I. ÚS 911/14

28. 07. 2014, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida a Ivany Janů o ústavní stížnosti Heleny Joštové, zast. Mgr. Petrem Švadlenou, advokátem, sídlem Velké Náměstí 135/19, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17.12.2013, č.j. 22 Cdo 3445/2012-104, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27.6.2012, č.j. 25 Co 161/2012-58, a proti rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 3.10.2011, č.j. 11 C 90/2011-30, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, a Ing. Vladimíra Jošta, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Stěžovatelka podanou ústavní stížností napadla v záhlaví konkretizované usnesení Nejvyššího soudu, rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen „krajský soud“) a rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové (dále jen „okresní soud“). K věci uvedla, že se žalobou doručenou okresního soudu domáhala (jako bývalá manželka) vůči vedlejšímu účastníkovi zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k obchodnímu podílu v obchodní společnosti AVA Reality, s.r.o. Žalobu zdůvodnila tím, že stěžovatelka a vedlejší účastník jsou bývalými manželi, a že za trvání jejich manželství došlo ke zúžení jejich společného jmění až na věci tvořící obvyklé vybavení společné domácnosti. Stěžovatelka a vedlejší účastník poté uzavřeli dohodu o vypořádání společného jmění manželů. Okresní soud prvého stupně správně zjistil, že společnost byla do obchodního rejstříku zapsána za trvání jejich manželství, přičemž stěžovatelka byla přesvědčena, že na základě dohody o vypořádání nemohlo dojít k vypořádání společného jmění v otázce majetkového práva k obchodnímu podílu ve společnosti. Tato majetková hodnota zůstala nevypořádána po dobu delší než tři roky. Stěžovatelka tak odkazovala na uplatnění zákonné domněnky podle § 150 občanského zákoníku s tím, že obchodní podíl vedlejšího účastníka na společnosti, resp. jeho majetková hodnota, náleží do podílového spoluvlastnictví stěžovatelky a vedlejšího účastníka řízení, a to pro každého s velikostí podílu id. 1/2, které má být vypořádáno tak, že podílové spoluvlastnictví bude zrušeno, obchodní podíl, resp. jeho majetková hodnota, bude přikázán vedlejšímu účastníkovi, který bude zavázán zaplatit stěžovatelce vypořádací podíl ve výši stanovené podle znaleckého posudku. Okresní soud stěžovatelčinu žalobu zamítl, neboť soud nepovažoval dohodu za neplatnou pro její neurčitost, a ujednání dohody naopak vyložil tak, že dohodou došlo k vypořádání obchodního podílu vedlejšího účastníka ve společnosti, resp. jeho majetkové hodnoty, tak, že připadá do majetku vedlejšího účastníka. Krajský soud rozsudek okresního soudu potvrdil, protože se ztotožnil s právním názorem ohledně určitosti ujednání o vypořádání obchodního podílu. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud odmítl.

Obecným soudům stěžovatelka vytýká nedostatek řádného odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání, což vedlo k porušení čl. 36 odst. Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o lidských právech a základních svobodách (dále jen „Úmluva“), s odkazy na konkretizované nálezy Ústavního soudu. Připomíná, že výklad projevu vůle za použití výkladových pravidel stanovených v normách hmotného práva je právním posouzením, otázka správnosti takového posouzení je tedy otázkou právní. Nebyl-li při výkladu projevu vůle dodržen postup odpovídající zákonu a judikatuře, nelze než dospět k závěru, že v této části má napadené rozhodnutí po právní stránce zásadní význam zakládající přípustnost dovolání. Plně v souladu s tímto závěrem podala stěžovatelka dovolání, Nejvyšší soud v odůvodnění v zásadě pouze konstatoval, že dovolání není přípustné, aniž by se vypořádal s argumentem stěžovatelky stran přípustnosti dovolání ve vztahu k judikatuře Nejvyššího soudu. Stěžovatelce proto není známo, proč Nejvyšší soud nepovažoval otázky předložené mu stěžovatelkou v jejím dovolání za otázky zásadního právního významu.

Vadný postup obecných soudů způsobujících porušení stejných ustanovení Listiny a Úmluvy spatřuje stěžovatelka v tom, že poukazovala na důvody uzavření dohody, tj. vedlejším účastníkem tvrzenou snahu o ochranu rodinného zázemí před možným podnikatelským rizikem, a to především ve vztahu k nemovitostem stěžovatelky a vedlejšího účastníka v době, kdy jejich manželství trvalo, a nikoliv tedy ve vztahu k obchodnímu podílu ve společnosti. V řízení před obecnými soudy tak stěžovatelka tvrdila skutečnosti týkající se odlišnosti skutečné vůle od obsahu dohody. Soudy prvního ani druhého stupně se však přes tvrzený rozpor mezi skutečnou a v dohodě projevenou vůlí jejích účastníků blíže nevyjádřily k obsahu skutečné vůle a pouze konstatovaly, že je třeba dát přednost výkladu dohody vedoucímu k její platnosti. Teprve až Nejvyšší soud konstatoval, že obsah skutečné vůle odlišné od textu dohody měla stěžovatelka prokázat, ale neučinila tak. Stěžovatelka tak nicméně neučinila pouze z důvodu, že jí nebylo ze strany soudu prvního ani druhého stupně poskytnuto poučení ve smyslu ustanovení § 118a odst. 2 a 3 obč. soudního řádu, pročež měla za to, že uvedla všechny rozhodné skutečnosti a hlavně navrhla všechny důkazy potřebné k jejich prokázání. Teprve až v rámci dovolacího řízení bylo Nejvyšším soudem konstatováno, že stěžovatelka neunesla důkazní břemeno stran obsahu skutečné vůle účastníků dohody. Takové konstatování za strany dovolacího soudu bylo pro stěžovatelku překvapivé.

Z těchto důvodů stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

Relevantní znění příslušných ustanovení Listiny a Úmluvy, jejichž porušení stěžovatelka namítá, je následující:
Čl. 36 odst. 1 Listiny:
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
Čl. 6 odst. 1 Úmluvy:
Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti.


II.

Z předložených listinných podkladů Ústavní soud zjistil, že průběh řízení před soudem I. a II. stupně odpovídá popisu stěžovatelky zařazenému do ústavní stížnosti, proto na něj – v zájmu efektivnosti řízení – odkazuje. Nejvyšší soud následné stěžovatelčino dovolání odmítl pro nepřípustnost, a to po zjištění, že těžiště jejího dovolání tvoří výhrady, jimiž se odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně, respektive neúplně, zjistil obsah vůle účastníků, neboť pochybil při výkladu dohody o zúžení společného jmění manželů uzavřené účastníky, jestliže z ní zjistil, že předmětný obchodní podíl je podle vůle účastníků ve výlučném vlastnictví žalovaného. K tomu dovolací soud uvádí, že zjišťování vůle účastníků smlouvy je vždy individuální; záleží na úvaze soudu v nalézacím řízení, kterou by dovolací soud mohl zpochybnit, jen pokud by byla zjevně nepřiměřená, nebo pokud by byla zjevně porušena výkladová pravidla stanovená v zákoně. Tak tomu v dané věci nebylo. I podle názoru dovolacího soudu z textu smlouvy jasně vyplývá shodné prohlášení, že obchodní podíl patří jen žalovanému. Pokud žalobkyně tvrdí, že vůle stran byla jiná, pak byla v rozporu s jazykovým projevem (§ 35 odst. 2 obč. zákoníku); aby bylo možno vůbec uvažovat o právní relevanci tvrzené skutečné (ve smlouvě neprojevené a od jejího obsahu odlišné) vůle účastníků, nevyjádřené v písemné smlouvě, bylo by třeba nejprve její obsah prokázat, přičemž důkazní břemeno leželo na žalované. Nic takového však prokázáno nebylo.

III.

Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti, s rozhodnutími obecných soudů a se spisem obvodního soudu dospěl Ústavní soud ke zjištění, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný. Ústavní soud připomíná, že opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před ním třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přitom Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy ČR) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů, tudíž není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Výjimku tvoří případy, kdy obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR]. Postup v soudním řízení, včetně provádění a hodnocení důkazů, vyvození skutkových a právních závěrů, interpretace a aplikace právních předpisů, je záležitostí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu navíc není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných podústavními zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody.

Ústavní soud se ústavní stížností zabýval v rozsahu stěžovatelkou namítaných porušení jejích základních práv a zjistil, že k žádnému tvrzenému porušení nedošlo. V tomto smyslu se Ústavní soud zabýval tvrzením stěžovatelky o porušení jejího základního práva na spravedlivý proces. K tomu dodává, že podle jeho konstantní judikatury dojde k porušení práva na soudní ochranu, příp. práva na spravedlivý proces, ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu, či by bylo stěžovateli v pozici žalovaného odepřeno právo bránit se proti uplatněnému nároku (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), event. by mu bylo upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy. Taková situace v posuzované věci evidentně nenastala; postupem obecných soudů nebylo vyloučeno ani omezeno žádné takové právo stěžovatelky. Stěžovatelka se žalobou domáhala zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k obchodnímu podílu v obchodní společnosti. Soud I. stupně i soud II. stupně dospěly k jednoznačnému závěru (na základě interpretace vůle účastníků zařazených do čl. II. a V. dohody uzavřené dne 5.4.2001), že sporný obchodní podíl byl ve výlučném vlastnictví vedlejšího účastníka, tyto závěry potvrdil v usnesení odmítající stěžovatelčino tzv. nenárokové dovolání (podle úpravy přípustnosti dovolání obč. soudním řádem do 31.12.2012) též Nejvyšší soud. Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka od Ústavního soudu očekává přehodnocení závěrů, k nimž dospěly obecné soudy právě v posouzení fundamentálního předpokladu úspěšnosti žaloby na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, tj. existence předmětu tohoto spoluvlastnického vztahu. Tím staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak je uvedeno výše, nepřísluší. Ústavní stížnost je v tomto bodě pouhou polemikou se závěry obecných soudů ohledně hodnocení podmínek úspěšnosti žaloby a Ústavní soud shledává, že se s nimi v koncentrované podobě vypořádal krajský soud v odůvodnění rozsudku potvrzujícího skutková zjištění a právní závěry okresního soudu. Z těchto důvodů nemohlo k zásahu do práva stěžovatelky na soudní ochranu.

Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak tento soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit „přijatelnost“ návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního.

Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. července 2014


Kateřina Šimáčková, v.r.
předsedkyně senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 28. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 911/14, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies