III. ÚS 1489/12 #2

30. 07. 2014, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl dne 30. července 2014 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Sládečka a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti společnosti DEMONTA Trade SE, IČ: 634 94 671 se sídlem Železná 492/16, 619 00 Brno, zastoupené JUDr. Milanem Kružíkem, advokátem se sídlem Příkop 2a, 604 27 Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. ledna 2012 č. j. 32 Cdo 4222/2010-276 a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. července 2010 č. j. 47 Co 234/2009-242, za účasti Nejvyššího soudu ČR a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ve včas podané ústavní stížnosti, která i v ostatních ohledech splňuje náležitosti návrhu na zahájení řízení před Ústavním soudem podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka napadá obě, v záhlaví tohoto usnesení označená rozhodnutí a tvrdí, že jimi byla porušena její ústavně zaručená základní práva a svobody ve smyslu čl. 5 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť krajský soud v odvolacím řízení věc nesprávně právně posoudil. Právní závěr odvolacího soudu, že v projednávané věci jde vzhledem k obsahu smluvního ujednání o přistoupení k dluhu ve smyslu ustanovení § 531 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obč. zák."), je podle názoru stěžovatelky zcela nesprávný, neodpovídá výsledkům provedeného dokazování a pokud k prokázání tohoto tvrzení žalobce neunesl důkazní břemeno, měl odvolací soud potvrdit jako věcně správný rozsudek nalézacího soudu.

Dovolacímu soudu stěžovatelka vytýká porušení jejích procesních práv, tedy i práva na spravedlivý proces, neboť již v průběhu dovolacího řízení stěžovatelku neinformoval a neumožnil jí vyjádřit se k výsledku svého šetření ohledně výmazu žalobce - společnosti SOLVE ONE LTD., se sídlem Suite B, 29 Harley Street, London W1G 9QR, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, registrační číslo: 7074315, o ztrátě jeho procesních práv v dovolacím řízení.

Tento procesní postup údajně stěžovatelku poškodil, neboť jí neumožnil se proti výmazu žalobce z rejstříku firem bránit za situace, v níž prý bylo cílem výmazu žalobce "zmařit dokončení dovolacího řízení". Proto jsou prý všechny úkony, které vedly ke zrušení žalobce a zániku jeho právní subjektivity, neplatné. Stěžovatelka namítá, že v dovolacím řízení mělo být pokračováno, neboť stěžovatelka mohla, pokud by o zjištěních dovolacího soudu byla před jeho rozhodnutím informována, jako "potencionální věřitelka vymazané společnosti", podat návrh k obnovení zápisu společnosti žalobce v registru firem u příslušného soudu ve Velké Británii. Na základě těchto úvah stěžovatelka dovozuje, že nedostatek právní subjektivity žalobce byl odstranitelnou podmínkou řízení. Současně stěžovatelka navrhla odložení vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu.

II.

Z obsahu ústavní stížnosti a z obsahu napadených rozhodnutí se zjišťuje:

U Městského soudu v Brně (dále jen "nalézací soud") probíhal pod sp. zn. 44 C 282/2005 spor mezi žalobkyní - obchodní společností SOLVE ONE LTD. a žalovanou společností DEMONTA Trade SE (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatelka"), o zaplacení částky 18,723.062,11 Kč s příslušenstvím. Rozsudkem ze dne 6. prosince 2007 č. j. 44 C 282/2005-122 nalézací soud žalobu zamítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně (dále jen "odvolací soud") v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalované uložil zaplatit žalobkyni částku 18,723.062,11 Kč s příslušenstvím (první výrok), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý a třetí výrok).

Odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalovaná společnost DEMONTA Trade SE je právním nástupcem společnosti SD Obchodní společnosti s. r. o. (původního dlužníka vůči společnosti UNION banka, a. s.), a je ve sporu pasivně legitimována. Dále odvolací soud konstatoval, že smlouvou o převzetí dluhu původního dlužníka SD Obchodní společnosti s. r. o. společností TRIBETA s. r. o. (novým dlužníkem) nedošlo k zániku závazku původního dlužníka, takže tento zůstává i nadále dlužníkem vedle dlužníka nového, neboť původní dlužník ve smlouvě neprojevil vlastní vůli a neuzavřel dohodu s novým dlužníkem. Jeho podpis na dohodě lze podle názoru odvolacího soudu vyložit pouze tak, že původní dlužník byl o dohodě nového dlužníka s věřitelem "bezprostředně" informován. Z hlediska právního posouzení jde tedy o přistoupení dalšího dlužníka podle ustanovení § 531 odst. 2, resp. § 533 obč. zák.

Na základě těchto zjištění odvolací soud změnil výrok I rozsudku nalézacího soudu a žalobě vyhověl.

Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 31. 1. 2012 č. j. 32 Cdo 4222/2010-276 dovolací řízení zastavil (§ 243c a § 107 odst. 5 věta první o. s. ř.) s odůvodněním, že na základě podání ze dne 5. 1. 2012, které dovolací soud obdržel dne 11. 1. 2012, zjistil, že žalobce zanikl po provedení likvidace bez právního nástupce a byl vymazán z rejstříku společností pro Anglii a Wales ke dni 27. 12. 2011. Žalobce byl právnickou osobou - společností s ručením omezeným a byl ke dni 27. 12. 2011 zrušen na základě vlastní žádosti v souvislosti s ukončením likvidace, a to bez právního nástupce.

III.

Ústavní soud vyhověl návrhu stěžovatelky a usnesením ze dne 10. 5. 2012 sp. zn. III. ÚS 1489/12 odložil vykonatelnost rozsudku odvolacího soudu a usnesení soudu dovolacího.

Ústavní soud si vyžádal vyjádření dovolacího soudu k předmětné ústavní stížnosti. Vzhledem k tomu, že toto vyjádření neobsahovalo žádné nové skutečnosti, nerozesílal ho ostatním účastníkům k replice.

IV.

Po zvážení všech námitek stěžovatelky a se zřetelem k tomu, že v projednávané věci mohl posuzovat pouze ústavnost napadených rozhodnutí, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Námitky stěžovatelky se koncentrují do dvou skupin.

K první skupině náleží námitky proti postupu dovolacího soudu, který údajně porušil procesní práva stěžovatelky a právo na spravedlivý proces, jestliže o obsahu podání právního zástupce žalobce ze dne 5. 1. 2012, obsahujícího informaci o zániku žalobce po provedení likvidace ke dni 27. 12. 2011 bez právního nástupce, nebyla stěžovatelka před rozhodnutím o zastavení dovolacího řízení informována. Tyto námitky doplňuje stěžovatelka hypotetickými úvahami stran jejího možného, avšak nerealizovaného procesního postupu, který by prý mohl vést k obnovení zápisu žalobkyně v rejstříku společností pro Anglii a Wales.

Ústavní soud neshledává v postupu Nejvyššího soudu porušení práva na spravedlivý proces, jak namítá stěžovatelka. Je nepochybné, že výmazem z rejstříku společností ztratil žalobce v průběhu dovolacího řízení způsobilost být jeho účastníkem. Ztráta způsobilosti být účastníkem řízení brání pokračování v řízení za situace, v níž účastník nemá žádného právního nástupce, se kterým by bylo možné v řízení pokračovat. Taková situace nastala v projednávané věci. Dovolací soud byl povinen podle povahy věci posoudit, zda tato skutečnost (sama o sobě) brání pokračování v řízení. V projednávané věci dospěl dovolací soud v této souvislosti ke kladnému závěru. V takovém případě nezbylo, než řízení o podaném mimořádném opravném prostředku zastavit, neboť nebylo možné dále v řízení pokračovat pro neodstranitelnou překážku řízení. Jiný postup dovolacímu soudu neumožňuje ustanovení § 107 odst. 1, odst. 5 věta první o. s. ř.

Úvahy stěžovatelky o jiném procesním postupu dovolacího soudu za daných okolností postrádají reálné opodstatnění. Pokud se stěžovatelka domnívá, že by procesní výsledek sporu mohl doznat zásadní změny jí nastíněným procesním postupem, nic jí nebránilo v tom, aby i po rozhodnutí dovolacího soudu postupovala ve smyslu ustanovení § 75b odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník ve znění pozdějších předpisů.

Druhá skupina námitek stěžovatelky směřuje proti právnímu závěru odvolacího soudu, přičemž podle obsahu uplatněné argumentace je zřejmé, že se stěžovatelka po Ústavním soudu pouze domáhá jeho přehodnocení, a to takovým způsobem, který by nasvědčoval opodstatněnosti jejího právního názoru. Ústavní soud tak stěžovatelka staví do role další odvolací instance, která mu nepřísluší.

Ústavní soud ověřil, že se odvolací soud podrobně zabýval posouzením skutkových okolností projednávané věci, přičemž jeho závěru, že v dané věci s ohledem ke všem ve věci provedeným důkazům, jde o přistoupení k závazku ve smyslu ustanovení § 531 odst. 2, resp. ustanovení § 533 obč. zák., protože v projednávané věci jde o závazek peněžitý, nelze nic vytknout. Odvolací soud se podrobně zabýval i výkladem právních úkonů jak nového dlužníka a věřitele, tak i právního úkonu ze dne 20. 6. 2002, přičemž závěry, k nimž odvolací soud v této souvislosti dospěl, nelze považovat za nesouladné, či dokonce vybočující z výsledků provedeného dokazování.

Lze tedy shrnout, že odůvodnění odvolacího soudu je logické, jeho úvahy jsou podloženy výsledky provedeného dokazování, přičemž odvolací soud postupoval podle ustanovení § 213 odst. 2 o. s. ř.

Ze všech výše vyložených důvodů proto Ústavní soud projednávanou ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný.

Jak již Ústavní soud konstatoval výše, usnesením ze dne 10. 5. 2012 sp. zn. III. ÚS 1489/12 Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí z časového hlediska až do meritorního rozhodnutí ve věci samé. Tímto rozhodnutím Ústavní soud nepředjímal konečný výsledek řízení o podaném návrhu, ale pouze osvědčil splnění podmínek uvedených v ustanovení § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Jestliže nyní o projednávané ústavní stížnosti rozhodl tak, že ji jako zjevně neopodstatněnou odmítl, usnesení o odložení vykonatelnosti ze dne 10. 5. 2012 pozbývá svého účinku.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. července 2014


Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 1489/12 #2, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies