I. ÚS 612/14

28. 07. 2014, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida a Ivany Janů o ústavní stížnosti JUDr. Jarmily Veselé, zast. JUDr. Zorou Švábíkovou, advokátkou, sídlem Hradecká 3, Praha 3, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28.3.2012, č.j. 54 Co 54/2012-178, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 17.10.2011, č.j. 12 C 350/2008-155, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 3, jako účastníků řízení, a společnosti Vodovody a kanalizace Mladá Boleslav, a.s., sídlem Čechova 1151, Mladá Boleslav, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.
Stěžovatelka podanou ústavní stížností napadla v záhlaví konkretizovaný rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 (dále jen "obvodní soud"). K věci uvedla, že rozsudkem městského soudu byl potvrzen rozsudek obvodního soudu, kterým jí byla povinnost zaplatit vedlejší účastnici částku 78 621,50 Kč s příslušenstvím, a rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení. Stěžovatelka podala proti oběma rozsudkům dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 28.11.2013, č.j. 33 Cdo 3007/2012-237 zamítnuto (pozn. správně má být "odmítnuto" - viz níže). Současně podala ústavní stížnost, která byla pro předčasnost odmítnuta. Městský soud potvrzující výrok odůvodnil shodně s názorem obvodního soudu, který shledal postup žalobce (tj. vedlejší účastnice) vůči stěžovatelce za důvodný a odpovídající platným právním předpisům; stěžovatelka neprokázala, že tvrzené množství vody v inkriminovaném období neodebrala, a navíc nevyužila možnost uváděnou v § 16 odst. 4 zák. č. 274/2001 Sb. a nenechala si na vlastní náklady provést metrologickou zkoušku vodoměru nezávislým měřidlem. Dále stěžovatelka popsala dlouholetý právní vztah s vedlejší účastnicí, od níž odebírá vodu používanou pro zalévání zahrady, a zabývala se povahou tohoto právního vztahu, v němž považuje vedlejší účastnici za monopolního dodavatele. V další části namítá, že v průběhu řízení došlo k několika pochybením, přičemž její námitky jsou koncentrovány na postup soudu při zjišťování nároku vedlejší účastnice na úhradu ceny za údajně odebranou vodu, zpochybňuje množství odebrané vody tvrzením o vadnosti vodoměru, jakož i postup vedlejší účastnice při přezkoumání jeho bezchybnosti, a znovu připomíná dominantní postavení vedlejší účastnice a jeho zneužití. Domnívá se, že obvodní soud a městský soud při svém rozhodování nesprávně aplikovaly zákon o vodovodech a kanalizacích a zvolily pouze formalistický přístup k posouzení nároku vedlejší účastnice. Postup vedlejší účastnice, která zneužila svého monopolního postavení, vyhrožovala stěžovatelce, nechala zničit jediný důkaz v tomto sporu a uváděla v omyl jak ji, tak soud, považuje za typickou ukázku jednání v rozporu s dobrými mravy a zásadami poctivého obchodního styku. Nesouhlasí s právním hodnocením městského soudu ohledně neexistence povinnosti dodavatele upozornit odběratele na možnost nechat si na vlastní náklady provést metrologickou zkoušku vodoměru, či mu ji nabídnout, protože vedlejší účastnice stěžovatelku záměrně neinformovala o této možnosti, nečiní tak ani v obchodních podmínkách, které tvoří přílohu uzavíraných smluv, ani na svých internetových stránkách; naopak, vedlejší účastnice tvrdila, že jediným řešením pro odstranění pochybností je zaslání vodoměru na prozkoušení do zkušebny. Uložení povinnosti uhradit požadovanou částku i se zákonnými úroky považuje za nespravedlivé, neboť po celou dobu jednání s vedlejší účastnicí navrhovala složení dlužné částky do úschovy, což vedlejší účastnice odmítla. Připomíná, že vedlejší účastnice vždy vystupovala z pozice monopolního dodavatele vody a toto své postavení rovněž i nepřiměřeně zneužívala a vyvíjela na ni nepřiměřený nátlak, aby předmětnou pohledávku bez ohledu na podrobnější prozkoumání její oprávněnosti zaplatila, a to jednak pohrůžkou vypnutí dodávky vody, jednak i hrozbou trestního stíhání.

Podle stěžovatelky bylo napadenými rozsudky porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a to tím, že oba soudy se dostatečným způsobem nevypořádaly s její obranou, čímž porušily ustanovení § 157 obč. soudního řádu. Připomíná, že při posuzování právního vztahu mezi účastníky řízení nelze ponechat stranou argumenty hovořící v její prospěch (tj. v pozici žalované) a vzniklý vztah je třeba rozumně vypořádat tak, aby bylo postavení stran pokud možno vyvážené a aby nedošlo k jednostranné a nepřiměřené újmě na straně fyzické osoby; kritériem je rovné postavení účastníků v občanskoprávních vztazích podle § 2 odst. 2 obč. zákoníku č. 40/1964 Sb. V této souvislosti upozornila stěžovatelka na nález Ústavního soudu sp.zn. I. ÚS 2216/09 vyvozující pravidla ochrany občana z principů právního státu.

Vzhledem k uvedeným skutečnostem stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud oba rozsudky zrušil.

Relevantní znění příslušného ustanovení Listiny, jehož porušení stěžovatelka namítá, je následující:
Čl. 36 odst. 1:
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.

II.
Z předložených listinných podkladů Ústavní soud zjistil následující relevantní skutečnosti:

Vedlejší účastnice se žalobou doručenou obvodnímu soudu dne 10.1.2009 domáhala vydání rozhodnutí, kterým by byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit dlužnou částku za odběr vody z veřejného vodovodu. Stěžovatelka se žalobou nesouhlasila, neboť v inkriminovaném období považuje spotřebu za nemožnou, žádala přezkoušení vodoměru, a to opětovně. Po provedeném dokazování rozhodl obvodní soud rozsudkem ze dne 28.6.2010, č.j. 12 C 350/2008-112, a stěžovatelce uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici částku 78 621,50 Kč a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel přitom ze zjištění, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o dodávce vody, za odběr v období od 12.2.2007 do 1.8.2007 byla stěžovatelce vyúčtována částka 78 621,50 Kč, stěžovatelka fakturu reklamovala, po přezkoušení vodoměru vedlejší účastnice stěžovatelce oznámila, že vodoměr pracoval správně. Český metrologický institut ve znaleckém posudku potvrdil, že ověření vodoměru proběhlo v souladu s podmínkami autorizace a s certifikátem o schválení vodoměru podle platných předpisů. Bylo proto na stěžovatelce, aby prokázala své tvrzení, že na vodoměru došlo k chybnému měření; za tím účelem byl vyslechnut svědek. Po právní stránce obvodní soud věc posoudil podle zák. č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích, a podle prováděcí vyhl. č. 428/2001 Sb. a žalobě vyhověl, současně upozornil, že vedlejší účastnice neměla žádnou zákonnou povinnost upozornit stěžovatelku na možnost přezkoušení vodoměru podle § 16 odst. 4 zák. č. 274/2001 Sb. Proti rozsudku obvodního soudu podala stěžovatelka odvolání, na jehož základě městský soud rozsudek soudu I. stupně usnesením ze dne 9.2.2011, č.j. 54 Co 565/2010-136, zrušil s konstatováním, že požadavek vedlejší účastnice na zaplacení dodávky vody je předčasný a neodpovídá postupu, který měl fakturaci předcházet (s odkazem na § 28 odst. 2 vyhl. č. 428/2001 Sb.). V další fázi řízení obvodní soud vyzval vedlejší účastnici k doplnění žalobních tvrzení, doplnil dokazování, a protože shledal žalobu důvodnou, uložil stěžovatelce rozsudkem ze dne 17.10.2001, č.j. 12 C 350/2008-155, povinnost zaplatit požadovanou částku. V odůvodnění podrobně popsal skutková zjištění i učiněné právní závěry (především i v reakci na kasační usnesení městského soudu mířící na postup při tzv. netypických odběrech); vypořádal se též s námitkou stěžovatelky, že nebyla poučena o možnosti přezkoušet vodoměr podle § 16 odst. 4 zák. č. 274/2001 Sb., vyhodnotiv ji jako nedůvodnou. Také proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka odvolání, v němž namítala zneužití monopolního postavení dodavatele, že fakturovaná částka mnohonásobně převyšuje dosud hrazené vodné, že dodavatel uvedl soud v omyl sdělením o neexistenci původního vodoměru, že zničil jediný relevantní důkaz. Městský soud dospěl k závěru, že stěžovatelčino odvolání není důvodné, byť je jeho obsah lidsky pochopitelný s ohledem na průběh smluvního vztahu mezi účastníky řízení, že však tato okolnost nemůže sama o sobě založit důvod pro závěr, že žalobní požadavek není důvodný nebo že by byl uplatňován v rozporu se zásadou o dobrých mravech. Zdůraznil, že vedlejší účastnice dodávku vody nepřerušila, ani jinak nesankcionovala a domáhala se svých práv v rámci platných právních předpisů. Dále konstatoval, že soud I. stupně se podrobně zabýval možností nového propočtu odběru vody postupem podle § 28 vyhl. č. 428/2001, přičemž dospěl k přesvědčivému závěru, že takový postup není možný. Městský soud se shodl i se závěrem obvodního soudu, že stěžovatelka měla možnost podle § 16 odst. 4 zák. č. 274/2001 Sb. nechat si na vlastní náklady provést metrologickou zkoušku vodoměru, že takový postup vyplývá z právního předpisu a že není povinností dodavatele na tuto možnost odběratele upozornit či ji odběrateli nabídnout, přičemž skutečnost, že stěžovatelka postupovala jiným způsobem, nelze klást k tíži vedlejší účastnice. Tzv. nenárokové stěžovatelčino dovolání Nejvyšší soud jako nepřípustné usnesením ze dne 28.11.2013, č.j. 33 Cdo 3007/2012-237, odmítl. V odůvodnění uvedl, že stěžovatelka v rovině dovolacího důvodu namítla, že podrobně popsaný postup vedlejší účastnice představuje zneužití jejího monopolního postavení, protože ve smlouvě o dodávce vody ani později neinformovala o možnosti provedení metrologické zkoušky na místě odběru, vyvíjela na stěžovatelku nepřiměřený nátlak za účelem zaplacení vyúčtované částky, znemožnila posouzení vodoměru nezávislým znaleckým posudkem (čímž jí upřela právo na spravedlivý proces) a uváděla ji i soud v omyl. Takové chování je podle stěžovatelky "typickou ukázkou jednání v rozporu s dobrými mravy a zásadami poctivého obchodního styku". Stěžovatelka soudům obou stupňů vytýkala, že nesprávně aplikovaly zákon č. 274/2001 Sb. a že zvolily pouze formalistický přístup k posouzení uplatněného nároku. Nesouhlasí s tím, že soudy jako její pochybení hodnotily to, že si nevyžádala provedení metrologické zkoušky Českým metrologickým institutem podle ustanovení § 16 odst. 4 zákona č. 274/2001 Sb.; vedlejší účastnice totiž o této možnosti ve smlouvách o dodávkách vody, v obchodních podmínkách ani na svých internetových stránkách neinformuje (po sporném odečtu v reakci na její reklamaci jako jediné možné řešení označila přezkoušení vodoměru ve státní zkušebně). Stěžovatelka měla za to, že pokud by od počátku trvala na nezávislém posouzení, vystavila by se nebezpečí nedodržení postupu podle smluvních podmínek. Uložení povinnosti k zaplacení zákonných úroků z prodlení považovala za "nespravedlivé" s ohledem na to, že vedlejší účastnici navrhovala složení dlužné částky do úschovy. K tomu Nejvyšší soudu uvedl, že námitka rozporu se zásadami poctivého obchodního styku je zcela bez významu, protože oba soudy neposuzovaly vztah mezi účastníky jako obchodní, účastníci okolnosti svědčící pro takový závěr netvrdili a ani v dovolání namítány nebyly. Úvaha o výkonu práva v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku (§ 265 obchodního zákoníku) proto není na místě; ostatně s ohledem na hodnotové omezení přípustnosti dovolání v obchodních věcech by šlo o objektivně nepřípustné dovolání. K závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí nedospěl Nejvyšší soud ani na základě argumentace stěžovatelky, jíž se domáhala posouzení výkonu práva vedlejší účastnice na zaplacení úplaty za dodávku vody a zákonných úroků z prodlení jako rozporného s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zákoníku. Připomenul, že výkladem § 3 odst. 1 obč. zákoníku se dovolací soud opakovaně zabýval a dovodil, že smyslem uvedeného ustanovení je zamezit takovému výkonu práva, který sice odpovídá zákonu, avšak odporuje dobrým mravům, které lze definovat jako souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. Není vyloučeno, že i výkon práva, který odpovídá zákonu, může být shledán v rozporu s dobrými mravy a že mu proto bude soudem odepřena právní ochrana. Na druhé straně však fungování systému psaného práva je založeno zejména na důsledném dodržování pravidel vyplývajících z právních předpisů a korektiv dobrých mravů nesmí být na újmu principu právní jistoty a nesmí nepřiměřeně oslabovat subjektivní práva účastníků vyplývající z právních norem. Postup soudu podle § 3 odst. 1 obč. zákoníku má proto místo jen ve výjimečných situacích, kdy k výkonu práva založeného zákonem dochází z jiných důvodů, než je dosažení hospodářských cílů či uspokojení jiných potřeb, kdy hlavní nebo alespoň převažující motivací je úmysl poškodit či znevýhodnit povinnou osobu (tzv. šikanozní výkon práva), případně kdy je zřejmé, že výkon práva vede k nepřijatelným důsledkům projevujícím se jak ve vztahu mezi účastníky, tak na postavení některého z nich navenek. Nejvyšší soud shledal, že odvolací soud při poměřování zjištěného skutkového stavu věci ustanovením § 3 odst. 1 obč. zákoníku zmíněné zásady respektoval. K námitkám uplatněným v dovolání Nejvyšší soudu upozornil, že stěžovatelka částečně vychází ze svého přesvědčení o nesprávnosti skutkového zjištění, z něhož soudy obou stupňů vyšly (že vodoměr v době sporného měření pracoval správně, jeho přezkoušení proběhlo bez závad v souladu s platnými právními předpisy a že vodoměrem naměřená hodnota dodané vody byla správná). Toto skutkové zjištění je však při zvažování přípustnosti nenárokového dovolání nezpochybnitelné. Při úvaze, zda je žalobní požadavek uplatňován v rozporu s dobrými mravy, odvolací soud zohlednil, že vedlejší účastnice nepřerušila dodávku vody, že stěžovatelku nijak nesankcionovala a že při vymáhání svých práv postupovala v rámci platných právních předpisů. Odvolací soud nevybočil z konstantní judikatury, nepřehlédl-li to, že žalovaná nevyužila právo zakotvené v § 16 odst. 4 zákona č. 274/2001 Sb. Podle tohoto ustanovení má odběratel právo zajistit si na vlastní náklady metrologickou zkoušku vodoměru na místě instalace, a to nezávislým měřidlem, připojeným na odbočení s uzávěrem za osazeným vodoměrem na potrubí vnitřního vodovodu před jeho prvním rozdělením; tuto zkoušku provede za přítomnosti provozovatele vodovodu na základě smlouvy s odběratelem Český metrologický institut, pokud to vnitřní vodovod umožňuje. Zjistí-li se odchylka větší, než připouští zvláštní právní předpis, vodoměr se považuje za nefunkční a při stanovení množství dodané vody pro vypořádání případné reklamace se postupuje podle § 17 odst. 4 písm. a) zákona č. 274/2001 Sb. Stěžovatelka se na Český metrologický institut neobrátila, přestože toto právo vyplývá z jasného a nepochybného ustanovení zákona, a spolehla se pouze na informace vedlejší účastnice, ačkoliv jejich zájmy byly opačné. Navíc nelze přehlédnout, že stěžovatelka je advokátkou, a tudíž osobou práva znalou. Námitka, že by při využití možnosti podle § 16 odst. 4 zákona č. 274/2001 Sb. porušila uzavřenou smlouvu, je naprosto neopodstatněná. Okolnost, že ve smlouvě bylo uvedeno toliko oprávnění uvedené v ustanovení § 17 odst. 3 zákona č. 274/2001 Sb., tj. právo odběratele požádat o přezkoušení vodoměru provozovatele a tomu odpovídající povinnost provozovatele, neznamená, že tím byla vyloučena možnost postupu podle § 16 odst. 4 uvedeného zákona. Právní vztah účastníků se řídí kogentními ustanoveními zákona bez ohledu na to, zda je jejich obsah nebo odkaz na ně uveden v písemně uzavřené smlouvě, a jejich použití nelze - a v souzené věci se tak ostatně ani nestalo - smlouvou zamezit (srov. § 2 odst. 3 obč. zák.). Po přezkoušení vodoměru vedlejší účastnicí již sice nebylo možné provést jeho opětovné přezkoušení, tomu však stěžovatelka mohla při zachování míry opatrnosti, kterou lze od ní jako od osoby vykonávající advokacii očekávat, zabránit tím, že by se seznámila se zákonnou úpravou svých práv a využila je. K námitkám stěžovatelky stran přiznaných úroků z prodlení Nejvyšší soud připomenul, že účinky splnění závazku složením jeho předmětu do soudní úschovy nastávaly pouze za předpokladů vymezených ustanovením § 568 obč. zákoníku. Naplnění kteréhokoli z nich stěžovatelka netvrdila a odvolací soud takové zjištění k dispozici neměl; nelze mu proto vytýkat, že uplatnění práva na úroky z prodlení neshledal z tohoto důvodu v rozporu s dobrými mravy. Ostatně ke složení předmětu závazku do soudní úschovy podle § 568 obč. zákoníku - jak vyplývá z podstaty tohoto právního institutu - se součinnost věřitele nevyžaduje. A dodal, že již v rozsudku R 5/2002 vyložil, že institut úroků z prodlení, představující odůvodněnou ochranu věřitele, slouží k zajištění pohledávky tím způsobem, že hrozbou zvyšujícího se dluhu působí na dlužníka, aby své povinnosti dostál, zároveň jej sankcionuje za porušení povinnosti splnit dluh řádně a včas a současně přináší věřiteli kompenzaci (paušalizovanou náhradu škody) za dobu, o kterou se případně plnění opozdilo. Využití tohoto prostředku věřitelem zásadně nelze považovat za výkon práva v rozporu s dobrými mravy, a to samozřejmě ani v situaci, kdy existence dluhu je mezi účastníky sporná a je o ní rozhodováno v soudním řízení. Odepřít ochranu by bylo možno pouze takovému požadavku věřitele na úrok z prodlení, který by uvedená hlediska opomíjel, nevycházel by ze smyslu institutu prodlení, případně by byl dokonce zneužíván k poškození dlužníka nebo by vzhledem k poměrům účastníků vedl k nepřiměřeným důsledkům v tom smyslu, že by dlužníka zatěžoval likvidačním způsobem, zatímco pro věřitele by neznamenal podstatný přínos.

III.
Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti a s rozhodnutími obecných soudů dospěl Ústavní soud ke zjištění, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný. Ústavní soud připomíná, že opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před ním třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přitom Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy ČR) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů, tudíž není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Výjimku tvoří případy, kdy obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR]. Postup v soudním řízení, včetně provádění a hodnocení důkazů, vyvození skutkových a právních závěrů, interpretace a aplikace právních předpisů, je záležitostí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu navíc není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných podústavními zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody.

Ústavní soud se ústavní stížností zabýval v rozsahu stěžovatelkou namítaných porušení jejího základního práva zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny a zjistil, že k žádnému porušení nedošlo. V tomto smyslu se Ústavní soud zabýval tvrzením stěžovatelky o porušení jejího základního práva na spravedlivý proces tím, že se dostatečným způsobem nevypořádajy s její obranou, čímž porušily ust. § 157 odst. 2 obč. soudního řádu. Ústavní soud připomíná, že podle jeho konstantní judikatury dojde k porušení práva na soudní ochranu, příp. práva na spravedlivý proces, ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu, či by bylo stěžovateli v pozici žalovaného odepřeno právo bránit se proti uplatněnému nároku (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), event. by mu bylo upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy. Taková situace v posuzované věci evidentně nenastala; postupem obecných soudů nebylo vyloučeno ani omezeno žádné takové právo stěžovatelky. Stěžovatelka měla možnost adekvátními právními prostředky se bránit vůči žalobě vedlejší stěžovatelky. Po obsáhlém dokazování dospěl soud I. stupně i soud II. stupně k jednoznačnému závěru, že žaloba je důvodná; tyto závěry potvrdil v usnesení odmítající stěžovatelčino tzv. nenárokové dovolání (podle úpravy přípustnosti dovolání obč. soudním řádem do 31.12.2012) též Nejvyšší soud. Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka od Ústavního soudu očekává přehodnocení závěrů, k nimž dospěly obecné soudy právě v posouzení důvodnosti žaloby vedlejší účastnice, tj. existence nároku na zaplacení dlužné úhrady stěžovatelkou. Tím stěžovatelka staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak je uvedeno výše, nepřísluší. Ústavní stížnost je v tomto bodě pouhou polemikou se závěry obecných soudů hodnocení podmínek pro vyhovění žalobě a snahou přiznat této polemice ústavněprávní relevanci, přitom Ústavní soud shledává, že se s nimi obecné soudy vypořádali již v předchozích fázích řízení (viz odůvodnění napadených rozsudků a odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu), tudíž na tyto závěry odkazuje. Z těchto důvodů nemohlo k zásahu do práva stěžovatelky na soudní ochranu.

Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak tento soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního.

Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. července 2014


Kateřina Šimáčková, v.r.
předsedkyně senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 28. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 612/14, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies