IV. ÚS 2199/14

24. 07. 2014, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Tomášem Lichovníkem ve věci ústavní stížnosti UNI LEGAL, advokátní kancelář, s. r. o., se sídlem náměstí Republiky 1079/1a, 110 00 Praha 1 - Nové Město, zastoupené Mgr. Tomášem Uličníkem, advokátem se sídlem nám. Republiky 1079/1, 110 00 Praha 1 - Nové Město, proti příkazu k prohlídce jiných prostor a pozemků Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 37 Nt 5055/2014 ze dne 21. 5. 2014, postupu policejního orgánu při provádění prohlídky prostor konané na základě uvedeného příkazu ve dnech 26. 5. 2014 až 2. 6. 2014, postupu Městského soudu v Praze v řízení sp. zn. Nt 615/2014 ve spojení s návrhem na vydání předběžného opatření, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění

Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž měla být porušena celá řada základních práv a svobod, včetně práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina"). Ústavní soud se podanou ústavní stížností zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek její přijatelnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), na ni kladeným, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost tyto požadavky nesplňuje, když zčásti je ústavní stížnost nepřípustná, zčásti stěžovatelka postrádá aktivní legitimaci k podání návrhu.

Z naříkaného rozhodnutí totiž Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka brojí proti rozhodnutí soudu, kterým byla nařízena prohlídka nebytových prostor, jejichž stěžovatelka není vlastnicí, ani je neužívá z titulu nájemce, resp. tyto prostory neužívá ani z jiného titulu, což ostatně v ústavní stížnosti nijak nezpochybnila. Pouze se v těchto prostorách měly nacházet technické nosiče dat (pevné disky), na nichž měla mít stěžovatelka uložena elektronická data. Tato souvislost však nečiní stěžovatelku osobou oprávněnou podat ústavní stížnost proti příkazu k prohlídce takových prostor, poněvadž prohlídka (ať již domovní či jiných prostor) je ze své povahy primárně zásahem (byť třeba i ústavně neaprobovaným při nesplnění podmínek plynoucích z čl. 12 odst. 2 a 3 Listiny) do nedotknutelnosti obydlí ve smyslu čl. 12 odst. 1 Listiny, a nikoli do vlastnického práva třetích osob k věcem, které se v něm nacházejí. K zásahu do vlastnického práva těchto osob může dojít teprve zprostředkovaně při samotném provádění prohlídky. Z těchto důvodů není možno usuzovat na splnění podmínky aktivní legitimace stěžovatelky k podání návrhu na zrušení v záhlaví označeného příkazu k prohlídce.

Pokud jde o stěžovatelkou tvrzené zásahy do jejích základních práv a svobod, postupem policejního orgánu při provádění prohlídky nařízené podle výše zmíněného soudního příkazu, jakož i postupem Městského soudu v Praze, je třeba připomenout, že podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejích práv poskytuje. Ústavní stížnost tedy může, nestanoví-li zákon jinak, směřovat toliko proti pravomocnému rozhodnutí o posledním procesním prostředku ve smyslu ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, dle kterého lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný a mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Požadavek vyčerpat "všechny procesní prostředky" ve smyslu ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu přitom není splněn již tím, že řízení o těchto prostředcích (zde o návrhu dle § 85b odst. 3 trestního řádu) běží; zahrnuje logicky i povinnost "vyčerpat" ty dispozice, které na tomto základě otevřené řízení skýtá. Z principu subsidiarity ústavní stížnosti totiž plyne, že ústavní stížnost lze projednat až poté, co toto (další) stadium řízení bude skončeno; ústavní stížnost ostatně nemůže pominout rozhodnutí o posledním opravném prostředku a zásadně proti němu musí (též) směřovat, přičemž v řízení, jež probíhá, je splnění tohoto požadavku přirozeně nemožné.

Úkolem Ústavního soudu není měnit či napravovat případná, ať již tvrzená či skutečná, pochybení obecných soudů v dosud neskončeném řízení, nýbrž je - zásadně - povolán, z hledisek souhrnných, po pravomocném skončení věci, k posouzení, zda řízení jako celek a jeho výsledek obstojí v rovině ústavněprávní. To platí logicky i tehdy, jestliže je vedeno řízení o návrhu Obvodního soudu pro Prahu 5 o nahrazení souhlasu zástupce České advokátní komory, které je nadáno potenciálem vyvolat meritorní rozhodnutí in favorem Komory a potažmo i samotné stěžovatelky, a tím - v obecné rovině - i způsobilostí dosíci obdobné nápravy, kterou stěžovatelka sleduje nyní podanou ústavní stížností. Jinak řečeno, jelikož podání ústavní stížnosti předpokládá rozhodnutí o ní (a nikoli k vyčkávání výsledku uvedeného řízení, ať již cestou faktickou nebo formální, včetně přerušením řízení před Ústavním soudem), je souběžným vedením řízení založeno riziko, že Ústavní soud do tohoto řízení svým rozhodnutím zasáhne, což je důsledek - jak procesně, tak z vyložených zásad ústavněprávního přezkumu - neakceptovatelný. Výše zaznamenaný princip subsidiarity tohoto přezkumu se tedy prosazuje i zde, a jeho uplatnění vede k nutnému závěru, že ústavní stížnost, je-li současně vedeno též řízení podle § 85b odst. 3 trestního řádu, je návrhem podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustným, a v tomto rozsahu musí tedy být ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu soudcem zpravodajem jako nepřípustná odmítnuta.

Odmítnut pak musel být i akcesorický návrh stěžovatelky na vydání předběžného opatření, neboť jeho osud přirozeně sdílí osud ústavní stížnosti jako celku a nemůže samostatně obstát (§ 80 zákona o Ústavním soudu).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 24. července 2014

Tomáš Lichovník, v. r.
soudce zpravodaj

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 24. 7. 2014, sp. zn. IV. ÚS 2199/14, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies