III. ÚS 1294/14

30. 07. 2014, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl dne 30. července 2014 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Sládečka a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti J. K., právně zastoupeného Mgr. Ilonou Sedlákovou, advokátkou se sídlem Příkop 8, 602 00 Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. 11. 2013 č. j. 5 Tdo 985/2013-92, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 6. 2012 č. j. 12 To 24/2012-3073 a proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 1. 2012 č. j. 17 T 37/2008-2918, za účasti 1) Nejvyššího soudu České republiky, 2) Vrchního soudu v Praze a 3) Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, a za účasti A) Nejvyššího státního zastupitelství, B) Vrchního státního zastupitelství v Praze a C) Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.
Ústavní stížností, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, jimiž v trestní věci stěžovatele mělo dojít k porušení jeho ústavně garantovaných základních práv, a to zejména základního práva na spravedlivý proces, zakotveného v článku 37 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), k porušení zákazu trestu bez zákona (nullum crimen, nulla poena sine lege), vyjádřeného v článku 7 Úmluvy. Dále měla být porušena ustanovení článků 4, 90 a 95 Ústavy České republiky.

II.
Z odůvodnění ústavní stížnosti, z obsahu rozhodnutí obecných soudů, napadených ústavní stížností a z obsahu trestního spisu Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 17 T 37/2008, který si Ústavní soud vyžádal, se zjišťuje:

Stěžovatel (v trestním řízení "obviněný") byl rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "nalézací soud") ze dne 27. 1. 2012 sp. zn. 17 T 37/2008 uznán vinným jednak zločinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, 5 písm. a) trestního zákoníku, dále zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku a přečinem neodvedení daně, pojistného na sociálním zabezpečení a podobné povinné platby podle § 241 odst. 1 tr. zákoníku. Byl mu uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání osm roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkcí ve statutárních orgánech obchodních společností na dobu pěti let. Zároveň byly zrušeny výroky o trestu z několika rozsudků, ve vztahu k nimž mu byl uložen souhrnný trest.

O odvolání obviněného rozhodl Vrchní soud v Praze (dále jen "odvolací soud") tak, že podle § 258 odst. 1 písm. e), f) odst. 2 tr. řádu napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu pod bodem A a ve výroku o náhradě škody v bodech 28 a 29, v ostatních výrocích ponechal rozsudek nalézacího soudu beze změny. Nově byl obviněnému uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání sedmi let ve věznici s ostrahou a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkcí ve statutárních orgánech obchodních společností na dobu pěti let.

O dovolání obviněného rozhodl Nejvyšší soud České republiky (dále jen "dovolací soud") usnesením ze dne 20. 11. 2013 č. j. 5 Tdo 985/2013-92 tak, že je podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl pro zjevnou neopodstatněnost.

Skutky trestných činů spočívaly (stručně řečeno) v tom, že obviněný, jako jednatel obchodní společnosti SEMA spol. s r. o. se sídlem Mnich u Kardašovy Řečice (dále jen "společnost SEMA"), v letech 2002 až 2004 vybral z účtu obchodní společnosti SEMA finanční prostředky ve výši nejméně 6.117.100,- Kč a ponechal si je pro vlastní potřebu, dále tím, že objednal u jiných podnikatelských subjektů zboží a služby, aniž by za ně zaplatil, čímž způsobil na cizím majetku škodu ve výši nejméně 7.855.234,- Kč a konečně tím, že neodváděl za zaměstnance společnosti SEMA zákonné dávky pojistného na sociální zabezpečení, zdravotní pojištění a zálohy na daň z příjmů fyzických osob, přestože byly zaměstnancům sraženy ze mzdy v celkové výši 324.014,- Kč.

III.
V odůvodnění ústavní stížnosti navrhovatel opakuje, shodně s obhajobou uplatněnou v celém průběhu trestního stíhání, že rozhodnutí obecných soudů "spočívá na nesprávném právním posouzení skutku".

Tvrdí, že jednání, které je obecnými soudy kvalifikováno jako zpronevěra, není trestným činem. Tato jednání prý stěžovatel vykonával jako jednatel a likvidátor poškozené společnosti SEMA, jejíž byl zároveň jediným společníkem, tedy "po předchozím odsouhlasení daného úkonu orgánem společnosti - jediným společníkem". Z toho stěžovatel dovozuje, že mu svědčí okolnost vylučující protiprávnost činu ve smyslu ust. § 30 tr. zákoníku, tj. svolení poškozeného. Stěžovatel se dovolává staré římské zásady volenti non fit iniuria (tomu, kdo souhlasí, se neděje křivda), kterou interpretuje tak, "že tam, kde může osoba neomezeně vykonávat svá práva, aniž by tím bylo dotčeno právo jiných osob nebo zájmy společnosti, je na ní, zdali svolí k tomu, aby někdo jiný do jejího práva zasáhl a odpadá tak v konkrétní rovině individuální objekt trestného činu".

Dále stěžovatel namítá, že ačkoliv jeho jednání bylo kvalifikováno jako spáchání trestného činu zpronevěry (přisvojení si věci, která mu byla svěřena), ve skutečnosti prý "soudy jej de facto odsoudily pro jednání, spočívající v poškození třetích osob odlišných od společnosti SEMA, tedy pro jednání, subsumovatelné pod skutkovou podstatu trestného činu poškození věřitele dle ust. § 222 tr. zákoníku." V tom spatřuje stěžovatel porušení zásady totožnosti skutku, pro který bylo trestní stíhání vůči stěžovateli zahájeno, pro něž byl obžalován, a pro který byl odsouzen.

Další stěžovatelova námitka se týká zahrnutí skutku pod bodem II. 47 výroku o vině do pokračujícího trestného činu podvodu ve smyslu ust. § 116 tr. zákoníku. Stěžovatel se domnívá, že tento skutek nebyl spáchán podobným způsobem jako ostatní skutky a proto neměl být do pokračujícího deliktu zahrnut.

Ve vytýkaných závadách spatřuje stěžovatel porušení jeho ústavně garantovaných základních práv, a to zejména základního práva na spravedlivý proces, porušení zákazu trestu bez zákona (nullum crimen, nulla poena sine lege), a porušení ustanovení článků 4, 90 a 95 Ústavy České republiky. Navrhuje proto, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.

IV.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud vždy připomíná, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, čl. 83, čl. 90 Ústavy). Nepřísluší mu tudíž přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejedná-li se o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (srov. již např. rozhodnutí ve věci sp. zn. III. ÚS 224/98).

V projednávané věci je třeba zdůraznit, že stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje námitky, které uplatnil již v rámci své obhajoby v jednotlivých stadiích trestního řízení a jimiž se obecné soudy opakovaně zabývaly. Stěžovatel tak fakticky staví Ústavní soud do role další instance trestního soudnictví, jež tomuto orgánu nepřísluší.

Ústavní soud po přezkoumání odůvodnění napadených rozhodnutí nezjistil na straně orgánů činných v trestním řízení žádná výraznější procesní pochybení, ani pochybení ústavněprávního rázu. Z hlediska ústavněprávního přezkumu je významné, zda důkazy, o něž se napadené rozhodnutí opírá, tvoří logicky uzavřený celek, a zda odůvodnění napadeného rozhodnutí nenese znaky zřejmé libovůle.

Z těchto hledisek napadená rozhodnutí obstojí.

Ústavní soud nemůže akceptovat námitky uplatněné stěžovatelem v ústavní stížnosti, týkající se interpretace podústavního práva (hmotného a procesního trestního práva), jež je výlučnou záležitostí obecných soudů. To se týká např. právní kvalifikace inkriminovaného skutku jako trestného činu zpronevěry nebo jako trestného činu poškození věřitele, nebo posouzení toho, zda jde o pokračování trestného činu ve smyslu ust. § 116 tr. zákoníku. Ústavnímu soudu, v souladu s jeho Ústavou vymezenou rolí, nepřísluší tuto právní kvalifikaci, použitou obecnými soudy, autoritativně přehodnocovat, a to ani v případě, kdyby s ní sám nesouhlasil; nicméně v posuzovaném případě shledává, že taková právní kvalifikace nevykazuje žádné znaky extrémního excesu, který by bylo možno hodnotit jako protiústavní zásah do základních práv stěžovatele.

Ústavní soud konstatuje, že se stěžovatelem předloženými námitkami se uspokojivě vyrovnaly již obecné soudy, zejména soud odvolací a soud dovolací. Zejména dovolací soud důkladně analyzoval a vyvrátil stěžovatelovu námitku, že se nemohl dopustit trestného činu zpronevěry, neboť majetek společnosti SEMA pro něj, jako pro jediného společníka, jednatele a likvidátora, nepředstavoval "cizí majetek" (str. 7 usnesení dovolacího soudu). Stejně zevrubně a přesvědčivě byly vyvráceny stěžovatelovy námitky týkající se nemožnosti aplikace institutu svolení poškozeného jako okolnosti vylučující protiprávnost (str. 7 a 8 usnesení dovolacího soudu), jakož i námitky ohledně právní kvalifikace skutku pod bodem II. 47 výroku o vině, jako součásti pokračujícího trestného činu podvodu (str. 9 usnesení dovolacího soudu). Těmto závěrům dovolacího soudu nelze z hlediska ústavnosti ničeho vytknout a Ústavní soud na ně pro stručnost odkazuje.

K námitce údajného porušení zásady volenti non fit iniuria Ústavní soud toliko dodává, že jde typicky o soukromoprávní princip, jehož uplatnění v trestním právu je velmi limitované a modifikované nutností respektovat legitimní práva řady subjektů, jejichž zájmy stojí často v kolizi, jakož i nutností respektovat zájem veřejný. Ve vztahu k projednávanému případu lze pokládat za výstižnou a přiléhavou argumentaci dovolacího soudu, diferencující postavení právnické osoby na jedné straně a postavení akcionářů, společníků a statutárních orgánů na straně druhé (str. 8 usnesení dovolacího soudu).

Ústavní soud nezjistil porušení základních práv stěžovatele a byl proto nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. července 2014


Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 1294/14, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies