I. ÚS 4011/13

28. 07. 2014, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele J. K., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Příbram, zastoupeného Mgr. Pavlou Jeništovou, advokátkou se sídlem Příbram III, Zahradnická 74, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 26. 9. 2013 č. j. 13 To 424/2013-467 a proti usnesení Okresního soudu ve Svitavách ze dne 19. 7. 2013 č. j. 1 T 120/2012-454, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Rekapitulace průběhu řízení před obecnými soudy

1. Ústavní stížností, podanou ve lhůtě stanovené v § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů.

2. Proti stěžovateli bylo vedeno trestní stíhání mj. pro zločin usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zák."), a pro přečin neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku podle § 151 tr. zák., jež skončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem Okresního soudu ve Svitavách ze dne 30. 11. 2012 č. j. 1 T 120/2012-410.

3. Napadeným usnesením Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 26. 9. 2013 č. j. 13 To 424/2013-467 byla zamítnuta stížnost stěžovatele směřující proti usnesení Okresního soudu ve Svitavách ze dne 19. 7. 2013 č. j. 1 T 120/2012-454, kterým došlo k zamítnutí jeho návrhu na povolení obnovy trestního řízení. Soudy neshledaly, že by ve věci byly dány důvody obnovy trestního procesu v intencích § 278 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád").

II.

Obsah ústavní stížnosti

4. V ústavní stížnosti stěžovatel argumentoval především tím, že obecné soudy svými rozhodnutími zasáhly do jeho ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Namítal, že skutkové podstaty předmětných trestných činů nebyly naplněny, a to zejména v subjektivní stránce (zavinění). Měl za to, že v souzené věci byly splněny zákonem stanovené podmínky pro povolení obnovy řízení, neboť navrhl nové důkazy, jež mohly podle jeho názoru odůvodnit jiné rozhodnutí soudu o vině a trestu (znalecké posudky, výslechy svědků). Stěžovatelem bylo rovněž poukázáno na nesoulad data konání neveřejného zasedání, jak je uvedeno v záhlaví dotčeného usnesení stížnostního soudu (26. 9. 2013), a dne vyhlášení tohoto rozhodnutí (24. 9. 2013).

III.

Právní posouzení

5. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Samotný postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva i jeho aplikace, náleží obecným soudům. K zásahu do činnosti orgánů veřejné moci je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy tyto svými rozhodnutími (nebo jinak) porušily ústavně zaručená práva či svobody účastníka řízení. Rozměru zásahu do základních práv nebo svobod však dosahuje jen taková interpretace a aplikace práva, jež se ocitla ve výrazném rozporu s principy spravedlnosti. Vzhledem k obecně zastávanému principu minimalizace zásahů do činnosti obecných soudů není také úkolem Ústavního soudu nahrazovat hodnocení důkazů provedených v trestním řízení. Do pravomoci Ústavního soudu nespadá "hodnotit hodnocení" důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, pokud by se s jejich hodnocením sám neztotožňoval [viz nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93 (N 5/1 SbNU 41)].

6. Soudy v dané věci dostatečně a přiléhavě odůvodnily své právní závěry ve vztahu k požadované obnově trestního řízení. Ústavní soud tak nesdílí přesvědčení stěžovatele, že napadenými rozhodnutími bylo zasaženo do jeho ústavně garantovaných práv. V otázce výkladu a aplikace § 278 odst. 1 trestního řádu o podmínkách obnovy trestního řízení obecné soudy nevybočily z mezí ústavnosti. V řízení o povolení obnovy trestního procesu nemohou soudy přezkoumávat zákonnost postupu v rámci předchozího soudního řízení, tj. zda se soud při původním rozhodování vypořádal se všemi okolnostmi případu i s obhajobou obviněného.

7. Závěrem lze znovu konstatovat, že obecné soudy postupovaly v daném případě ústavně konformně. Samotný nesouhlas stěžovatele s právním posouzením věci nemůže bez dalšího založit opodstatněnost tvrzení o porušení jím vypočtených základních práv. Rozpor mezi datem vyhlášení usnesení stížnostního soudu a v záhlaví uvedeným dnem konání neveřejného zasedání považuje Ústavní soud za důsledek prosté chyby v psaní, nikoli za důvod k zásahu do činnosti obecného soudu. O návrhu stěžovatele bylo proto rozhodnuto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že byl jako zjevně neopodstatněný odmítnut.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. července 2014


Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 28. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 4011/13, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies