IV. ÚS 2909/13

24. 07. 2014, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Tomáše Lichovníka ve věci ústavní stížnosti Dany Netolické, zastoupené JUDr. Zdeňkem Drtinou, Ph. D., advokátem se sídlem nám. Přemysla Otakara II. 30a, 370 01 České Budějovice, proti usnesení Krajského soudu v Brně sp. zn. 20 Co 463/2012 ze dne 11. 7. 2013, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž mělo dojít zejména k porušení ustanovení čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že usnesením soudního exekutora Mgr. Ing. Jiřího Proška, Exekutorský úřad Plzeň-město, Rychtaříkova 1, Plzeň, ze dne 12. 4. 2012, č. j. 134 EX 08315/11-098, bylo zastaveno exekuční řízení ve věci vedené u jmenovaného soudního exekutora pod uvedenou spisovou značkou. Vedlejšímu účastníkovi, v exekučním řízení oprávněné, byla uložena povinnost zaplatit stěžovatelce, v exekučním řízení povinné, na nákladech exekučního řízení částku 5.520,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Vedlejšímu účastníkovi byla dále uložena povinnost zaplatit soudnímu exekutorovi na nákladech exekuce částku 120,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení (výrok III.). Proti tomuto usnesení podal vedlejší účastník odvolání, a to pouze do nákladového výroku II., na jehož základě posléze rozhodl Krajský soud v Brně v záhlaví citovaným usnesením, jímž napadené usnesení soudního exekutora ve výroku II. změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Současně též rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Proti rozhodnutí krajského soudu brojí stěžovatelka ústavní stížností, domáhajíc se jeho kasace. Stěžovatelka tvrdí, že následkem překvapivého výkladu, odchylujícím se od dosud všeobecně přijímaného právního názoru, jí byl odepřen nárok na náhradu účelně vynaložených nákladů právního zastoupení v exekučním řízení, v němž byla dle svých slov zcela nedůvodně omezována v právu disponovat svým majetkem, a přestože byla zcela úspěšná s návrhem na zastavení exekuce, byla jí uložena povinnost k úhradě nákladů oprávněné, jejíž návrh na nařízení exekuce nelze považovat za oprávněný. Stěžovatelka je přesvědčena, že neoprávněný postih její osoby exekucí představoval obohacení subjektu, který tento stav vyvolal, na její úkor a ekonomická ztráta spojená s nutností právního zastoupení zůstala bez náhrady. Tyto své argumenty stěžovatelka v ústavní stížnosti podrobně rozvedla. Závěrem navrhla, aby Ústavní soud napadené soudní rozhodnutí zrušil.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaného soudního aktu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. kupř. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)]. Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit naříkané rozhodnutí, v projednávané věci z níže uvedených důvodů nenastala.

Podstatu ústavní stížnosti nachází Ústavní soud jednak v nesouhlasu stěžovatelky s přiznáním protistraně práva na náhradu nákladů odvolacího řízení krajským soudem, jednak ve vyhovění odvolání vedlejšího účastníka, kdy odvolací soud dospěl k závěru, že stěžovatelka byla v exekučním řízení zastoupena soudním exekutorem, přičemž ten může zastupovat v exekučním řízení jen jako obecný zmocněnec, s tím, že možnost zastupování účastníka řízení soudním exekutorem jako zvláštním zástupcem nelze dovodit ani z ustanovení § 74 odst. 1 písm. a) zákona č. 120/2001 Sb. a ani občanský soudní řád s takovou variantou nepočítá.

Ústavní soud na tomto místě pokládá za potřebné konstatovat, že otázku náhrady nákladů řízení ve své judikatuře řešil již mnohokrát. Proto je nutno opakovaně připomenout, že při posuzování problematiky náhrady nákladů řízení postupuje velmi zdrženlivě a výrok o náhradě nákladů řízení ruší pouze výjimečně. Ostatně Evropský soud pro lidská práva ve svém rozsudku ve věci stížnosti č. 9815/10 ze dne 5. 9. 2013 Čepek proti České republice výslovně konstatoval, že "Ústavní soud se omezuje na přezkum otázek ústavnosti a v daném případě v souladu s ustálenou judikaturou (...) výslovně uvedl, že při přezkoumání rozhodnutí o nákladech řízení musí postupovat s maximální zdrženlivostí a zruší dané rozhodnutí pouze v případě výjimečně závažného porušení práva na spravedlivý proces nebo jiného práva (...). Ústavní soud, jehož pravomoci jsou omezenější než diskreční pravomoc, kterou disponoval městský soud, tedy nemohl napravit - a nenapravil - nespravedlivost v odvolacím řízení" (srov. bod 59 cit. rozsudku). Zároveň však Ústavní soud také vyslovil, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, a proto i na tuto část řízení dopadají postuláty spravedlivého procesu. Podrobit přezkumu je však oprávněn, a to právě i ve světle uvedených právních názorů Evropského soudu pro lidská práva, pouze taková rozhodnutí, která by měla charakter extrémního rozporu s principy spravedlnosti, resp. kde by šlo z hlediska intenzity zásahu do základního práva o závažný exces. Takovou povahu však napadené soudní rozhodnutí z níže vyložených důvodů nemá.

Ústavní soud je totiž nucen konstatovat, že ústavní stížnost ve své podstatě směřuje proti rozhodnutí o částce 6.791,- Kč (tj. původně soudním exekutorem přiznaná náhrada nákladů exekučního řízení ve výši 5.520,- Kč a dále vedlejšímu účastníkovi přiznaná náhrada nákladů odvolacího řízení před krajským soudem ve výši 1.271,- Kč), kterou je třeba ve světle judikatury Ústavního soudu nutno označit za bagatelní. Ústavní soud opakovaně ve své rozhodovací praxi (např. rozhodnutí ve věcech sp. zn. IV. ÚS 695/01, IV. ÚS 248/01, IV. ÚS 8/01, III. ÚS 405/04, III. ÚS 602/05, III. ÚS 748/07 aj.) dal najevo, že v takových případech - s výjimkou zcela extrémních rozhodnutí, za něž, jak plyne z dále uvedeného, napadené rozhodnutí považovat nelze - je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena. Jak již Ústavní soud mnohokráte podotkl, v případě těchto bagatelních částek je totiž evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu právům v řízeních, která jsou svou povahou skutečně věcně složitými a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatelů brojících proti usnesení vydanému ve věci přiznání protistraně práva na náhradu nákladů vzniklých v souvislosti se zastavením řízení, způsobeným zpětvzetím návrhu ze strany stěžovatelů. Expressis verbis, řízení o ústavní stížnosti v případech, kdy se jedná o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod. Bagatelní částky totiž - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod. Výklad přijatý Ústavním soudem nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice.

Pokud jde o námitku stěžovatelky, že ačkoliv byla zcela úspěšná s návrhem na zastavení exekuce, přesto jí byla uložena povinnost k úhradě nákladů oprávněné, nutno konstatovat, že tomu tak bylo v odvolacím řízení, jehož výsledek v podobě úspěšného odvolání vedlejšího účastníka se přirozeně odrazil i na akcesorickém nákladovém výroku. V tomto směru nejde o projev svévole. Ostatně stěžovatelka vedle již zmíněné obecně formulované námitky žádné další argumenty proti nákladovému výroku napadeného usnesení krajského soudu nevznesla.

Ústavní soud nicméně musí přisvědčit stěžovatelce v tom, že právní názor krajského soudu zcela neodpovídá postavení soudního exekutora, jak je zachycuje ustanovení § 74 ve spojení s § 90 exekučního řádu (dále též "ex. ř."), podle kterých soudní exekutor může v rámci další činnosti poskytovat právní pomoc oprávněnému nebo povinnému po vydání exekučního titulu, jakož i v souvislosti s exekuční činností a další činností (samozřejmě za předpokladu, že sám není v postavení exekutora pověřeného provedením exekuce, resp. není na věci jinak zainteresován), s tím, že rovněž i za tuto "další činnost" náleží exekutorovi odměna, náhrada hotových výdajů, náhrada za ztrátu času při vedení exekuce, náhrada za doručení písemností, a je-li exekutor plátcem daně z přidané hodnoty, rovněž příslušná daň z přidané hodnoty podle zvláštního právního předpisu (§ 90 odst. 1 ex. ř.).

Nicméně Ústavní soud pokládá za nutné zdůraznit, že jde o případ "toliko" nesprávného výkladu zákona (podústavního práva), přičemž, jak Ústavní soud vyzdvihl výše, nepřísluší mu zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Třebaže má tedy Ústavní soud v nyní posuzované věci na interpretaci konkrétních zákonných ustanovení, zakotvených v podústavních předpisech, jiný názor, než jaký zaujal v napadeném usnesení Krajský soud v Brně, k prolomení právní moci rozporovaného soudního rozhodnutí kasačním nálezem nepřistoupil, maje na zřeteli především poměrně nízkou intenzitu zásahu v podobě bagatelní výše částky, která byla stěžovatelce upřena, resp. která vznikla následkem úspěšného odvolání vedlejšího účastníka, které vyústilo ve vydání napadeného usnesení odvolacího soudu.

Za daných okolností tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 24. července 2014


Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu Ústavního soudu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 24. 7. 2014, sp. zn. IV. ÚS 2909/13, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies