I. ÚS 1327/14

28. 07. 2014, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Ivany Janů (soudce zpravodaj) a Ludvíka Davida, ve věci ústavní stížnosti Růženy Paloučkové, zastoupené Mgr. Michalem Kojanem, advokátem, se sídlem v Praze 3 - Vinohrady, Kolínská 13, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 1. 2014, č. j. 14 Co 38/2014-36, za účasti Městského soudu v Praze, Obvodního soudu pro Prahu 1 a České republiky - Ministerstva financí jako vedlejšího účastníka v řízení před Ústavním soudem, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ve včas podané ústavní stížnosti, která splňuje její náležitosti, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") stěžovatelka napadla shora uvedené rozhodnutí obecného soudu. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 27. 1. 2014, č. j. 14 Co 38/2014-36 bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 19. 11. 2013, č. j. 13 C 184/2011-36, kterým nalézací soud zastavil řízení pro nezaplacení soudního poplatku ve věci, ve které měl být projednán nárok stěžovatelky na poskytnutí náhrady za omezení vlastnického práva dle tzv. regulace nájemného, respektive zmrazením regulovaného nájemného v letech 2002-2006. Odvolací soud nepřisvědčil argumentaci stěžovatelky, že řízení je osvobozeno od zaplacení soudního poplatku analogicky dle § 11 odst. l písm. m) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích. Tím došlo podle názoru stěžovatelky k porušení jejího právo na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod, zásady rovnosti účastníků dle čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a nepřímo bylo prý zasaženo i její vlastnické právo.

V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelka zejména uvedla, že považuje nárok na náhradu za omezení vlastnického práva za nárok svého druhu, odvozený přímo z čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Její žalobou uplatněný nárok prý není vhodné přibližovat soukromoprávnímu postavení žalované České republiky, když mnohem přiléhavějším je akcentovat veřejnoprávní jednání žalované České republiky v této věci, neboť omezení vlastnického práva nastalo "díky vrchnostenskému výkonu moci žalované". Na takové nároky zákon č. 549/1991 Sb. přirozeně nepamatuje a proto je dle stěžovatelky nutné použít ustanovení zákona co možná nejbližšího analogicky. Tímto ustanovením je, oproti názoru odvolacího soudu, právě § 11 odst. 1 písm. m) tohoto zákona. Stěžovatelka podepřela svůj názor, že měla být osvobozena od placení soudních poplatků v případě žaloby vůči státu na náhradu za nucené omezení vlastnického práva vycházející z čl. 11 odst. 4 Listiny, citací ze stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS - st. 27/09, z něhož vyplývá analogická aplikace zákona o odpovědnosti státu, z čehož pak následně dovozuje i nutnost analogické aplikace § 11 odst. 1 písm. m) zákona o soudních poplatcích.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud, jak již mnohokrát konstatoval, není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně na přezkumu dodržování ústavněprávních principů, tj. zda v řízení - rozhodnutím v něm vydaným - nebyly dotčeny ústavním pořádkem chráněná základní práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Proto skutečnost, že obecné soudy vyslovily názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti. V minulosti proto Ústavní soud vymezil, že nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod zásadně pouze v případech konkurence norem podústavního práva, konkurence jejich výkladových alternativ, a konečně v případech svévolné aplikace podústavního práva. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy. O nic takového se ale v posuzovaném případě nejedná.

Podstatným argumentem stěžovatelky, o který opírá svůj názor, že měla být osvobozena od placení soudních poplatků v případě žaloby vůči státu na náhradu za nucené omezení vlastnického práva vycházející z čl. 11 odst. 4 Listiny, je citace ze stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS - st. 27/09, z něhož vyplývá analogická aplikace zákona o odpovědnosti státu, z čehož pak následně dovozuje i nutnost analogické aplikace § 11 odst. 1 písm. m) zákona o soudních poplatcích.

K této problematice se Ústavní soud již několikrát vyjádřil, z poslední doby např. v usnesení ze dne 27. června 2013, II. ÚS 4524/12 a nezbývá proto, než znovu uvést, že pokud jde o žaloby pronajímatelů vůči státu, tak Ústavní soud v citovaném stanovisku toliko konstatoval, že žaloby opírající se o zákon o odpovědnosti státu je třeba posuzovat nikoliv přímo podle tohoto zákona jako nárok na náhradu škody, ale jako nárok na náhradu za nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny (což je evidentně nárok odlišný) a že při posuzování tohoto nároku je třeba analogicky postupovat podle zákona o odpovědnosti státu (část právní věty II. a bod 19. odůvodnění). Není proto pravdivá představa rozšiřující se mezi pronajímateli, že tímto stanoviskem Ústavní soud založil nový nárok pronajímatele na náhradu škody. Ohledně vlastní povahy nároku na náhradu za omezení vlastnického práva pak Ústavní soud vychází ze svého názoru vyjádřeného v usnesení ze dne 1. června 2000, sp. zn. I. ÚS 131/2000 (U 19/18 SbNU 433), podle něhož má finanční náhrada za omezení vlastnického práva charakter peněžité pohledávky, přičemž právní teorie i soudní praxe je jednotná v názoru, že peněžitá pohledávka je vztahem závazkovým a nikoliv právem věcným.

Z uvedeného plyne, že nárok na náhradu za nucené omezení vlastnického práva není nárokem z nesprávného úředního postupu, a proto nelze na daný případ aplikovat § 11 odst. 1 písm. m) zákona o soudních poplatcích. Jde o majetkové právo, jehož uplatnění u soudu je podmíněno zaplacením soudního poplatku, a proto postup obecných soudů, které soudní poplatek vyměřily, není v rozporu se stěžovatelkou uváděnými ústavně zaručenými právy.

Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. července 2014


Kateřina Šimáčková
předsedkyně senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 28. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 1327/14, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies