I. ÚS 2400/14

30. 07. 2014, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Ludvíkem Davidem ve věci ústavní stížnosti společnosti CG HOLDING, s. r. o., se sídlem Praha 2, Anny Letenské 34/7, zastoupené JUDr. Petrem Hromkem, Ph.D., advokátem se sídlem Praha 2, Vinohradská 30, proti výroku I. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 4. 2014 sp. zn. 14 Co 111/2014, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud - zejména pro porušení ustanovení čl. 1 odst. 2 a čl. 10 Ústavy České republiky a ustanovení čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod - zrušil výrok I. v záhlaví označeného rozsudku Městského soudu v Praze.

2. Dříve, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu. V projednávaném případě k takovému závěru nedospěl.

3. Přestože stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že je navzdory poučení městského soudu přesvědčena, že proti napadenému rozhodnutí není dle konstantní judikatury Nejvyššího soudu dovolání ve smyslu ustanovení § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. přípustné, neboť žalovaná částka představuje součet několika dílčích peněžitých nároků (z nichž žádný nepřevyšuje částku 50 000 Kč), Ústavní soud z veřejně přístupného informačního zdroje (http://infosoud.justice.cz) zjistil, že stěžovatelka dovolání v dané věci dne 27. 6. 2014, podala, přičemž vycházela i z poučení odvolacího soudu.

4. Podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejích práv poskytuje. Ústavní stížnost tedy může, nestanoví-li zákon jinak, směřovat toliko proti pravomocnému rozhodnutí o posledním procesním prostředku ve smyslu ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, dle kterého lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný a mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.

5. Požadavek vyčerpat "všechny procesní prostředky" ve smyslu ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu přitom není splněn již tím, že řízení o těchto prostředcích (zde o dovolání) je zahájeno; zahrnuje logicky i povinnost "vyčerpat" ty dispozice, které na tomto základě otevřené řízení skýtá, případně i řízení, které má být vedeno posléze, vydal-li dovolací soud rozhodnutí kasační a věc vrátil nižší soudní instanci. Z principu subsidiarity ústavní stížnosti totiž plyne, že ústavní stížnost lze projednat až poté, co toto (další) stadium řízení bude skončeno; ústavní stížnost ostatně nemůže pominout rozhodnutí o posledním opravném prostředku a zásadně proti němu musí (též) směřovat, přičemž v řízení, jež probíhá, je splnění tohoto požadavku přirozeně nemožné.

6. Úkolem Ústavního soudu není měnit či napravovat případná, ať již tvrzená či skutečná, pochybení obecných soudů v dosud neskončeném řízení, nýbrž je - zásadně - povolán, z hledisek souhrnných, po pravomocném skončení věci, k posouzení, zda řízení jako celek a jeho výsledek obstojí v rovině ústavněprávní. To platí logicky i tehdy, jestliže stěžovatelka podala dovolání, čímž zahájila dovolací řízení, které je nadáno potenciálem vyvolat meritorní rozhodnutí, případně s kasačními účinky, a tím - v obecné rovině - i způsobilostí dosáhnout obdobné nápravy, kterou stěžovatelka sleduje (současně podanou) ústavní stížností.

7. Jinými slovy, jelikož podání ústavní stížnosti předpokládá rozhodnutí o ní, je souběžným zahájením dovolacího řízení založeno riziko, že Ústavní soud do tohoto řízení svým rozhodnutím zasáhne, což je důsledek - jak procesně, tak z vyložených zásad ústavněprávního přezkumu - neakceptovatelný. Výše zaznamenaný princip subsidiarity tohoto přezkumu se tedy prosazuje i zde, a jeho uplatnění vede k nutnému závěru, že ústavní stížnost, je-li současně vedeno též řízení dovolací, je návrhem podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustným, a musí být podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu soudcem zpravodajem odmítnuta (srov. k tomu přiměřeně též usnesení sp. zn. III. ÚS 1806/14 ze dne 19. 6. 2014)

8. Protože ústavní stížnost musela být odmítnuta, nebyl dán ani důvod vyhovět návrhu stěžovatelky, aby jí byla přiznána náhrada nákladů řízení o ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. července 2014


Ludvík David, v. r.
soudce zpravodaj


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 2400/14, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies