I. ÚS 1155/11 #3

28. 07. 2014, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Pavla Rychetského mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti JUDr. Jany Zejdové, správkyně konkurzní podstaty úpadce Kvartet, spol. s r.o., se sídlem Okna 90, zastoupené JUDr. Oldřichem Filipem, advokátem se sídlem Česká Lípa, Jiráskova 613, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2011 č. j. 23 Cdo 346/2008-276 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 12. ledna 2007 č. j. 30 Co 272/2006-243, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem jako účastníků řízení a Ing. Rostislava Kravciva, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

I. V řízení o ústavní stížnosti vedeném pod sp. zn. I. ÚS 1155/11 se pokračuje.

II. Ústavní stížnost se odmítá.


Odůvodnění:

I.
Vymezení věci

1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 18. dubna 2011, se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozsudků z důvodu namítaného porušení svých základních práv podle čl. 2 odst. 2, 3 a 4, čl. 90, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 17 odst. 1 a 2 Všeobecné deklarace lidských práv.

2. Stěžovatelka se žalobou domáhala určení neplatnosti kupní smlouvy ze dne 1. června 1999, kterou uzavřela s vedlejším účastníkem a jejímž předmětem byl prodej objektu bydlení č. p. X1 se st. p. č. X2 o výměře 456 m2, zapsaného na LV 3 pro k. ú. Česká Lípa u Katastrálního úřadu pro Liberecký kraj, pracoviště Česká Lípa. Okresní soud v České Lípě svým rozsudkem ze dne 30. března 2006 č. j. 9 C 259/2005-174 žalobě vyhověl. Dospěl totiž k závěru, že na straně obou účastníků absentoval vážně učiněný projev vůle k uzavření předmětné smlouvy, v důsledku čehož byla tato podle § 37 odst. 1 občanského zákoníku, účinného do 31. prosince 2013, od počátku absolutně neplatná. S tímto závěrem se však neztotožnil Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, který k odvolání vedlejšího účastníka rozsudek soudu prvního stupně změnil rozsudkem ze dne 12. ledna 2007 č. j. 30 Co 272/2006-243 tak, že předmětnou žalobu zamítl. Podle jeho názoru byly pro posouzení projevů vůle obou účastníků rozhodující okolnosti a události spadající do nejbližší doby před a po uzavření smlouvy, z nichž vůle k uzavření smlouvy jednoznačně vyplývá. Tomuto závěru nakonec přisvědčil i Nejvyšší soud, který rozsudkem ze dne 27. ledna 2011 č. j. 23 Cdo 346/2008-276 zamítl dovolání stěžovatelky.

3. V projednávané věci navrhla stěžovatelka zrušení právě dvou posledně uvedených rozsudků, přičemž podstata její argumentace spočívala v tvrzení, že obecné soudy v nich nesprávně posoudily vážnost projevů vůle účastníků předmětné smlouvy. Domnívá se, že tato smlouva byla od počátku neplatná ve smyslu § 37 odst. 1 občanského zákoníku, účinného do 31. prosince 2013. K jejímu písemnému vyhotovení totiž mělo dojít pouze pro účely usnadnění jednání vedlejšího účastníka s peněžními ústavy pro získání úvěru, který by mu umožnil získat prostředky pro případnou budoucí koupi předmětné nemovitosti. Připomíná, že o tom, že se nejednalo o vážný projev vůle, byli oba účastníci srozuměni, k čemuž poukazuje na řadu skutkových okolností, jež mají svědčit pro tento závěr. Obecné soudy se v jejím případě měly dopustit toliko formálně právní aplikace zákona, v důsledku čehož nebylo respektováno její právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a vlastnické právo podle čl. 11 odst. 1 Listiny. Závěrem poukazuje na to, že v projednávané věci trvalo řízení před obecnými soudy téměř 9 let, v důsledku čehož mělo být porušeno i její právo na projednání věci v přiměřené lhůtě ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

II.
Průběh řízení před Ústavním soudem

4. Ústavní soud si pro účely tohoto řízení vyžádal spis vedený u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 9 C 259/2005, s jehož obsahem koresponduje výše uvedené shrnutí. Z podání stěžovatelky současně získal informaci o tom, že v souvislosti s projednávanou věcí bylo nebo je vedeno několik dalších řízení. Konkrétně se jednalo o řízení (vedené před Okresním soudem v České Lípě pod sp. zn. 9 C 1702/2000) o žalobě vedlejšího účastníka na určení neplatnosti kupní smlouvy ze dne 20. dubna 2000, jež byla uzavřena mezi stěžovatelkou a Tomislavem Procházkou a jejímž předmětem je výše uvedená nemovitost. Dále se jednalo o řízení (vedené před Okresním soudem v České Lípě pod sp. zn. 6 C 350/2003 a posléze pod sp. zn. 7 C 89/2009) o žalobě stěžovatelky proti vedlejšímu účastníkovi na určení vlastnického práva obchodní společnosti Kvartet, spol. s r. o. k předmětné nemovitosti, ve kterém se řešila otázka platnosti jejího odstoupení od kupní smlouvy ze dne 1. června 2009. Zmínit lze rovněž řízení (vedené před Krajským soudem v Ústí nad Labem - pobočkou v Liberci pod sp. zn. 15 Ca 525/2000) o opravném prostředku proti rozhodnutí Katastrálního úřadu v České Lípě ze dne 12. září 2000 sp. zn. V 11-702/2000 a řízení (vedené před týmž soudem pod sp. zn. 64 C 7/2004) o přezkoumání rozhodnutí Katastrálního úřadu v České Lípě ze dne 8. října 2003 sp. zn. V 11-702/2000, v nichž se vedlejší účastník domáhal nahrazení příslušných rozhodnutí rozsudkem soudu, kterým bude povolen vklad jeho vlastnického práva do katastru nemovitostí k předmětné nemovitosti, a to právě na základě kupní smlouvy ze dne 1. června 2009.

5. Usnesením ze dne 18. července 2011 č. j. I. ÚS 1155/11-20 přerušil Ústavní soud řízení o ústavní stížnosti z důvodu zjištění, že před Okresním soudem v České Lípě probíhá pod sp. zn. 7 C 89/2009 již zmíněné řízení o určovací žalobě, v jehož rámci si musel uvedený soud jako předběžnou otázku posoudit platnost kupní smlouvy z 1. června 2009. Protože toto řízení nebylo v době podání ústavní stížnosti pravomocně skončeno, považoval Ústavní soud (s ohledem na to, že institut ústavní stížnosti je konstruován zákonem o Ústavním soudu jako ultima ratio prostředek ochrany základních práv) za nutné vyčkat na rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, který rozhodoval o odvolání vedlejšího účastníka proti vyhovujícímu rozsudku Okresního soudu v České Lípě ze dne 1. dubna 2011 č. j. 7 C 89/2009-138. Uvedené důvody shledal relevantními i ve svém usnesení ze dne 15. prosince 2011 č. j. I. ÚS 1155/11-25, kterým opětovně rozhodl o přerušení tohoto řízení. Důvodem přijetí tohoto rozhodnutí byla tentokrát skutečnost, že rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 21. října 2011 č. j. 35 Co 268/2011-161 byl zrušen posledně uvedený rozsudek a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

6. Rozsudkem ze dne 19. června 2013 č. j. 35 Co 249/2013-285 Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci k odvolání vedlejšího účastníka potvrdil rozsudek Okresního soudu v České Lípě ze dne 11. prosince 2012 č. j. 7 C 89/2009-243, kterým bylo určeno, že vlastníkem předmětné nemovitosti je obchodní společnost Kvartet, spol. s r. o. V obou těchto rozhodnutích přitom soudy považovaly kupní smlouvu z 1. června 1999 za platnou. Následné dovolání vedlejšího účastníka proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2014 sp. zn. 33 Cdo 4125/2013. Vzhledem k tomu, že uvedené řízení bylo pravomocně skončeno, odpadl důvod, pro který Ústavní soud rozhodl o přerušení tohoto řízení. Bylo tedy možné rozhodnout o jeho pokračování (výrok I).

7. Soudcem zpravodajem v projednávané věci byla původně určena soudkyně Eliška Wagnerová. Poněvadž její funkce zanikla uplynutím dne 20. března 2012, kdy skončilo její funkční období, byl v souladu s rozvrhem práce určen novým soudcem zpravodajem Pavel Rychetský.

III.
Vlastní posouzení

8. Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas a splňuje všechny zákonem stanovené formální náležitosti. Za těchto okolností mohl přistoupit k jejímu věcnému projednání, načež zjistil, že je zjevně neopodstatněná.

9. V řízení o ústavních stížnostech posuzuje Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) pouze otázku, zda pravomocným rozhodnutím nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod. Nejde-li o tento případ, pak není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, a to ani v případě, jestliže by se svým postupem nebo rozhodnutím dopustily nezákonnosti nebo jiné nesprávnosti.

10. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti v podstatě opakuje svou argumentaci uplatněnou v řízení před Nejvyšším soudem, v jejímž rámci vede na úrovni podústavního práva polemiku se závěry odvolacího soudu. Ústavní soud nicméně neshledal důvod, který by projednávanou věc posouval do roviny ústavněprávní. Jak odvolací soud, tak Nejvyšší soud se podrobně vypořádaly s důvody, pro které považovaly předmětnou smlouvu za platně uzavřenou, resp. pro které považovaly projevy vůle obou jejích účastníků za vážně učiněné (§ 37 odst. 1 občanského zákoníku, účinného do 31. prosince 2013). Jejich závěry přitom v žádném případě nelze označit za svévolné nebo jakkoliv excesivní. Z těchto důvodů nelze přisvědčit tvrzení stěžovatelky o porušení jejích základních práv podle čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny. V podrobnostech pak (pokud jde o jednotlivé konkrétní skutkové okolnosti, o něž stěžovatelka opírá svůj závěr o neplatnosti smlouvy) postačí odkázat na odůvodnění napadených rozhodnutí.

11. Zbylou námitkou nepřiměřené délky řízení vedeného před obecnými soudy se Ústavní soud nezabýval. Jak totiž vyplývá z jeho ustálené judikatury, procesními prostředky k ochraně práva narušeného již v skončeném řízení (včetně řízení soudního) neodůvodněnými průtahy v řízení jsou od nabytí účinnosti zákona č. 160/2006 Sb., kterým byl novelizován zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), uplatnění nároku na náhradu škody v rámci předběžného projednání, respektive žaloba v případě neposkytnutí náhrady ve lhůtě 6 měsíců, jakož i ostatní procesní prostředky uplatnitelné v takovou žalobou zahájeném občanskoprávním řízení. Tuto námitku naopak nelze uplatňovat v ústavní stížnosti proti rozhodnutím vydaným v řízení, ve kterém mělo k předmětným průtahům dojít [srov. nález ze dne 7. srpna 2007 sp. zn. IV. ÚS 391/07 (N 122/46 SbNU 151)].

12. Poněvadž napadenými rozsudky nebyla porušena základní práva a svobody stěžovatelky, Ústavnímu soudu nezbylo než její ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako zjevně neopodstatněnou odmítnout (výrok II).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. července 2014


Kateřina Šimáčková
předsedkyně senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 28. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 1155/11 #3, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies