I. ÚS 2038/14

28. 07. 2014, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida a soudkyně Ivany Janů (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Veroniky Semecké, zastoupené JUDr. Rostislavem Puklem, advokátem, sídlem Veselí nad Moravou, Svatoplukova 519, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 25. 3. 2014 č. j. 17 Co 113/2014-80 a proti usnesení Okresního soudu Praha - západ ze dne 3. 2. 2014 č. j. 26 EC 810/2009-67, spojené s návrhem na zrušení ustanovení § 49 odst. 2, 3, 4, a § 50 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha - západ, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost a s ní spojený návrh na zrušení ustanovení § 49 odst. 2, 3, 4, a § 50 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, se odmítají.

Odůvodnění:

I.
Ústavní stížností doručenou dne 15. 6. 2014 se Veronika Semecká (dále jen "žalovaná" případně "stěžovatelka") domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v řízení o zaplacení částky 178 440 Kč.

Dále stěžovatelka navrhla, aby náklady na její právní zastoupení v řízení o ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení § 83 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") uhradil stát, alternativně aby jí podle § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu bylo přiznáno právo na náhradu nákladů zastoupení ve výši 13 600 Kč.

Pro případ, že by Ústavní soud dospěl k jinému výkladu ustanovení § 49 odst. 2, 3, 4, a § 50 odst. 2 o. s. ř., stěžovatelka navrhla - s poukazem na ustanovení § 64 odst. 1 písm. e) a § 74 zákona o Ústavním soudu - citovaná ustanovení o. s. ř. zrušit pro rozpor s čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky, čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Uvedená ustanovení o. s. ř. jsou dle názoru stěžovatelky neurčitá a vyvolávají vysokou právní nejistotu účastníků řízení, kteří nemají možnost jakýmkoliv způsobem předvídat, který soud je soudem odesílajícím. Proto by mělo být jednoznačně určeno, který soud je oprávněn doručovat písemnosti účastníkům řízení náhradním způsobem, a to by měl být dle stěžovatelky výlučně obecný soud.

II.
Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.

ČSOB Leasing, a. s., se sídlem v Praze 4 (dále jen "žalobce") se žalobou podanou k Okresnímu soudu Praha - západ (dále též jen "okresní soud") dne 7. 9. 2009 domáhal po žalované zaplacení částky 178 440 Kč s příslušenstvím z titulu neplnění povinností žalované ze smlouvy o úvěru č. 7817538 ze dne 18. 6. 2008 uzavřené podle § 497 obchodního zákoníku, když z důvodu dlouhodobého prodlení se splácením sjednaných splátek došlo k zesplatnění úvěru a žalobce požadoval i sjednané úroky z prodlení. Nedílnou součástí smlouvy o úvěru byly i všeobecné smluvní podmínky ČSOB Leasing, a. s. pro poskytování úvěrů VSPÚ SÚ 04/06, jimiž v článku 7. bod 7.1.9. b) si účastníci smlouvy sjednali příslušnost Okresního soudu Praha - západ pro rozhodování sporů ve věci, kde je dána příslušnost okresního soudu, když pro rozhodování sporů z úvěrových smluv nebyla zákonem stanovena výlučná příslušnost.

Dne 12. 11. 2009 okresní soud vydal elektronický platební rozkaz č. j. 2 6 EC 810/2009-36, který byl dne 26. 7. 2010 zrušen podle § 173 odst. 2 o. s. ř.

Dne 16. 12. 2010 okresní soud vyhlásil a dne 11. 1. 2011 rozeslal rozsudek č. j. 26 EC 810/2009-51, kterým žalobě v plném rozsahu vyhověl. Žalované byl rozsudek doručován na adresu jejího trvalého bydliště. Protože žalovaná nebyla na doručovací adrese zastižena a nebylo možné zanechat výzvu, vrátila pošta dne 14. 1. 2011 zásilku zpět. Na úřední desce okresního soudu byla dne 17. 1. 2011 vyvěšena výzva dle § 49 odst. 2 o. s. ř. s poučením dle § 49 odst. 2 o. s. ř. o následcích pro případ, že písemnost nebude vyzvednuta, a s dalšími informacemi. Dne 16. 2. 2011 vyznačil soudce doložku právní moci dne 12. 2. 2011 a vykonatelnosti dne 16. 2. 2011.

Dne 13. 1. 2014 doručila žalovaná okresnímu soudu odvolání proti rozsudku č. j. 26 EC 810/2009-51 vznesla i námitku místní nepříslušnosti. Navrhovala, aby odvolací soud rozsudek okresního soudu zrušil a věc postoupil k dalšímu řízení místně příslušnému Obvodnímu soudu pro Prahu 5.

Dne 3. 2. 2014 usnesením č. j. 26 EC 810/2009-67 okresní soud odvolání žalované proti rozsudku téhož soudu ze dne 16. 12. 2010 č. j. 26 EC 810/2009-51 odmítl a rozhodl o nákladech řízení. Dospěl k závěru, že citovaný rozsudek byl žalované doručen dne 27. 1. 2011, a pokud bylo podáno odvolání až dne 21. 12. 2013, bylo podáno po uplynutí zákonné lhůty pro podání odvolání a bylo nutno jej dle § 208 o. s. ř. odmítnout.

Dne 25. 3. 2014 usnesením č. j. 17 Co 113/2014-80 Krajský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") k odvolání žalované usnesení okresního soudu ze dne 3. 2. 2014 č. j. 26 EC 810/2009-67 potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).

Poslední dvě uvedená rozhodnutí byla předmětem ústavní stížnosti.

III.
V ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdila, že ústavní stížností napadenými - dle jejího přesvědčení nezákonnými - usneseními okresního soudu a odvolacího soudu byl porušen čl. 6 odst. 1 Úmluvy z hlediska práva na přístup k soudu, právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny a právo vlastnit majetek dle čl. 11 odst. 1 Listiny.

Okresnímu soudu stěžovatelka vytkla, že zcela ignoroval její odvolací námitky, nijak se s nimi nevypořádal, naopak odvolání zcela formalisticky a svévolně odmítl pro opožděnost, což obdobně učinil i soud odvolací.

Stěžovatelka dále polemizovala se závěry obecných soudů ohledně právní fikce doručení rozsudku okresního soudu ze dne 16. 12. 2010 č. j. 26 EC 810/2009-51, poukázala na nálezovou judikaturu Ústavního soudu a tvrdila, že v jejím případě nebyly splněny všechny podmínky nezbytné pro vznik fikce doručení rozsudku.

IV.
Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpala zákonné prostředky k ochraně svého práva.

Ústavní soud nepřehlédl, že stěžovatelka nevyužila dobrodiní plynoucí z ustanovení § 50d o. s. ř. a nenavrhla, aby soud vyslovil neúčinnost doručení rozsudku okresního soudu ze dne ze dne 16. 12. 2010 č. j. 26 EC 810/2009-51. Jelikož však z ústavní stížnosti ani napadených rozhodnutí zjevně nevyplývá důvod, z jakého se na adrese pro doručování nezdržovala, nepovažoval Ústavní soud nevyčerpání tohoto procesního prostředku za důvod nepřípustnosti ústavní stížnosti ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.

V.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatelka se dovolávala práva na soudní ochranu zakotveného v hlavě páté Listiny resp. čl. 6 Úmluvy a tvrdila, že postupem obecných soudů jí byla odňata možnost domáhat se projednání svých námitek proti rozsudku okresního soudu ze dne 16. 12. 2010 č. j. 26 EC 810/2009-51; jinak řečeno, stěžovatelka nesouhlasila s posouzením podmínek projednatelnosti odvolacích námitek odvolacím soudem z hlediska včasnosti jejich podání v návaznosti na fikci doručení uvedeného rozsudku okresního soudu v jejím případě uplatněnou.

V obecnější rovině Ústavní soud uvádí, že právo na přístup k soudu (včetně cestou podání odvolání proti rozhodnutí soudu prvého stupně) není absolutní, ale může být (a zpravidla též - jako v případě stěžovatelky - i bývá) předmětem různých omezení, mj. týkajících se i podmínek řízení. Tato omezení jsou z pohledu základních procesních práv dovolená a jsou důsledkem skutečnosti, že již svoji podstatou právo na přístup k soudu vyžaduje regulaci státem. Nicméně státem aplikovaná omezení nesmí zabránit nebo omezit přístup jednotlivce k soudu takovým způsobem nebo do takové míry, že by byla zasažena samotná podstata tohoto práva. Navíc musí sledovat legitimní cíl, a musí existovat rozumný vztah proporcionality mezi použitými prostředky a cílem, jehož má být dosaženo.

V případě stěžovatelky obecné soudy její odvolání proti rozsudku okresního soudu odmítly jako podané opožděně.

Ústavní soud je toho názoru, že stávající a v případě stěžovatelky i aplikovaná zákonná úprava procesních podmínek pro podání odvolání, včetně podmínek náhradního doručování dle § 49 o. s. ř., základní právo stěžovatelky na přístup k odvolacímu soudu sice omezuje, nikoliv ovšem výše popsaným neústavním způsobem, tedy tak, že by byla zasažena samotná podstata tohoto práva (srov. čl. 4 odst. 4 Listiny). Dospěly-li obecné soudy k závěru, že námitky byly podány opožděně, a svá rozhodnutí řádně odůvodnily, nelze v tom spatřovat jakýkoliv zásah do základních procesních práv stěžovatelky.

Stran poukazu stěžovatelky na článek 36 odst. 1 Listiny je třeba vzít v úvahu, že toto ustanovení stanoví podmínku domáhat se svého práva "stanoveným postupem". V daném případě tímto "stanoveným postupem" nutno rozumět především postup upravený v ust. § 204 o. s. ř. Tento zákonný postup stěžovatelka dle přesvědčení obecných soudů nerespektovala, a tudíž musela po právu snášet důsledky z toho plynoucí.

Pokud jde o posouzení otázky náhradního doručení rozsudku okresního soudu ze dne 16. 12. 2010 č. j. 26 EC 810/2009-51stěžovatelce, je Ústavní soud přesvědčen, že obecné soudy tuto otázku posoudily v souladu s příslušnými zákonnými procesními ustanoveními o doručování, a ve svých rozhodnutích dostatečně podrobně odůvodnily. Procesní odpovědnost za řádné doručování soudních rozhodnutí však dle přesvědčení Ústavního soudu nelze přičítat pouze obecným soudům, ale i účastníkům řízení samotným, kteří sami mají vytvářet podmínky pro to, aby jim písemnosti mohly být řádně doručovány, pokud se na adrese pro doručování z jakéhokoliv důvodu nezdržují. Obecné soudy tedy postupovaly ústavně konformním způsobem a při šetření podstaty a smyslu základního práva na spravedlivý proces.

Výsledek řízení o ústavní stížnosti neumožnil Ústavnímu soudu ohledně nákladů řízení postupovat dle § 62 odst. 4 resp. § 83 zákona o Ústavním soudu.

Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a návrh s ní spojený jako zjevně neopodstatněný podle ust. § 43 odst. 2 písm. b) z důvodu ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. července 2014


Kateřina Šimáčková, v.r.
předsedkyně senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 28. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 2038/14, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies