I. ÚS 3480/13

30. 07. 2014, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky), soudkyně Ivany Janů a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatelky Mechel Service Stahlhandel Czech Republic s.r.o., se sídlem Průmyslová 461, Pardubice, zastoupené Dr. Erwinem Hanslikem, advokátem, se sídlem U Prašné brány 1, Praha 1, proti rozsudku Okresního soudu v Pardubicích č. j. 6 C 29/2011-244 ze dne 16. 4. 2012, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích č. j. 18 Co 518/2012-316 ze dne 21. 1. 2013 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 1757/2013-342 ze dne 26. 8. 2013, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Předchozí průběh řízení

Ústavní stížností stěžovatelka napadla v záhlaví tohoto usnesení uvedená rozhodnutí a navrhla jejich zrušení pro rozpor se svými ústavně zaručenými právy na ochranu majetku a spravedlivý proces. Přitom odkázala na čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě.

Stěžovatelka kupní smlouvou uzavřenou dne 27. 9. 1995 se společností Továrny mlýnských strojů, a.s. koupila pozemky v katastrálním území Drozdice a Pardubičky. Na základě této kupní smlouvy byla stěžovatelka zapsána jako vlastník předmětných pozemků v katastru nemovitostí. Společnost Továrny mlýnských strojů, a.s. vznikla dne 1. 5. 1992 privatizací části majetku dřívějšího státního podniku. V rámci privatizace byly na ni převedeny i předmětné pozemky.

Na předmětné pozemky byl již před uzavřením zmíněné kupní smlouvy vůči společnosti Továrny mlýnských strojů, a.s. uplatněn restituční nárok podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon o půdě"). Dne 1. 7. 2008 byl rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích tento restituční nárok shledán oprávněným, neboť právní předchůdce oprávněné osoby předmětné nemovitosti převedl na základě kupní smlouvy uzavřené v tísni za nápadně nevýhodných podmínek ve smyslu § 6 odst. 1, písm. k) zákona o půdě. Tento rozsudek byl následně potvrzen odvolacím soudem a dovolání společnosti Továrny mlýnských strojů, a.s. bylo odmítnuto. Na základě tohoto rozsudku bylo k předmětným nemovitostem zapsáno v katastru nemovitostí vlastnické právo restituenta.

Napadeným rozsudkem Okresní soud v Pardubicích vyhověl žalobě restituenta proti stěžovatelce o určení vlastnictví k předmětným pozemkům a určil, že žalobce je jejich výlučným vlastníkem. Shledal, že předmětná kupní smlouva je neplatná pro rozpor s § 5 odst. 3 zákona o půdě. Podle tohoto ustanovení nemůže povinná osoba nemovitosti, jejich součásti a příslušenství převést do vlastnictví jiného, a pokud tak učiní je takový právní úkon neplatný. Stěžovatelka se tedy nemohla stát vlastnicí předmětných pozemků na základě neplatného právního úkonu. Oproti tomu žalobce své vlastnické právo odvozoval od pravomocného rozhodnutí soudu v restitučním řízení.

Krajský soud napadeným rozsudkem prvoinstanční rozhodnutí potvrdil. Měl za to, že kupní smlouva, kterou uzavřela stěžovatelka v roce 1995 a na základě níž dovozuje své vlastnické právo k předmětným nemovitostem, je absolutně neplatná, a to nejen proto, že byla uzavřena v rozporu s § 5 odst. 3 zákona o půdě, ale i proto, že společnost Továrny mlýnských strojů a.s. nemohla na žalovaného tyto nemovitosti převést, neboť nebyla jejich vlastníkem. Pokud byl totiž uplatněn restituční nárok, nemohla povinná osoba, kterou byl státní podnik Továrny mlýnských strojů, převést tento majetek v rámci privatizace na akciovou společnost a povinnou osobou nadále zůstával státní podnik Továrny mlýnských strojů. Jediným vlastníkem předmětných nemovitostí tak byl v roce 1995 stát, tedy Česká republika, která by mohla jako vlastník, pokud by to nebylo v rozporu s § 5 odst. 3 zákona o půdě, převést na stěžovatelku předmětné nemovitosti. Pokud tak učinila společnost Továrny mlýnských strojů a.s., převedl předmětné nemovitosti na stěžovatelku nikoliv jejich vlastník, a od nevlastníka v žádném případě nemohla stěžovatelka předmětné nemovitosti do svého vlastnictví nabýt.

Napadeným usnesením Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelky.

II. Argumentace stěžovatelky

Stěžovatelka namítá, že došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces, neboť řízení nebylo kontradiktorní. Soudy vyšly z výsledku restitučního řízení, kterého však stěžovatelka nebyla účastnicí a nemohla tak vznášet argumenty proti oprávněnosti restituce. Stěžovatelka rovněž namítá porušení svého vlastnického práva, neboť předmětné nemovitosti měla nabýt v roce 1995 za tržní kupní cenu a až do konce roku 2001 vůbec o probíhajícím restitučním řízení nevěděla. Ke vzniku nastalé situace došlo pochybením státních orgánů, konkrétně státního podniku Továrny mlýnských strojů, který neměl pozemky vkládat do privatizace.

III. Hodnocení Ústavního soudu

Pokud jde o právo stěžovatelky na spravedlivý proces, zde Ústavní soud pochybení obecných soudů nijak nespatřuje. Soudy v napadených rozsudcích dovodily, že stěžovatelka nemůže být vlastnicí předmětných pozemků, neboť kupní smlouva, od které své vlastnické právo odvozuje, je neplatná. V tomto ohledu bylo řízení plně kontradiktorní a stěžovatelka mohla předkládat své důkazy a argumenty.

Co se týče práva vlastnit majetek, tak obdobnou situací se Ústavní soud nedávno zabýval v nálezu sp. zn. II. ÚS 3035/12 ze dne 5. 3. 2014 a na obecná východiska tam uvedená lze odkázat.

Ač lze přisvědčit stěžovatelce v tom, že napadenými rozhodnutími bylo zasaženo do jejího práva na ochranu majetku ve smyslu čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě, nejde o zásah s tímto právem v rozporu. Není porušením práva na ochranu majetku, pokud soudy v žalobě na určení vlastnictví shledají, že stěžovatelka není vlastníkem tohoto majetku a za vlastníka určí jinou osobu, a toto jejich rozhodnutí není projevem svévole, ani nestojí v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Takový zásah do práva na ochranu majetku byl zákonný a sledoval legitimní cíl ochrany vlastnických práv skutečného vlastníka.

Z judikatury Evropského soudu pro lidská práva vyplývá, že v případě, kdy vnitrostátní soudy shledají, že osoba nebyla nikdy vlastníkem předmětného majetku, může dojít k porušení práva na ochranu majetku pouze výjimečně (viz nález sp. zn. II. ÚS 3035/12 ze dne 5. 3. 2014, bod 49 a judikatura tam citovaná). Ústavní soud žádné takové zvláštní okolnosti v tomto případě neshledává.

Podstatné v dané věci také je, že pokud se stěžovatelka domnívá, že celá situace vznikla pochybením státu, nic ji nebrání uplatňovat své nároky vůči státu v civilním řízení (srovnej rozhodnutí ESLP ve věci Orel - jednota Hranice proti České republice č. 1002/09 ze dne 10. 9. 2013).

Je pravdou, že stěžovatelka by se za normálních okolností mohla domáhat svých nároků také vůči společnosti Továrny mlýnských strojů, a.s., se kterou neplatnou kupní smlouvu uzavřela. Ústavní soud si je vědom, že tento postup v nynějším případě možný není, neboť tato společnost již zanikla. Tato skutečnost však nemůže jít k tíži skutečného vlastníka nemovitosti, tedy restituenta. Jinými slovy tato okolnost nemohla být nijak v řízení, ze kterého vzešla nyní projednávaná stížnost, zohledněna.

Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. července 2014


Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 3480/13, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies