I. ÚS 1945/14

28. 07. 2014, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida a Ivany Janů o ústavní stížnosti Ing. Zdeňka Hejdy, Ph.D., zast. Mgr. Pavlem Vintrem, Družstevní Ochhoz 13, Praha 4, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28.4.2014, č.j. 30 UL 34/2014-7, a proti průtahům v řízení u Obvodního soudu pro Prahu 4 vedeném pod sp.zn. 8 C 126/2013, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a ing. Táni Horynové, jako vedlejší účastnice řízení, takto

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.
Stěžovatel (v ústavní stížnosti označený jako "Dr. Zdeněk Hejda", v dalších listinách jako "Ing. Zdeněk Hejda, Ph.D.), bez předepsaného kvalifikovaného zastoupení, napadl v záhlaví uvedené usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a namítal průtahy v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") ve věci vypořádání společného jmění manželů. K věci uvedl, že dne 20.3.2013 podal žalobu na vypořádání společného jmění manželů, vedlejší účastnice se k žalobě vyjádřila, stěžovatel následně celé podání přeformuloval. Obvodní soud dosud nenařídil jediné jednání, přitom z nečinnosti soudu mu plyne řada těžkostí. V listopadu 2013 podal stěžovatel proti nečinnosti obvodního soudu stížnost na průtahy v řízení, na kterou reagoval místopředseda obvodního soudu obecnými tvrzeními o přetíženosti soudů. V dubnu 2014 podal stěžovatel k městskému soudu návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu, jeho žádost byla zamítnuta s odůvodněním, že vedlejší účastnice nereaguje ani na opakované výzvy obvodního soudu pro doplnění podání, že původní žaloba byla vadná a že bylo přidáno dalších 25 položek. Podle stěžovatele oba soudy porušují čl. 6 odst. 1 "Evropské úmluvy o lidských právech" (správně má být "Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod", dále jen "Úmluva") tím, že postupují v předmětné záležitosti nespravedlivě a neumožňují stěžovateli, aby jeho záležitosti byly v přiměřené lhůtě projednány nezávislým soudem.

Vzhledem k uvedeným skutečnostem stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil napadené usnesení městského soudu a nařídil obvodnímu soudu lhůtu k provedení procesního úkonu (jednání).

Relevantní znění příslušného ustanovení Úmluvy, jehož porušení stěžovatel namítá, je následující:
Čl. 6 odst. 1:
Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti.

II.
Z předložených listinných podkladů zjistil Ústavní soud tyto rozhodné skutečnosti:

Stěžovatel doručil dne 12.4.2013 žalobu ze dne 20.3.2013, kterou se domáhal vypořádání zaniklého společného jmění s vedlejší účastnicí. V žalobě uvedl položky, které měly být předmětem společného jmění (po jeho zúžení) a navrhoval, aby soud vedlejší účastnici uložil povinnost uhradit mu specifikované částky (v Kč a v EUR), vydat mu 7 individualizovaných movitých věcí, které se měly přikázat do jeho vlastnictví, povinnost hradit pravidelný měsíční příspěvek 150,- Kč jeho rodičům, a to do konce života kočky, a nahradit náklady řízení. Podáním ze dne 5.8.2013 se k žalobě vyjádřila vedlejší účastnice, reagovala v něm na jednotlivé položky a uzavřela, že by soud měl stěžovatele vyzvat k doplnění svých žalobních tvrzení a navrhnout důkazy k jejich prokázání, když nejpodstatnější body žaloby jsou fakticky neprojednatelné, nicméně důkazní nouze u méně podstatných bodů žaloby je překlenuta jejím souhlasným stanoviskem. Podáním ze dne 24.1.2014 stěžovatel na základě výzvy obvodního soudu upřesnil žalobu a změnil žalobní návrh, dle kterého měl soud uložit vedlejší účastnici povinnost zaplatit mu finanční částky (v Kč - zvýšenou oproti původnímu návrhu - a v EUR), přikázat vedlejší účastnici 29 movitých věcí, uložit povinnost stěžovateli hradit existující i budoucí pohledávky spojené s péčí o kočku a uložit vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovateli náklady řízení. V mezidobí, a to v listopadu 2013, podal stěžovatel stížnost na průtahy řízení, na kterou reagovala místopředsedkyně obvodního soudu, přičemž v odpovědi rekapitulovala průběh řízení (tj. podání žaloby, výzvu soudu k úhradě soudního poplatku, jeho zaplacení, výzvu k vyjádření, vrácení přeplatku omylem dvakrát uhrazeného soudního poplatku, přijetí vyjádření vedlejší účastnice, jeho rozeslání, vyhotovení platebního poukazu, vydání usnesení k opravě žaloby týkající se řádné specifikace vybavení a zařízení bytu a žalobního návrhu - toto usnesení nebylo rozesláno, protože spis byl předložen na správu soudu k vyřízení stížnosti) a uzavřela, že ve věci jsou činěny úkony v souvislosti s přípravou jednání (odstraňování vad žaloby, zjištění stanoviska strany žalované), což je běžný postup před samotným nařízením ústního jednání ve věci, a že neshledala v řízení průtahy. Dne 16.4.2014 podal stěžovatel návrh k městskému soudu, kterým se domáhal určení lhůty pro nařízení jednání. Městský soud jeho návrh neshledal opodstatněným, proto jej usnesením napadeným ústavní stížností zamítl. V odůvodnění také popsal průběh řízení (a dodal, že stěžovatel původní žalobu v lednu 2014 poměrně rozsáhle doplnil o skutková tvrzení týkající se vybavení a zařízení bytu ohledně dalších 25 movitých věcí, doplnění bylo dne 3.3.2014 zasláno vedlejší účastnici k vyjádření, toto vyjádření k 28.4.2014 soudu dosud nedošlo). Z toho uzavřel, že v této době nepřichází v úvahu nařízení jednání, neboť soud dosud činil a nadále činí zákonem předpokládané úkony směřující k tomu, aby mohlo být zpravidla při jediném jednání rozhodnuto; v závěru zdůraznil, že obvodní soud činí úkony v přiměřených lhůtách a směřuje jimi účelně k tomu, aby bylo věc možno řádně projednat při jednání. Připustil, že doba jednoho roku od podání žaloby bez nařízení jednání je poměrně dlouhá, avšak připomenul, že důvodem je zejména skutečnost, že stěžovatel, ač zastoupen advokátem, podal vadnou žalobu, že následně v rámci odstraňování vad stěžovatel žalobu podstatně upravil tak, že ji doplnil o dalších 25 samostatných movitých věcí, což si objektivně vyžádalo potřebu dalšího vyjádření vedlejší účastnice.

III.
Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti a s předloženými listinami dospěl Ústavní soud ke zjištění, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný. Ústavní soud připomíná, že opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před ním třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přitom Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy ČR) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů, tudíž není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Výjimku tvoří případy, kdy obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR]. Postup v soudním řízení, včetně provádění a hodnocení důkazů, vyvození skutkových a právních závěrů, interpretace a aplikace právních předpisů, je záležitostí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu navíc není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných podústavními zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody.

Ústavní soud se ústavní stížností zabýval v rozsahu stěžovatelem namítaného porušení jeho základního práva garantovaného v čl. 6 odst. 1 Úmluvy. K tomu dodává, že podle jeho konstantní judikatury dojde k porušení práva na soudní ochranu, příp. práva na spravedlivý proces, ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu, či by bylo stěžovateli v pozici žalovaného odepřeno právo bránit se proti uplatněnému nároku (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), event. by mu bylo upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy. Taková situace v posuzované věci evidentně nenastala; postupem obecných soudů nebylo vyloučeno ani omezeno žádné takové právo stěžovatele. Stěžovatel se žalobou domáhá vypořádání zaniklého společného jmění manželů, což nebývá skutkově jednoduchá záležitost. Z předložených listin je zcela zřejmé, že zásadní podíl na dosavadním průběhu řízení má sám stěžovatel, a to formulací svých podání, z nichž plyne, že jeho představy o vypořádání společného jmění manželů neodpovídají standardnímu postupu (např. se Ústavní soud ztotožňuje se závěry obecných soudů, že stěžovatel původní žalobu rozšířil o soubor movitých věcí, které nebyly obsahem původní žaloby - nedostačuje jejich zohlednění ve znaleckém posudku, nejsou-li uvedeny v petitu).

Plná moc právního zástupce není ve spise založena. V zájmu hospodárnosti řízení nepovažoval Ústavní soud za nutné vyzývat stěžovatele k odstranění vady ústavní stížnosti spočívající v absenci zastoupení stěžovatele advokátem.

Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak tento soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního.

Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. července 2014


Kateřina Šimáčková, v.r.
předsedkyně senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 28. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 1945/14, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies