I. ÚS 1700/14

28. 07. 2014, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida a Ivany Janů o ústavní stížnosti Jaroslava Švece a Ivany Švecové, zast. JUDr. Ivanem Vávrou, advokátem, sídlem Dlouhá 16, Litoměřice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.2.2014, sp.zn. 33 Cdo 2436/2013, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28.3.2013, č.j. 24 Co 67/2013-122, a proti rozsudku Okresního sudu v Mělníku ze dne 19.10.2012, č.j. 5 C 48/2012-88, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Mělníku, jako účastníků řízení, a Štěpána Janču a Mgr. Markéty Jančové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.
Stěžovatelé napadli ústavní stížnosti v záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího soudu, rozsudek Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") a rozsudek Okresního soudu v Mělníku (dále jen "okresní soud"). K věci uvedli, že okresní soud vydal rozsudek, kterým jim uložil, aby vedlejším účastníkům zaplatili částku ve výši 1 442 000,- Kč s příslušenstvím, krajský soud tento rozsudek potvrdil a Nejvyšší soud jejich dovolání odmítl. K meritu informovali, že v průběhu soudního řízení nebyl mezi účastníky spor o to, zda je dána povinnost stěžovatelů uhradit zbytek kupní ceny nemovitosti, sporný byl důvod neuhrazení celé kupní ceny, informace o postoupení pohledávky a samotná splatnost doplatku kupní ceny. Před soudem I. stupně stěžovatelé zdůrazňovali, že k nedoplacení kupní ceny došlo pouze v důsledku žádosti prodejce nemovitosti a k prokázání svého tvrzení navrhovali provedení důkazů; soud odmítl tyto důkazy provést, neboť je považoval na irelevantní, s čímž stěžovatelé nesouhlasí, protože je považují za zcela klíčové. Dále stěžovatelé žádali o poskytnutí lhůty k doplnění důkazních prostředků. Neprovedení navrhovaných důkazů a neposkytnutí požadované lhůty považují stěžovatelé za zásadní vadu celého řízení znamenající popření procesní zásady rovnosti stran. V průběhu řízení prodejkyně nemovitosti navíc sdělila, že došlo k postoupení pohledávky, jelikož druhá vedlejší účastnice má zkušenosti v této oblasti. Vedlejší účastníci byli zastoupení zaměstnancem advokátní kanceláře, pod jejíž záštitou pracuje sama druhá vedlejší účastnice. Proto navrhli provedení důkazu, kterým sledovali účelovou konstrukci právního zastoupení, avšak soud se s jejich tvrzením vypořádal strohým konstatováním a odmítl důkazy provést. Stěžovatelé se domnívají, že právní zastoupení bylo účelové pro navýšení samotné pohledávky.

Ze shora uvedených důvodů se stěžovatelé domnívají, že vydání předmětných rozhodnutí došlo k porušení čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a také čl. 36 a 37 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a navrhli jejich zrušení.

Relevantní znění příslušných ustanovení Listiny a Úmluvy, jejichž porušení stěžovatelé namítají, je následující:
Čl. 36 Listiny:
1) Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
2) Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny.
3) Každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu,
4) Podmínky a podrobnosti upravuje zákon.
Čl. 37 Listiny:
1) Každý má právo odepřít výpověď, jestliže by jí způsobil nebezpečí trestního stíhání sobě nebo osobě blízké.
2) Každý má právo na právní pomoc v řízení před soudy, jinými státními orgány či orgány veřejné správy, a to od počátku řízení.
3) Všichni účastníci jsou si v řízení rovni.
4) Kdo prohlásí, že neovládá jazyk, jímž se vede jednání, má právo na tlumočníka.
Čl. 6 Úmluvy:
1. Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti.
2. Každý, kdo je obviněn z trestného činu, se považuje za nevinného, dokud jeho vina nebyla prokázána zákonným způsobem.
3. Každý, kdo je obviněn z trestného činu, má tato minimální práva:
a) být neprodleně a v jazyce, jemuž rozumí, podrobně seznámen s povahou a důvodem obvinění proti němu;
b) mít přiměřený čas a možnost k přípravě své obhajoby;
c) obhajovat se osobně nebo za pomoci obhájce podle vlastního výběru nebo, pokud nemá prostředky na zaplacení obhájce, aby mu byl poskytnut bezplatně, jestliže to zájmy spravedlnosti vyžadují;
d) vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě a dosáhnout předvolání a výslech svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek, jako svědků proti sobě;
e) mít bezplatnou pomoc tlumočníka, jestliže nerozumí jazyku používanému před soudem nebo tímto jazykem nemluví.

II.
Stěžovatelé nesplnili povinnost uloženou jim v § 72 odst. 6 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a nepředložili k ústavní stížnosti předepsané přílohy. Ústavní soud, v zájmu efektivnosti řízení, nevyzýval stěžovatele k odstranění této vady a potřebné informace zjistil z veřejně přístupných zdrojů. Z usnesení Nejvyššího soudu sp.zn. 33 Cdo 2436/2013 vyplývá, že okresní soud uložil stěžovatelům povinnost zaplatit vedlejším účastníkům společně a nerozdílně 1.442.000,- Kč s úroky z prodlení 7,75 % ročně od 24.11.2011 do zaplacení a na náhradě nákladů řízení 175.320,92 Kč; krajský soud tento rozsudek potvrdil a rozhodl, že stěžovatelé jsou povinni nahradit vedlejším účastníkům náklady odvolacího řízení 102.405,- Kč. Rozsudek odvolacího soudu napadli stěžovatelé dovoláním, které podle Nejvyššího soudu není přípustné, a proto ho odmítl. V odůvodnění odmítacího usnesení Nejvyšší soud konstatoval, že dovoláním zpochybněnou právní otázku, která již byla předmětem rozhodování Nejvyššího soudu, odvolací soud vyřešil v souladu s konstantní (jednotnou) judikaturou dovolacího soudu, od níž se nemíní odchýlit ani v souzené věci: Závěr, že účinky splnění dluhu nastávají složením do úřední úschovy jen tehdy, jestliže dlužník nebo jiný povinný účastník složil předmět úschovy u soudu v souladu s hmotným právem; zjistí-li se, že důvody pro složení předmětu úschovy u soudu nebyly dány, nebyl složením u soudu závazek splněn a povinnost poskytnout plnění věřiteli - bez ohledu na to, že usnesení o přijetí plnění do úschovy je pravomocné - nadále trvá, odpovídá tomu, co Nejvyšší soud vyjádřil např. v usnesení ze dne 21.12.2005, sp. zn. 21 Cdo 379/2005; stěžovatelé z jeho odůvodnění však mylně dovozují, že přijal-li od nich soud peníze do úschovy, pak akceptoval její důvodnost, a oni tak nemohli být nadále v prodlení. Námitku stěžovatelů, že je právní předchůdce vedlejších účastníků žádal, aby vyčkali s úhradou zbytku kupní ceny a že jim byl vedlejší účastnicí zaslán místo smlouvy o postoupení pohledávky pouze čistý list papíru, a měli proto pochybnosti o tom, kdo je věřitelem, vyhodnotil Nejvyšší soud jako skutkové výhrady, které jsou pro účely dovolacího přezkumu bezcenné, neboť nepředstavují uplatnění jediného způsobilého dovolacího důvodu; stejný osud stíhá i námitky směřující proti hodnocení důkazů soudy obou stupňů, které v dovolání úspěšně napadnout nelze, jakož i výtky, že účastníkům nebyla v řízení přiznána rovná práva (adresované soudu prvního stupně - že žalovaným neposkytl lhůtu k doplnění důkazních návrhů a neprovedl jimi navrhované důkazy, jakož i odvolacímu soudu - že "přikryl toto bezpráví"), jelikož k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jakož i k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o.s.ř. přihlédne dovolací soud jen v případě, že je dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o.s.ř.). Proto Nejvyšší soud upozornil stěžovatele, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není zpochybnění právního posouzení věci, které vystavěli na jiném skutkovém základu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud; takovou je ve vztahu k výroku o věci samé kritika závěrů o prodlení vedlejších účastníků a o tom, že složením žalované částky nenastaly účinky splnění závazku. Dále se Nejvyšší soud věnoval námitkám stěžovatelů vůči nákladovým výrokům rozhodnutí odvolacího soudu, jejichž obsahem byl názor, že náhrada nákladů řízení neměla být vedlejším účastníkům přiznána podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., neboť rozsudek odvolacího soudu jim byl doručen stejného dne, kdy byl ve sbírce zákonů publikován nález, kterým Ústavní soud tuto vyhlášku zrušil; neopodstatněnost jejich úvahy doložil odkazem na sdělení Ústavního soudu ze dne 30.4.2013 č. Org. 23/13 publikovaného ve Sbírce zákonů České republiky pod č. 117/2013. Též další námitky stěžovatelů směřující proti nákladovým výrokům rozhodnutí odvolacího soudu vyhodnotil Nejvyšší soud jako nezpůsobilé založit přípustnost dovolání. Stěžovatelé vycházejí jednak ze spekulativního podezření, že vedlejší účastníci za právní zastoupení nemusejí svému zástupci nic platit, jednak z tvrzení, že pohledávka byla postoupena za účelem jejího navýšení o náklady řízení, když vedlejší účastnice mohla postupitelům poskytnout pouze právní zastoupení (v čemž stěžovatelé spatřují šikanózní zneužití práva na zastoupení advokátem). Nejvyšší soud upozornil, že odvolací soud odpovídající skutková zjištění neučinil, tudíž o ně nelze opřít ani kritiku jeho právního posouzení věci. K tomu doplnil, že část jejich argumentace nemůže obstát již proto, že v případě, že by na straně žalobců vystupovali původní věřitelé, které by v řízení zastupovala vedlejší účastnice jako advokátka, nelze z ničeho dovodit, že by tito právo na náhradu nákladů neměli.

III.
Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti a na základě informací vyplývajících z usnesení Nejvyššího soudu dospěl Ústavní soud ke zjištění, že návrh stěžovatelů je zjevně neopodstatněný. Ústavní soud připomíná, že opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před ním třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přitom Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy ČR) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů, tudíž není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Výjimku tvoří případy, kdy obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR]. Postup v soudním řízení, včetně provádění a hodnocení důkazů, vyvození skutkových a právních závěrů, interpretace a aplikace právních předpisů, je záležitostí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu navíc není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných podústavními zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody.

Ústavní soud se ústavní stížností zabýval v rozsahu stěžovateli namítaných porušení jejich základních práv a zjistil, že k žádnému tvrzenému porušení nedošlo. Stěžovatelé totiž pouze obecně namítají porušení čl. 36 a 37 Listiny a čl. 6 Úmluvy, aniž by svoje tvrzení patřičným způsobem specifikovali. Za jedinou konkretizaci lze považovat námitku, že neprovedení navrhovaných důkazů a neposkytnutí požadované lhůty považují za popření procesní zásady rovnosti stran. S ohledem na obecné odkazy na čl. 36 Listiny a čl. 6 Úmluvy se Ústavní soud nejprve zabýval porušením práva stěžovatelů na soudní ochranu, příp. práva na spravedlivý proces. K tomu připomíná, že k porušení tohoto práva dojde teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu, či by bylo stěžovateli v pozici žalovaného odepřeno právo bránit se proti uplatněnému nároku (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), event. by mu bylo upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy. Taková situace v posuzované věci evidentně nenastala; postupem obecných soudů nebylo vyloučeno ani omezeno žádné takové právo stěžovatelů. Vůči stěžovatelům byla podána žaloba na zaplacení dlužné části kupní ceny, přičemž stěžovatelům zůstalo zachováno právo bránit se vůči uplatněnému nároku. Stěžovatelé sami existenci jejich povinnosti nepopírají, pouze vznášeli námitky vůči důvodu neuhrazení celé kupní ceny, vůči informaci o postoupení pohledávky a vůči splatnosti doplatku kupní ceny. Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelé od Ústavního soudu očekávají přehodnocení závěrů, k nimž dospěly obecné soudy právě v posouzení existence a splatnosti jejich dluhu vůči vedlejším účastníkům, včetně povinnosti nahradit úspěšným účastníkům soudního řízení náklady řízení. Tím staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak je uvedeno výše, nepřísluší. Ústavní stížnost je v tomto bodě pouhou polemikou se závěry obecných soudů ohledně hodnocení podmínek úspěšnosti žaloby a Ústavní soud shledává, že se s nimi v koncentrované podobě vypořádal Nejvyšší soud v odůvodnění usnesení (včetně jejich námitek vůči neprovedení některých důkazů a vůči neposkytnutí lhůty k navržení dalších důkazů vedoucích k tvrzení o porušení rovnosti účastníků řízení). V této souvislosti budiž připomenuto, že stěžovatelé proti posouzení přípustnosti jejich dovolání v ústavní stížnosti neformulují žádné konkrétní námitky. Z těchto důvodů nemohlo k zásahu do práva stěžovatelů na soudní ochranu, ani k zásahu do dalších jejich základních práv.

Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak tento soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního.

Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatelů, byla jejich ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. července 2014


Kateřina Šimáčková, v.r.
předsedkyně senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 28. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 1700/14, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies