáděný majetek." Ústavní soud dále připomněl, že pro soukromoprávní vztahy obecně platí zásada zákazu retroaktivity, přičemž "[z] této zásady zatím (až na nepatrné výjimky) vycházela ustanovení všech občanskoprávních zákonů, které byly přijaty na našem území po zrušení Všeobecného občanského zákoníku z roku 1811. Vznik právních vztahů, jakož i nároky z nich vzniklé před účinností nové úpravy, se proto zásadně posuzují podle předpisů platných v době jejich vzniku. Z toho pohledu se napadené ustanovení nevymyká standardnímu řešení srovnatelné problematiky a tento způsob zákonné úpravy v žádném případě nelze považovat za rozporný s ústavním pořádkem."

Z těchto důvodů obecné soudy nepostupovaly ústavně nekonformním způsobem, pakliže zdůraznily, že pozemky zatížené ex lege vzniklým věcným břemenem (podle § 22 odst. 5 a § 26 někdejšího elektrisačního zákona) přecházely s tímto zatížením na každého následujícího dalšího vlastníka, přičemž byť byly tyto pozemky po roce 1989 privatizovány, získali ho příslušní nabyvatelé (tj. fyzické osoby, resp. obec Nové Sedlo v případě pozemků parc. č. 200, 202 a 203, od nichž stěžovatelka předmětné pozemky posléze koupila) s tímto zatížením bez možnosti požadovat za něj úplatu (srov. str. 9 rozsudku krajského soudu), neboť dané pozemky se v době, kdy zákonné věcné břemeno vzniklo, nacházely ve vlastnictví státu (národní majetek), a proto mohlo být zřízeno bezúplatně (srov. § 26 odst. 1 ve spojení s § 22 odst. 2 cit. elektrisačního zákona).

Postoj, který Ústavní soud zaujal v citovaném plenárním nálezu, se odráží i v jeho pozdější judikatuře. Kupř. v usnesení sp. zn. II. ÚS 1031/12 ze dne 29. 3. 2012 (dostupné - jako další zde uváděná rozhodnutí Ústavního soudu - na adrese http://nalus.usoud.cz) se Ústavní soud dotkl otázky výkladu ústavních předpisů z doby před rokem 1989 (konkrétně ustanovení čl. 8 odst. 1 ústavního zákona č. 100/1960 Sb.). V této spojitosti akcentoval skutečnost, že "[p]ři posuzování společenských (právních) vztahů vzniklých za účinnosti někdejší československé ústavy a od ní odvozeného právního řádu je tudíž tento aspekt (tj. v citovaným usnesením řešeném případě nesprávnost závěru, že národní majetek tvořily pouze vodní toky bez jakýchkoli staveb vybudovaných ve spojitosti s nimi, který by byl v silné kontrapozici s vnímáním a koncepcí státního vlastnictví a úlohou státu v centrálně plánovaném hospodářství, jak to bylo zakotveno v celé řadě dalších ústavních ustanovení - pozn. ÚS) nutno v nyní projednávané věci zohlednit, neboť exegese dnes již neplatných právních předpisů z období před rokem 1989 výlučně v intencích dnešní konstitucionalistiky bez ohledu na další skutečnosti či přihlédnutí k celkovému charakteru právního systému té doby by mohla vést k nedůvodnému retroaktivnímu zpochybnění práv současných vlastníků, kdy původ jejich vlastnického práva spočívá právě v tomto období." Zajisté ve světle těchto úvah je pak třeba pohlížet nikoli na situaci stěžovatelky jako žalobkyně domáhající se náhrady za existenci legálního věcného břemena, ale právě na situaci vedlejšího účastníka jako vlastníka produktovodu, kterého by se vyhovění žalobě neoprávněně dotklo a zasáhlo jak do jeho vlastnického práva (k předmětnému produktovodu), tak i do jeho legitimního očekávání vyvolaného zákazem retroaktivity, což je rovina, kterou také nebylo lze při posuzování důvodnosti žaloby pominout. Nelze tedy přisvědčit tvrzení stěžovatelky o tom, že "není ostatně žádného logického důvodu, aby vztahy z tehdy vzniklých věcných břemen byly nadále posuzovány podle tehdy platných právních předpisů" (str. 4 ústavní stížnosti).

Na tomto místě se sluší připomenout, že stěžovatelka se mýlí, pakliže v ústavní stížnosti tvrdí, že produktovod není v intencích elektrizačního zákona a jej prováděcího vládního nařízení č. 29/1959 Sb. stavbou, resp. vůbec stavbou, s níž by právní předpisy zákonné věcné břemeno spojovaly. Jak plyne ze zmocňovacího ustanovení § 38 elektrisačního zákona, vláda byla oprávněna nařízením stanovit, že se tento zákon nebo některá jeho ustanovení vztahují i na jinou energii než elektrickou nebo na jiná energetická díla než pro výrobu nebo rozvod elektřiny, což také ve vzpomínaném nařízení č. 29/1959 Sb., o oprávněních k cizím nemovitostem při stavbách a provozu podzemních potrubí pro pohonné látky a ropu, učinila. Není pochyb, že tyto normativní právní akty obecné soudy znaly a patřičně z nich vycházely (srov. str. 10 rozsudku odvolacího soudu). Ničeho na tom nemůže změnit ani skutečnost, že zmíněné vládní nařízení pojem produktovod neznalo; podstatné je, že ten svou funkční charakteristikou naplňuje znaky podzemních potrubí pro pohonné látky a ropu, jak je toto vládní nařízení zachycuje. Skutečnost, že s takovou interpretací není stěžovatelka subjektivně ztotožněna, nečiní napadená rozhodnutí rozpornými s ústavním pořádkem.

Ani námitce rozporu vládního nařízení č. 29/1959 Sb. s dobovými ústavními předpisy nemohl Ústavní soud přisvědčit. Stěžovatelka pomíjí, že otázku souladu či rozporu (obyčejného) zákona nebo podzákonného právního předpisu (či snad dokonce posledně uvedeného s prvně jmenovaným) s historickými ústavními akty Československé ("lidově-demokratické") republiky, Československé socialistické republiky, potažmo České socialistické republiky coby právními památkami své epochy není dnes oprávněn řešit žádný orgán veřejné moci, Ústavní soud nevyjímaje, a to ani jako předběžnou otázku. Totiž takovou pravomocí bylo v době platnosti Ústavy 9. května vybaveno pouze a výlučně předsednictvo Národního shromáždění (a nikoli /též/ Národní shromáždění jako celek - srov. dikci § 65 ústavního zákona č. 150/1948 Sb.; takto explicitně formulované pravomoci dokonce po formální stránce nepožívalo ani prezidium Nejvyššího sovětu SSSR v té době - srov. čl. 49 písm. v/ a e/ Ústavy SSSR z roku 1936 ve znění pozdějších změn), v době platnosti Ústavy ČSSR (č. 100/1960 Sb.) nad jejím dodržováním bdělo Národní shromáždění i jeho předsednictvo (čl. 41 odst. 2).

Nelze však současně přehlédnout, že zpochybnění "ústavní konformity" právních předpisů diskutovaného období (pojem "ústavní konformity" byl a musil být přirozeně socialistické právní vědě, poplatné své době, jakož i koncepci socialistické zákonnosti zcela cizí) by totiž ve svých důsledcích vedlo k retroaktivitě, neústavnímu znejistění polistopadových právních vztahů, které mají svůj původ právě v předchozím období, poněvadž právní jistota spolu se zákazem retroaktivity jsou jednou z podstatných náležitostí demokratického materiálního právního státu (srov. kupř. nález Ústavního soudu č. 318/2009 Sb., sp. zn. Pl. ÚS 27/09, N 199/54 SbNU 445 - sub VI./b). Pakliže tyto právní předpisy nebyly v předlistopadové době podrobeny takovému přezkumu, popřípadě u nich či jejich částí nebyl shledán rozpor s ústavními zákony, je třeba vycházet ze zásady presumpce jejich souladu s tehdejším ústavním zřízením, a sice právě za účelem petrifikace, resp. ochrany právní jistoty v právních vztazích na jejich základě vzniklých. Ústavní soud nepřehlédl, že krajský soud takové posouzení učinil (str. 10 - 11), "vžil se" do role předsednictva Národního shromáždění, ač k tomu zjevně nebyl oprávněn. Nicméně tato skutečnost nemůže mít vliv na věcnou správnost rozhodnutí jako celku, poněvadž výsledek "ústavního přezkumu" Krajského soudu v Ústí nad Labem byl stejný, jako kdyby bez dalšího vyšel ze zásady presumpce souladu vládního nařízení č. 29/1959 Sb. s tehdy platnými ústavními zákony.

Pokud jde o stěžovatelčiny výhrady stran nedostatečného odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu, resp. absenci vypořádání námitky týkající se samotné náhrady za věcné břemeno, lze stěžovatelce přisvědčit v tom, že tuto otázku napadené rozhodnutí dovolacího soudu výslovně neřeší, nicméně odpověď na ni je možno implicitně dovodit z textu na straně 6 (srov. odstavec sedmý). Ústavní soud dal přitom co do požadavků kladených na řádné odůvodnění rozhodnutí orgánu veřejné moci opakovaně najevo, že těm je ve smyslu judikatury Ústavního soudu nutno z pohledu mezí nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 odst. 1 Ústavy ČR) rozumět tak, že se požaduje přiměřeně dostatečná míra odůvodnění, tj. "rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu" s tím, že závazek odůvodnit rozhodnutí "nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument" (kupř. nálezy sp. zn. IV. ÚS 201/04, I. ÚS 729/2000, I. ÚS 116/05 a IV. ÚS 787/06, III. ÚS 961/09). Rozsah reakce na konkrétní námitky je tedy co do šíře odůvodnění spjat s otázkou hledání míry, případně (za podmínek tomu přiměřeného kontextu) i s akceptací odpovědi implicitní, resp. i s otázkou případů hraničních, když nutno reflektovat, že lze požadovat pouze takovou míru přesnosti, jakou povaha předmětu úvahy připouští. Protože rozsudek Nejvyššího soudu v sobě takovou implicitní odpověď skýtá, není v tomto ohledu zatížen žádným ústavněprávním deficitem, pro který by bylo třeba přistoupit k jeho kasaci.

Za daných okolností tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 22. července 2014

Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3441/12, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies