III. ÚS 3885/13

29. 07. 2014, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jana Filipa, soudce Jana Musila a soudce zpravodaje Pavla Rychetského mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti Petra Gurína, zastoupeného Mgr. Tomášem Rašovským, advokátem se sídlem v Brně, Kotlářská 51a, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. července 2013 č. j. 20 Cdo 819/2013-147, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. října 2012 č. j. 20 Co 204/2010-132, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. července 2012 č. j. 20 Cdo 3938/2011-124, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. února 2011 č. j. 20 Co 204/2010-92, usnesení Městského soudu v Brně ze dne 23. září 2009 č. j. 102 Nc 732/2009-51 a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 23. února 2009 č. j. 102 Nc 732/2009-9, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně jako účastníků řízení a obchodní společnosti GE Money Auto, s.r.o., IČ: 60112743, se sídlem Praha 4, Vyskočilova 1422/1a, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.
Shrnutí věci

1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 20. prosince 2013, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů z důvodu porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy České republiky.

2. Usnesením ze dne 23. února 2009 č. j. 102 Nc 732/2009-9 nařídil Městský soud v Brně k návrhu vedlejší účastnice (jako oprávněné) ze dne 11. února 2009 exekuci na majetek stěžovatele (jako povinného) podle vykonatelného rozsudku téhož soudu ze dne 11. března 2004 č. j. 52 C 203/2003-57 k uspokojení pohledávky ve výši 88 997 Kč s úrokem z prodlení, dále smluvní pokuty ve výši 45 000 Kč a nákladů předcházejícího řízení ve výši 30 110 Kč. Jednalo se o rozsudek pro uznání, proti němuž sice stěžovatel podal odvolání, řízení o něm však bylo zastaveno v důsledku nezaplacení soudního poplatku. Právní moci nabyl uvedený rozsudek dne 30. prosince 2004. Předmětná částka představovala dluh za 9 neuhrazených měsíčních leasingových splátek po 8 880 Kč, splatných od 5. dubna 1999 do 5 prosince 1999, a části jedné splátky ve výši 2 760 Kč, splatné dne 5. března 1999, a částky 6 317 Kč (na základě tzv. penalizačních faktur). Usnesením ze dne 23. září 2009 č. j. 102 Nc 732/2009-51 byla k návrhu stěžovatele exekuce zastavena pro část jistiny ve výši 2 044,72 Kč. Ve zbytku byl jeho návrh na zastavení exekuce zamítnut.

3. Proti posledně uvedenému usnesení podal stěžovatel odvolání, jemuž Krajský soud v Brně vyhověl usnesením ze dne 10. února 2011 č. j. 20 Co 204/2010-92, kterým předmětnou exekuci zastavil pro částku 86 952,28 Kč s úrokem z prodlení a pro vyčíslenou pokutu ve výši 45 000 Kč. Ve zbývající části zamítnutí návrhu potvrdil. Důvodem této změny bylo zjištění, že vedlejší účastnice odstoupila jako oprávněná od leasingové smlouvy dne 3. prosince 1998, což znamená, že desetiletá promlčecí lhůta podle § 408 odst. 1 obchodního zákoníku skončila již dne 4. prosince 2008. Pakliže tedy vedlejší účastnice podala návrh na nařízení exekuce až dne 11. února 2009 a stěžovatel následně vznesl námitku promlčení, byl v této části jeho návrh na zastavení exekuce důvodný. Exekuce by proto měla pokračovat pouze ve vztahu k nároku na zaplacení přiznaných nákladů řízení.

4. S uvedeným právním hodnocením se ovšem neztotožnil Nejvyšší soud, který vyhověl dovolání vedlejší účastnice a usnesení odvolacího soudu zrušil svým usnesením ze dne 19. července 2012 č. j. 20 Cdo 3938/2011-124. Podle jeho názoru je exekuční soud při posouzení otázky, zda došlo k promlčení práva přiznaného exekučním titulem, vázán posouzením právního vztahu mezi účastníky nalézacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. října 2011 sp. zn. 20 Cdo 2431/2010, uveřejněné pod číslem 49/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Pokud proto tento soud dospěl k závěru, že stěžovatel nesplnil podmínky vyplývající z leasingové smlouvy, a z tohoto důvodu vycházel při určení počátku data jeho prodlení s placením 9 měsíčních leasingových splátek a neuhrazené části jedné splátky z data jejich splatnosti uvedené ve sjednaném splátkovém kalendáři, jenž byl nedílnou součástí leasingové smlouvy, pak počala desetiletá promlčecí doba podle § 408 odst. 1 obchodního zákoníku k jejich vymáhání běžet ode dne jejich splatnosti (tj. postupně v období od 5. března 1999 do 5. prosince 1999), a nikoliv ode dne, kdy vedlejší účastnice od této smlouvy odstoupila. V době podání návrhu na nařízení exekuce dne 11. února 2009 proto ještě nedošlo k uplynutí promlčecí doby, v důsledku čehož neměl Krajský soud v Brně důvod k zastavení exekuce v širším rozsahu, než v jakém ji zastavil soud prvního stupně.

5. V následném řízení Krajský soud v Brně, byv vázán výše uvedenými závěry dovolacího soudu, usnesením ze dne 5. října 2012 č. j. 20 Co 204/2010-132 potvrdil odvoláním napadené rozhodnutí. Dovolání stěžovatele proti tomuto usnesení Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 25. července 2013 č. j. 20 Cdo 819/2013-147.

II.
Argumentace stěžovatele

6. Stěžovatel navrhuje zrušení všech uvedených soudních rozhodnutí vydaných v předmětném exekučním řízení. Skutečnost, že se v nich vyslovené závěry obecných soudů liší, dokazuje podle jeho názoru jejich nejistotu o tom, jakým způsobem základ sporu mezi oběma stranami správně posoudit. Sám považuje za správný původní právní názor Krajského soudu v Brně, podle něhož mohl být výkon pohledávky vedlejší účastnice uplatněn poprvé dne 4. prosince 1998, přičemž tato možnost zanikla dne 4. prosince 2008. Její návrh podaný dne 11. února 2009 byl proto podán po uplynutí promlčecí doby.

7. Pokud jde o datum splatnosti jednotlivých splátek leasingu, Městský soud v Brně jako nalézací soud vycházel ve svém rozsudku pro uznání jednak z fikce správnosti uplatněného nároku vedlejší účastnice, jednak z fikce souhlasu stěžovatele, který se k návrhu pro svou neúčast nevyjádřil. Datum splatnosti jednotlivých splátek leasingu ve vazbě na odstoupení od leasingové smlouvy vedlejší účastnicí tak vlastně vůbec právně neposuzoval, pročež mohl exekuční soud posoudit otázku promlčení jednotlivých splátek nikoliv jako právo z porušení povinnosti, ale jako právo z odstoupení od smlouvy. Stejně tak je třeba pohlížet i na nalézacím soudem přiznané úroky z prodlení, které po zániku smlouvy neměly žádný smluvní podklad pro svou existenci a mohly být počítány pouze od okamžiku zániku smlouvy. Jejich výše je navíc v rozporu s dobrými mravy a se zásadami poctivého obchodního styku, neboť mnohonásobně překračují zákonem stanovené úroky z prodlení a jejich výše za kalendářní rok překračuje i samotnou jistinu dluhu. Za těchto okolností tak podle názoru stěžovatele nelze poskytnout právům vedlejší účastnice a jí uplatněném nároku soudní ochranu. Jestliže k tomu přitom přece jen došlo, jednalo se o extrémní vybočení z mezí ústavnosti v rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu, jež mělo za následek porušení základního práva stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.

III.
Přípustnost ústavní stížnosti

8. Předtím, než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání návrhu, musel se zabývat otázkou, zda jsou splněny podmínky pro jeho projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

9. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení.

10. Uvedená podmínka není zcela zřejmě splněna v případě usnesení Městského soudu v Brně ze dne 23. února 2009 č. j. 102 Nc 732/2009-9, kterým byla nařízena exekuce na majetek stěžovatele. Ten měl totiž možnost podat proti němu odvolání, což však efektivně neučinil.

11. Za přípustnou dále ústavní stížnost nelze považovat ani v části, ve které směřuje proti kasačnímu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. července 2012 č. j. 20 Cdo 3938/2011-124 a jemu předcházejícímu (a navíc tímto usnesením zrušenému) usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. února 2011 č. j. 20 Co 204/2010-92. Důvodem je skutečnost, že se nejedná o rozhodnutí konečná a účastníci řízení mohou v dalším řízení dál uplatňovat procesní prostředky k ochraně svých práv. V projednávané věci se přitom neuplatní ani výjimka z této zásady, podle níž lze v řízení o ústavních stížnostech zrušit kasační rozhodnutí v případě, je-li to nezbytné pro ochranu základních práv účastníka řízení [srov. nález ze dne 18. září 2012 sp. zn. II. ÚS 2371/11 (N 159/66 SbNU 373), část V; nález ze dne 28. listopadu 2013 sp. zn. I. ÚS 1787/11, bod 23]. I kdyby totiž tímto rozhodnutím došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele z důvodů, které jsou namítány v ústavní stížnosti, k tomu, aby jim byla poskytnuta ochrana, by postačovalo zrušení zbylých napadených rozhodnutí [srov. mj. nález ze dne 4. března 2004 sp. zn. IV. ÚS 290/03 (N 34/32 SbNU 321)].

12. Z těchto důvodů Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost je přípustná pouze ve vztahu ke zbylým třem napadeným usnesením, a protože k jejímu podání došlo ve vztahu k nim včas a za splnění všech dalších zákonem stanovených formálních náležitostí, bylo možné přistoupit k jejímu věcnému posouzení.

IV.
Vlastní posouzení

13. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatele, napadenými rozhodnutími a obsahem spisů vedených u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 102 Nc 732/2009 a sp. zn. 52 C 203/2003, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

14. Předně je třeba zdůraznit, že v řízení o ústavních stížnostech posuzuje Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) pouze otázku, zda pravomocným rozhodnutím nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod. Nejde-li o tento případ, pak není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, a to ani v případě, jestliže by se svým postupem nebo rozhodnutím dopustily nezákonnosti nebo jiné nesprávnosti. Takovýto prostor přitom není dán ani v projednávané věci.

15. Exekuční soud vyšel při posouzení otázky, zda došlo k promlčení práva přiznaného exekučním titulem [a tedy zda byl dán důvod pro zastavení exekuce podle § 52 odst. 1 exekučního řádu ve spojení s § 268 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu], z právních závěrů uvedených v rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 11. března 2004 č. j. 52 C 203/2003-57, jímž byl přiznán vedlejší účastnici nárok na zaplacení žalované částky z důvodu nesplnění podmínek vyplývajících z leasingové smlouvy. Ústavní soud se v této souvislosti ztotožňuje s hodnocením Nejvyššího soudu, podle něhož byl tento postup v souladu s požadavkem právní jistoty, protože účastníci příslušného řízení byli na základě uvedeného rozsudku srozuměni s tím, do kdy musí být návrh na výkon rozhodnutí nebo exekuci podán. Zároveň neshledal žádný důvod, pro který by bylo možné přisvědčit názoru stěžovatele o porušení jeho základních práv pouze z toho důvodu, že exekuční soud předmětné právní závěry nalézacího soudu sám dodatečně nepřehodnocoval. Nic na tom nemění ani skutečnost, že tyto závěry byly vysloveny v rozsudku pro uznání (ve smyslu § 153a odst. 1 občanského soudního řádu). V podrobnostech postačí odkázat na obsah napadených usnesení.

16. Za důvodnou nakonec nelze považovat ani druhou námitku stěžovatele, podle které byla výše úroků z prodlení v projednávané věci stanovena v rozporu s dobrými mravy. K jejímu uplatnění mělo správně dojít již v řízení o žalobě vedlejší účastnice proti stěžovateli, případně v řízení o opravném prostředku proti vydanému rozsudku pro uznání. Samotná totiž není způsobilá být důvodem pro zastavení exekuce.

17. Vzhledem k tomu, že napadenými usneseními nebylo porušeno základní právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, rozhodl Ústavní soud podle § 43 odst. 2 písm. a) a § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu tak, že jeho ústavní stížnost odmítl částečně pro zjevnou neopodstatněnost a částečně pro nepřípustnost.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. července 2014


Jan Filip v. r.
ředseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 3885/13, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies