I. ÚS 663/14

28. 07. 2014, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatelky Důmix, a. s., se sídlem Milhostov, Hluboká 8, zastoupené JUDr. Antonínem Šolcem, advokátem se sídlem Karlovy Vary, Jugoslávská 1311/14, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 11. 2013 č. j. 7 Afs 5/2013-50, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Rekapitulace průběhu řízení

1. Ústavní stížností, podanou ve lhůtě stanovené v § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí obecného soudu.

2. Rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 11. 2013 č. j. 7 Afs 5/2013-50 byla zamítnuta kasační stížnost směřující proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 11. 2012 č. j. 57 Af 6/2011-74, kterým došlo k zamítnutí žaloby stěžovatelky napadající rozhodnutí Finančního úřadu v Chebu ze dne 13. 12. 2010 č. j. 87216/10/123911402980. Dotčeným správním aktem nebylo vyhověno reklamaci stěžovatelky uplatněné podle § 53 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, proti postupu správce daně v souvislosti s převodem přeplatku ve výši 8 703 Kč na dani z přidané hodnoty na úhradu nedoplatku vykázaného na dani z příjmů právnických osob ve výši 8 147 Kč. Ve věci bylo sporným, zda byl stěžovatelce řádně doručen dodatečný platební výměr finančního úřadu ze dne 10. 5. 2010 č. j. 43040/10/123911403029 k zaplacení penále, od něhož se odvíjel nedoplatek vzniklý na dani z příjmů právnických osob za rok 2007. Zástupce stěžovatelky (daňový poradce) si podle § 31 odst. 3 zákona č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů, ve znění pozdějších předpisů, v lednu 2010 na vlastní žádost nechal zřídit datovou schránku podnikající fyzické osoby. V souvislosti s daňovým řízením, jehož předmětem byla kontrola daně z příjmů právnických osob za rok 2007, zástupce stěžovatelky finanční úřad o zavedení datové schránky - i přes obecnou nutnost respektování zásady součinnosti - neinformoval. Finanční úřad existenci datové schránky podnikající fyzické osoby u zástupce stěžovatelky sám nezjišťoval, neboť do ledna 2010 probíhalo doručování poštou na adresu sídla zástupce řádně a bez problémů, a povinnost zřídit pro daňové poradce k doručování datovou schránku byla zákonem stanovena až od 1. 1. 2012. Obecné soudy uzavřely, že nebylo povinností finančního úřadu v době doručování dodatečného platebního výměru k dani z příjmů právnických osob zjišťovat, zda má zástupce stěžovatelky zřízenu a zpřístupněnu datovou schránku na žádost. Nejvyšší správní soud konstatoval, že pro daňové poradenství je obligatorně zřizována samostatná datová schránka podnikající fyzické osoby (jde o výjimku z pravidla, že podnikající fyzická osoba smí mít zřízenu pouze jednu datovou schránku), přičemž se tak děje až s účinností od 1. 1. 2012. Finanční úřad tedy v červenci roku 2010 při doručování dodatečného platebního výměru zástupci stěžovatelky do vlastních rukou prostřednictvím provozovatele poštovních služeb postupoval v souladu se zákonem. Předmětné rozhodnutí pak bylo zástupci doručeno tzv. fikcí a dne 9. 8. 2010 vhozeno do jeho poštovní schránky.

II.

Obsah ústavní stížnosti

3. V ústavní stížnosti bylo namítáno, že napadeným rozhodnutím Nejvyššího správního soudu došlo pro jeho překvapivost a nezákonnost k zásahu do ústavně garantovaných práv stěžovatelky. Zdůrazněna byla skutečnost, že zástupce stěžovatelky (daňový poradce) měl již v rozhodné době právo na zřízení profesní datové schránky, jejíž existenci měl finanční úřad při doručování respektovat v souladu s ústavní zásadou, že "státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví".

III.

Právní posouzení

4. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Samotný postup v řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva i jeho aplikace, náleží obecným soudům. K zásahu do činnosti orgánů veřejné moci je Ústavní soud oprávněn pouze tehdy, pokud tyto svými rozhodnutími porušily ústavně zaručená práva či svobody účastníka řízení. Rozměru zásahu do základních práv nebo svobod však dosahuje jen taková interpretace a aplikace práva, jež se ocitla ve výrazném rozporu s principy spravedlnosti. Implicitním předpokladem ochrany základních práv před Ústavním soudem v tomto směru je, aby byla tvrzena existence podstatné újmy, jež byla stěžovateli jejich dotčením způsobena. Uvedené podmínky v dané věci splněny nejsou.

5. Stěžovatelka brojí předmětnou ústavní stížností proti rozsudku Nejvyššího správního soudu, kterým byla stvrzena zákonnost rozhodnutí finančního úřadu, jenž nevyhověl reklamaci stěžovatelky proti postupu správce daně v souvislosti s převodem přeplatku ve výši 8 703 Kč na dani z přidané hodnoty na úhradu nedoplatku vykázaného na dani z příjmů právnických osob ve výši 8 147 Kč. Hodnota plnění, jehož navrácení se stěžovatelka v řízení domáhala, nedosahuje intenzity závažného zásahu do jejích základních práv.

6. Ústavní soud dal ve své dosavadní rozhodovací praxi opakovaně najevo, že ve věcech bagatelního významu, u nichž nedochází na straně stěžovatele k relevantní újmě, lze rozhodnutí orgánu veřejné moci úspěšně napadnout ústavní stížností jen v případě extrémního vybočení ze standardů esenciálních pro postup v řízení a pro řešení věci. Z řečeného se podává, že uplatněná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť schopnost porušit základní práva a svobody je třeba posuzovat materiálně v kontextu aktuálních sociálních a ekonomických poměrů ve společnosti. Takový výklad nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsenzu o bagatelnosti soudem rozhodovaných věcí do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice. Se zřetelem k bagatelní povaze tvrzeného daňového nároku a s přihlédnutím k řádnému a srozumitelnému odůvodnění napadeného rozhodnutí obecného soudu Ústavní soud v této věci na straně stěžovatelky podstatný zásah do ústavně zaručených práv neshledal.

7. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud rozhodl o návrhu stěžovatelky mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že jej odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. července 2014


Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 28. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 663/14, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies