I. ÚS 645/13

30. 07. 2014, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky), soudkyně Ivany Janů a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatelek Jiřiny Černé a Kateřiny Černé, zastoupených Mgr. Emanuelem Fuchsem, advokátem se sídlem v Praze 2, Polská 54, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2012 č. j. 25 Cdo 4126/2010-351, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 7. 2010 č. j. 39 Co 544/2009-314 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 10. 6. 2009 č. j. 16 C 6/2000-272, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ve včasné a řádně podané ústavní stížnosti se stěžovatelky domáhaly zrušení v záhlaví tohoto usnesení uvedených rozhodnutí Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2 pro porušení jejich ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Rozhodnutí, na jejichž základě stěžovatelkám nebyla přiznána náhrada škody ve výši ceny nemovitosti, k jejímuž vydání na základě zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, stěžovatelkami žalovaná advokátka povinné subjekty nevyzvala v zákonné lhůtě, stěžovatelky považují za založená na chybném výkladu zákona ohledně počátku běhu lhůty pro promlčení nároku na náhradu škody.

2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplynulo, že stěžovatelky jsou právními nástupkyněmi osoby oprávněné dle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, k navrácení určité nemovitosti. Jelikož subjekty povinné k vydání nemovitosti odmítly tuto vydat, oprávněná osoba uplatnila svůj nárok u soudu. Soudy však v řízení dospěly k závěru, že předmětný nárok byl prekludován, jelikož povinné subjekty nebyly k vydání nemovitosti v zákonné lhůtě řádně vyzvány. Za toto pochybení, tedy pozdní zaslání řádné výzvy k vydání nemovitosti, následně právní předchůdce stěžovatelek žaloval advokátku, která měla jeho nárok uplatnit, a požadoval mimo jiné i náhradu škody ve výši ceny předmětné nemovitosti. Obvodní soud pro Prahu 2 nicméně ve svém rozhodnutí ze dne 10. 6. 2009 č. j. 16 C 6/2000-272 dospěl k závěru, že lhůta pro promlčení nároku na náhradu škody ze strany advokáta, který včas nevyzval subjekty povinné podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, k vydání nemovitosti, počíná běžet již prekluzí nároku na vydání nemovitosti a nikoliv až pravomocným zamítnutím žaloby na vydání nemovitosti. Ke stejnému závěru dospěl v rozhodnutí ze dne 14. 7. 2010 č. j. 39 Co 544/2009-314 v řízení o odvolání stěžovatelek i Městský soud v Praze. Dovolání stěžovatelek pak Nejvyšší soud zamítl usnesením ze dne 21. 11. 2012 č. j. 25 Cdo 4126/2010-351.

3. Proti rozsudkům Obvodního soudu pro Prahu 2 a Městského soudu v Praze a proti usnesení Nejvyššího soudu podaly stěžovatelky ústavní stížnost. V ní poukázaly na dvě okolnosti, v nichž spatřují porušení svého práva na spravedlivý proces. Zaprvé jsou stěžovatelky přesvědčeny, že závěry obecných soudů o běhu promlčecích lhůt jsou nesprávné, neboť ke škodě došlo až pravomocným zamítnutím jejich nároku na vydání věci, třebaže ke škodné události došlo již dříve, a právo na náhradu škody ze strany žalované advokátky tedy promlčeno nebylo. Zadruhé mají stěžovatelky za to, že námitka promlčení byla vznesena v rozporu s dobrými mravy.

4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovatelkami, které byly účastnicemi řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelky jsou právně zastoupeny v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelky vyčerpaly všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

6. Co se týče první námitky týkající se počátku lhůty pro promlčení nároku na náhradu škody ze strany stěžovatelkami žalované advokátky, Ústavní soud se ztotožňuje se závěrem obecných soudů, tedy s tím, že tato lhůta počala běžet již v okamžiku prekluze nároku na vydání nemovitosti a nikoliv až pravomocným zamítnutím žaloby na vydání nemovitosti. Tento závěr je v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 899/07 ze dne 26. 9. 2007) i Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2648/2003; či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2007, sp. zn. 25 Cdo 721/2005).

7. K druhé námitce, že námitka promlčení byla vznesena v rozporu s dobrými mravy, Ústavní soud konstatuje, že v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu i Nejvyššího soudu je odepření výkonu práva uplatnit námitku promlčení možné pouze ve zcela výjimečných případech, kde by uplatnění námitky promlčení bylo projevem zneužití práva [srov. např. nález ze dne 15. 1. 1997, sp. zn. II. ÚS 309/95; nález ze dne 6. 9. 2005, sp. zn. I. ÚS 643/04; nález sp. zn. I. ÚS 2216/09 ze dne 31. 5. 2011 (N 103/61 SbNU 551; nález sp. zn. I. ÚS 718/11 ze dne 26. 6. 2012 (N 124/65 SbNU 607); usnesení I. ÚS 2235/11 ze dne 7. 12. 2011; usnesení I. ÚS 2364/11 ze dne 21. 9. 2011; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2000, sp. zn. 21 Cdo 992/99; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000; či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2003, sp. zn. 25 Cdo 292/2003]. Z této judikatury plyne, že vzhledem k tomu, že odepření výkonu práva uplatnit námitku promlčení představuje velký zásah do právní jistoty, jež je rovněž hodnotou chráněnou ústavním pořádkem České republiky [v souvislosti s restitucemi srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 3248/10 ze dne 17. 5. 2011 (N 95/61 SbNU 463); či nález sp. zn. II. ÚS 773/07 ze dne 23. 8. 2012 (N 139/66 SbNU 135), zejména body 25 a 31], převáží dobré mravy nad právní jistotou toliko ve výjimečných případech, kdy uplatnění námitky promlčení je na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí lhůty nezavinil a vůči němuž by zánik nároku v důsledku promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdý (viz nálezy Ústavního soudu a rozsudky Nejvyššího soudu citované výše).

8. V projednávané věci však stěžovatelky neprokázaly, že by ke zneužití práva ze strany advokátky došlo. Dotčená advokátka zastupovala právního předchůdce stěžovatelek ve vícero restitučních sporech, v nichž pro svého mandanta nemovitosti vymohla zpět. O její dobré víře tedy nelze pochybovat. Nelze jí rovněž klást k tíži, že nemohla dokázat svou nevinu, protože doručenky byly již Českou poštou skartovány. Právní předchůdce stěžovatelek totiž podal vůči ní žalobu na náhradu škody plných devět let po předmětných událostech z roku 1991, ačkoliv byl advokátkou již v roce 1991 informován, že povinné osoby odmítly dotčenou nemovitost vydat a rozhodl se věc řešit soudní cestou, z čehož plyne, že věděl nebo mohl lehce zjistit, jaké námitky povinné osoby vznášejí. V projednávaném případě tak nešlo o vztah matky a syna (a contrario nález sp. zn. I. ÚS 643/04), námitka promlčení nebyla vznesena státem (a contrario nálezy sp. zn. I. ÚS 2216/09 a I. ÚS 718/11), důsledky uplatnění námitky promlčení nejsou pro stěžovatelky likvidační (a contrario nález sp. zn. I. ÚS 643/04, kde musela stěžovatelka splácet neuhrazenou daň z převodu z nemovitostí ze svého starobního důchodu, který činil měsíčně 8 526 Kč), a nešlo ani o velmi specifickou situaci v nálezu sp. zn. II. ÚS 309/95, který reagoval na skutečnost, že zákonodárce v zákoně č. 229/1991 Sb. nepamatoval na to, že některé nemovitosti, jež se vracely oprávněným osobám, byly v době odnětí totalitním režimem zcela nebo zčásti nejen zadlužené, ale i zatížené zástavními právy. Proto nejsou dány důvody k prolomení principu právní jistoty. Obecné soudy se navíc argumentem, že námitka promlčení byla vznesena v rozporu s dobrými mravy, dostatečně zabývaly, takže ani v tomto ohledu nedošlo z jejich strany k pochybení dosahující ústavněprávní intenzity.

9. Pro úplnost pak Ústavní soud dodává, že argumentaci stěžovatelek vztahující se k řízení o vydání nemovitosti (které předcházelo řízení o náhradě škody, jež vedlo k této ústavní stížnosti) nelze vzít v projednávané věci v potaz, neboť Ústavní soud není oprávněn přezkoumávat rozhodnutí, proti nimž ústavní stížnost nesměřuje.

10. V posuzovaném případě tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost stěžovatelek postrádá ústavněprávní dimenzi, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. července 2014


Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 645/13, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies