IV. ÚS 1192/13

23. 07. 2014, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vladimíra Sládečka a soudců Vlasty Formánkové a Tomáše Lichovníka ve věci ústavní stížnosti společnosti DE IURE, s. r. o., se sídlem Mlýnská 326/13, Brno, IČ: 26955491, zastoupené JUDr. Andreou Průchovou, advokátkou se sídlem Kpt. Jaroše 510, Kadaň, proti výrokům II. a III. rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 27 Co 156/2012-151 ze dne 31. 1. 2013, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, usilovala stěžovatelka o zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí obecného soudu s odůvodněním, že jím bylo porušeno její právo na právní pomoc dle čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny a dále čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), podle něhož jsou soudy povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům.

Napadené rozhodnutí vzešlo z řízení, v němž se vedlejší účastnice, společnost S. & W. Automobily, s. r. o., domáhala po stěžovatelce zaplacení částky 54.414,- Kč s příslušenstvím z titulu úhrady za práce provedené na automobilech stěžovatelky. Rozsudkem ze dne 26. 10. 2011 Městský soud v Brně jako soud nalézací žalobě vyhověl a stěžovatelce uložil uhradit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení. Rozhodnutí soudu prvního stupně posléze k odvolání stěžovatelky změnil Krajský soud v Brně rozsudkem č. j. 27 Co 156/2012-151 ze dne 31. 1. 2013 tak, že žalobu v plném rozsahu zamítl (výrok I.), přičemž uložil vedlejší účastnici v souladu s ustanovením § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), povinnost nahradit stěžovatelce náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 18.230,- Kč (výrok II.) a náklady řízení před soudem druhého stupně ve výši 19.880,- Kč (výrok III.). Odvolací soud stěžovatelce toliko nepřiznal náhradu nákladů řízení v podobě cestovních výdajů a náhrady promeškaného času stráveného na cestě právní zástupkyně stěžovatelky k soudu, a to z důvodu jejich neúčelnosti. Opíral se přitom o skutečnost, že stěžovatelka má sídlo v Brně, kde probíhala i jednání soudu, a stěžovatelce nic nebránilo v tom, aby si zajistila právního zástupce se sídlem v místě svého sídla, popřípadě v jeho okolí, namísto toho si však zvolila právního zástupce z Kadaně, vzdálené cca 325 km.

S právním posouzením náhrady nákladů řízení stěžovatelka nesouhlasila, což dala najevo v ústavní stížnosti. Citujíc nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 194/98 ze dne 20. 2. 2001, vydaný v obdobné věci, stěžovatelka odvolacímu soudu vytkla existenci rozporu v odůvodnění jeho rozhodnutí, v němž na jednu stranu uznal její právo zvolit si právního zástupce odkudkoli, současně jí ale odmítl přiznat náklady řízení spojené s cestou právního zástupce k soudu, čímž jí způsobil finanční újmu v celkové výši 22.104,- Kč. Rozhodnutí odvolacího soudu stěžovatelka označila za diskriminační ve vztahu k advokátům se sídlem mimo Brno a jeho okolí a dále i za nesprávné, neboť v souladu se svým názorem jí měl Krajský soud v Brně přiznat alespoň náhradu ve výši, jež by odpovídala účelně vynaloženým nákladům. V závěru stížnostního návrhu pak stěžovatelka požádala o náhradu nákladů řízení ve smyslu § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu.

Po zvážení stížnostních námitek i obsahu naříkaného soudního aktu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Podstata stížnostního návrhu spočívá v kritice postupu obecného soudu při rozhodování o náhradě nákladů řízení. K rozhodování obecných soudů o nákladech řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces se přitom Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05, IV. ÚS 133/10 a další dostupná na http://nalus.usoud.cz). Rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně jejich doménou, neboť se zde zobrazují aspekty nezávislého soudního rozhodování, a Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jejich jednotlivá rozhodnutí. Daná otázka by mohla nabýt ústavněprávního rozměru pouze v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek zjevné svévole nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti. Pochybení takového rázu v posuzované věci nicméně nebylo shledáno.

Ústavní soud předně nesdílí námitku stěžovatelky, jíž se dovolává práva na právní pomoc. Jak již konstatoval Ústavní soud např. v usnesení sp. zn. III. ÚS 2284/12 ze dne 12. 7. 2012 (dostupný na http://nalus.usoud.cz), právo na právní pomoc a náhrada nákladů řízení se zastupováním spojených jsou dvě různé věci; obě spolu sice souvisejí, nikoliv však neoddělitelně. Právo na náhradu nákladů řízení, včetně těch, jež jsou spojeny se zastupováním advokátem, se odvíjí od jiných předpokladů než samotná možnost nechat se v řízení zastupovat. To je koneckonců patrné i z toho, že existují soudní řízení, v nichž se dle znění zákona účastníkům řízení právo na náhradu nákladů řízení nikdy nepřiznává; nelze přitom tvrdit, že by taková ustanovení byla v rozporu s právem na právní pomoc, neboť žádnému účastníku právo nechat se v řízení zastupovat neupírají. Stejně jako není porušením práva na právní pomoc, nepřizná-li soud náhradu nákladů spojených se zastoupením advokátem účastníku, který ve věci neměl úspěch, není jeho porušením ani to, nepřizná-li soud tyto náklady úspěšnému účastníku, dospěje-li k závěru, že jsou naplněna zákonná kritéria, za nichž soud náhradu nákladů přiznat nemůže, kupř. právě proto, že jde o náklady, které nebyly potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva.

V tomto směru relevantní ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. ukládá soudu, aby přiznal tomu účastníkovi, který měl ve věci plný úspěch, proti účastníkovi, který úspěch neměl, "náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva". Strana, která ve sporu podlehla, tedy nehradí úspěšné procesní straně veškeré její náklady, ale jedině takové náklady, jež lze považovat za potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva. Náklady spojené se zastoupením advokátem tomuto vymezení zpravidla budou odpovídat, nikoliv však bezvýjimečně; mohou se vyskytovat i situace, za nichž náklady spojené se zastoupením advokátem nebude možno považovat za nezbytné k řádnému uplatňování nebo bránění práva u soudu (viz případy tzv. formulářových žalob). Korektiv vyplývající z ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. se navíc uplatní pro všechny složky tvořící náklady řízení, jinými slovy, ani přiznání nároku na náhradu odměny za služby poskytnuté advokátem neznamená automatickou povinnost přiznat i náhradu všech dalších výdajů s přibráním advokáta spojených bez ohledu na jejich potřebnost [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 988/12 ze dne 25. 7. 2012 (N 132/66 SbNU 61) a nález sp. zn. II. ÚS 736/12 ze dne 2. 10. 2013, dostupný na http://nalus.usoud.cz].

Skutečnost, že svobodu volby advokáta, plynoucí z práva na právní pomoc ve smyslu čl. 37 odst. 2 Listiny, nelze vnímat jako zcela bezbřehou, Ústavní soud opětovně zdůraznil v již citovaném nálezu sp. zn. II. ÚS 736/12, v němž se zabýval právě problematikou náhrad spojených s cestami advokáta k soudním jednáním z hlediska jejich účelnosti. Ústavní soud zde byl konfrontován se situací obdobnou projednávané věci, tj. existencí značné vzdálenosti sídla advokáta od sídla příslušného okresního a krajského soudu, a v této souvislosti shledal prostředky vynaložené účastníkem řízení na přesun advokáta přes celou republiku za nepotřebné k účelnému bránění jeho práv, jak to má na mysli § 142 odst. 1 o. s. ř. Volbu advokáta z úplně opačného konce republiky Ústavní soud považoval za nepřiměřenou zejména s přihlédnutím k tomu, že nešlo o spor nějakým způsobem mimořádně náročný či komplikovaný, což by jedině mohlo takto zvláštní volbu advokáta stavět do jiného světla, dále o místní příslušnosti obecného soudu nebylo od samého počátku řízení nejmenších pochyb a v sídle ve věci rozhodujících soudů působilo, resp. působí desítky advokátů, které mohl účastník řízení oslovit. Na podkladě řečeného pak Ústavní soud vyjádřil názor, podle něhož měl účastník řízení nést takto neúčelně vynaložené náklady ze svého.

Shora vymezené principy pro posuzování účelnosti vynaložených nákladů účastníky řízení lze přitom aplikovat i na nyní souzenou věc. Ústavní soud zde má, ve shodě s Krajským soudem v Brně, za zjištěné, že stěžovatelka jako žalovaná má sídlo v Brně, všechna jednání prvostupňová i odvolací probíhala v Brně, kde sídlí obecný soud žalovaného (§ 85 odst. 3 o. s. ř.), a spor se dotýkal existence smluv o dílo na provedení oprav aut ve vlastnictví stěžovatelky, tedy se nejednalo, i dle obsahu soudních rozhodnutí, o skutkově složitý nebo odborně náročný případ, což stěžovatelka ani netvrdila.

Lze tudíž uzavřít, že závěry ve věci rozhodujícího soudu byly učiněny v mezích nezávislého soudního rozhodování a Ústavní soud je neshledal nepřiměřenými či extrémními. Ze skutečnosti, že se s nimi stěžovatelka neztotožňuje, nelze bez dalšího dovozovat porušení jejího základního práva na spravedlivý proces, neboť toto právo nelze interpretovat tak, že by znamenalo právo na příznivé rozhodnutí ve věci, v daném případě právo na přiznání náhrady nákladů řízení.

S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu pak nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

Vzhledem k výsledku řízení neshledal Ústavní soud podmínky pro vyhovění návrhu na přiznání nákladů řízení (§ 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. července 2014

Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1192/13, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies