IV. ÚS 3501/13 - Zajištění peněžních prostředků na účtu

05. 08. 2014, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Zajištění peněžních prostředků představuje zásah do substantivního základního práva, tj. práva vlastnického chráněného čl. 11 Listiny základních práv a svobod. K posouzení ústavní konformity zásahu do vlastnických práv jednotlivce použitím dočasných majetkových zajišťovacích institutů ostatně přispívají kritéria uvedená Ústavním soudem v jeho nálezu sp. zn. I. ÚS 2485/13 ze dne 2. 12. 2013 (N 206/71 SbNU 429) a hledání proporce mezi veřejným zájmem (především na odhalení trestné činnosti a potrestání jejího pachatele a na minimalizaci jejích negativních dopadů na majetkovou sféru třetích osob) a (soukromým) zájmem na ochraně ústavně chráněných a oprávněných zájmů soukromé osoby takovým zajištěním majetku zasažené. Rozhodující orgán proto musí (s ohledem na subsidiární a fakultativní povahu zajišťovacího institutu a také na délku jeho trvání) velmi pečlivě zvažovat, ke kterým konkrétním platbám a v jaké konkrétní výši je požadován jeho souhlas. Na takové rozhodnutí orgánu (o udělení nebo odepření souhlasu) je nutno proto vztáhnout požadavek řádného odůvodnění zohledňujícího uvedená kritéria, proporcionalitu, délku trvání zajištění a rozsah zajištěného majetku vůči majetku a závazkům zasažené osoby.

(Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 17.09.2014 sp. zn. IV. ÚS 3501/13)

Text judikátu

Nález

Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedy senátu Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a soudců Vlasty Formánkové a Tomáše Lichovníka - ze dne 5. srpna 2014 sp. zn. IV. ÚS 3501/13 ve věci ústavní stížnosti Monstera Development, s. r. o., se sídlem Londýnská 57/376, 120 00 Praha 2, zastoupené JUDr. Miroslavem Zámiškou, advokátem, se sídlem Na Příkopě 23, 110 00 Praha 1, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 9. 2013 sp. zn. 11 To 114/2013 a usnesení Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 10. 7. 2013 č. j. 7 VZV 13/2012-4663, jimiž byly zamítnuty stěžovatelčiny žádosti o omezení zajištění peněžních prostředků na jejím bankovním účtu.

I. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 9. 2013 sp. zn. 11 To 114/2013 a usnesením Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 10. 7. 2013 č. j. 7 VZV 13/2012-4663 bylo porušeno základní právo stěžovatelky na spravedlivý (řádný) proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod.

II. Tato usnesení se proto ruší.


Odůvodnění

I.

1. Stěžovatelka v ústavní stížnosti (doplněné dalšími podáními) navrhla zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv a principů právního státu zakotvených v preambuli Ústavy a garantovaných v čl. 1 odst. 1 a čl. 2 odst. 3 Ústavy a dále v čl. 2 odst. 1, čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a 4, čl. 26 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

II.

3. Ústavní soud z obsahu spisového materiálu zjistil, že Vrchní státní zastupitelství v Praze usnesením ze dne 10. 7. 2013 č. j. 7 VZV 13/2012-4663 nevyhovělo žádosti stěžovatelky [a dále také stěžovatelky Monstera International, a. s., v řízení před Ústavním soudem ve věci vedené pod sp. zn. I. ÚS 3502/13 - ukončené nálezem sp. zn. I. ÚS 3502/13 ze dne 17. 4. 2014 (N 63/73 SbNU 209)] o omezení zajištění peněžních prostředků na účtu banky Sberbank CZ, a. s., (dříve Volksbank CZ, a. s.) ze dne 30. 5., 3. 6., 13. 6., 26. 6. a 27. 6. 2013, které byly usneseními policejního orgánu Policie České republiky, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality, SKPV, odboru korupce a ochrany zájmů Evropské unie, ČTS: OKFK-210-268/TČ-2011-200206 ze dne 28. 12. 2011 a ČTS: OKFK-210-267/TČ-2011-200206 ze dne 28. 12. 2011 podle § 79a odst. 1 a 2 trestního řádu zajištěny jako výnos z trestné činnosti.

4. Státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze v uvedeném usnesení neshledal podmínky pro omezení zajištění peněžních prostředků, které stanovuje § 79a odst. 3 trestního řádu. Podle státního zástupce lze důvodně předpokládat, že na účtu zajištěné peněžní prostředky a též dodatečně došlé platby za úhradu nájemného za pronájem, který je předmětem dané trestní věci, by mohly být výnosem z trestné činnosti, a jejich zajištění je proto namístě. K možnosti omezit zajištění peněžních prostředků pak státní zástupce uvedl, že výhradním důvodem pro takový postup je skutečnost, že daných peněžních prostředků nebo jejich části již pro účely trestního řízení není třeba, k čemuž však vzhledem k probíhajícímu vyšetřování ve stěžovatelčině případu ještě nedošlo.

5. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 11. 9. 2013 sp. zn. 11 To 114/2013 stížnosti stěžovatelky (a stěžovatelky Monstera International, a. s.) jako nedůvodné zamítl a mimo jiné uvedl, že přezkoumávané usnesení je věcně správné a řízení, které jeho vydání předcházelo, je prosto vad. Podle názoru vrchního soudu je účelem zajištění nejen náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání jejich pachatelů, ale ve stejné míře snaha o eliminaci škod způsobených trestnou činností, tj. účel reparační. V dané fázi předmětného trestního řízení vrchní soud shledal, že zájem na dosažení objasňovacího a reparačního účelu zajištění převyšuje nad zájmem stěžovatelky na úhradě jejích závazků různého druhu. Vrchní soud taktéž vzhledem k náročnému a právně složitému dokazování v předmětné věci neshledal ani průtahy.

III.

6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti k věcné stránce souzené věci a k dosavadnímu průběhu řízení uvedla, že je obchodní společností, která na základě smlouvy o provozování čerpacích stanic přenechala smluvnímu partnerovi do úplatného užívání nemovitosti ve svém vlastnictví. Podle jejího tvrzení tvoří veškerý její příjem výnos z uvedeného smluvního vztahu, který je zasílán na účet stěžovatelky zajištěný usnesením policejního orgánu. Stěžovatelka tak v současné době nedisponuje žádnými vlastními prostředky, ze kterých by mohla hradit své závazky, například platby za poskytované účetní služby, právní služby, daňové povinnosti a další provozní náklady, z čehož jí vznikají dodatečné náklady, k jejichž uhrazení musí získávat prostředky prostřednictvím půjček, což časem může vést až k insolvenci stěžovatelky.

7. Stěžovatelka zásah do svých ústavně zaručených práv spatřuje v tom, že v rozporu s krátkodobým charakterem zajišťovacího institutu podle § 79a trestního řádu jsou již po dobu více než 23 měsíců zajištěny veškeré její peněžní prostředky, přičemž dozorující státní zástupce bez řádného odůvodnění stěžovatelce neumožňuje takovou dispozici se zajištěnými prostředky, která by jí umožnila uhradit konkretizované smluvní závazky a provozní náklady, a to prostřednictvím procesního postupu podle § 79a odst. 3 trestního řádu. Stěžovatelka přitom odkazuje i na výkladové stanovisko Nejvyššího státního zastupitelství č. 2/1998 a též na judikaturu Ústavního soudu [nález sp. zn. II. ÚS 642/07 ze dne 30. 1. 2008 (N 25/48 SbNU 291)]. Podle stěžovatelky postupem Vrchního státního zastupitelství v Praze byly překročeny meze proporcionality mezi zájmem na vyšetření stíhané trestné činnosti a právem na nerušené užívání vlastnictví a právem na podnikání.

8. Stěžovatelka zdůraznila, že její ústavní stížnost nesměřuje proti důvodnosti vedení trestního řízení.

9. Stěžovatelka konečně (v doplnění ústavní stížnosti ze dne 6. 5. 2014, Ústavnímu soudu doručeném téhož dne) poukázala na to, že Ústavní soud prakticky v téže věci týkající se stěžovatelky Monstera International, a. s., nálezem ze dne 17. 4. 2014 sp. zn. I. ÚS 3502/13 (viz výše) stěžovatelce vyhověl a v důsledku zjištěného porušení jejího základního práva na spravedlivý (řádný) proces podle čl. 36 Listiny obě napadená rozhodnutí zrušil.

IV.

10. Ústavní soud vyzval účastníky řízení k vyjádření k ústavní stížnosti. Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření ze dne 23. 6. 2014 poukázal na argumentaci uvedenou v odůvodnění svého rozhodnutí napadeného ústavní stížností.

11. Vrchní státní zastupitelství v Praze ve svém vyjádření ze dne 23. 6. 2013 uvedlo, že usnesení o zajištění peněžních prostředků má zákonný podklad, je odůvodněné a tato okolnost trvá i nadále, neboť podezření, že zajištěné finanční prostředky jsou výnosem z trestné činnosti, nebylo dosud rozptýleno. Vrchní státní zastupitelství dále mimo jiné uvedlo, že v případě udělení souhlasu státního zástupce podle § 79a odst. 2 trestního řádu s uvolněním konkrétní částky na úhradu konkrétních plateb je nezbytné pečlivě se zabývat tím, zda jsou zajištěné finanční prostředky skutečně jediným příjmem společnosti. Vrchní státní zastupitelství konečně připomnělo, že Ústavní soud se již ústavní stížností napadenými usneseními zabýval, a to v případě ústavní stížnosti podané stěžovatelkou Monstera International, a. s., (ve věci vedené pod sp. zn. I. ÚS 3502/13), kdy ústavní stížnosti vyhověl; vzhledem k tomu je "důvodné se domnívat, aniž by bylo předjímáno jakékoliv rozhodnutí Ústavního soudu, že obdobně může být rozhodnuto i o této ústavní stížnosti".

12. Ústavní soud nepovažoval za nutné zasílat obdržená vyjádření stěžovatelce k replice, neboť neobsahovala žádné nové závažné skutečnosti nebo argumentaci, která by měla vliv na posouzení věci. Nadto z materiálního hlediska nelze přehlédnout skutečnost, že Ústavní soud v prakticky totožné věci jiné stěžovatelce, jejíž ústavní stížnost vedená pod sp. zn. I. ÚS 3502/13 - která se týkala identických (a také touto ústavní stížností napadených) rozhodnutí - nálezem ze dne 17. 4. 2014 (N 63/73 SbNU 209) vyhověl.

V.

13. Ústavní soud v souladu s ustanovením § 44 zákona o Ústavním soudu uvážil, že ve věci není třeba konat ústní jednání, neboť by nijak nepřispělo k dalšímu, resp. hlubšímu objasnění věci, než jak se s ní seznámil z obsahu spisu a z písemných úkonů stěžovatelky a účastníků řízení. Nekonání ústního jednání odůvodňuje i skutečnost, že Ústavní soud nepovažoval ani za potřebné provádět dokazování.

14. Ústavní stížnost je důvodná.

15. Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností ostatních soudů. Do rozhodovací činnosti těchto soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. Ústavní soud opakovaně judikuje, že postup v soudním řízení, včetně interpretace a aplikace právních předpisů a vyvození skutkových a právních závěrů, je primárně záležitostí ostatních soudů. Způsobilé zasáhnout do základního práva a svobody jednotlivce jsou případy porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, nebo v důsledku uplatnění toliko jedné z možných interpretačních alternativ, která však neobstojí z hlediska ústavní konformity a souladu s principy spravedlnosti na rozdíl od interpretační alternativy jiné.

16. Ústavní soud - obdobně jako v citovaném nálezu, na jehož podrobné odůvodnění současně odkazuje - musí připomenout konstantní (a obecně známou) judikaturu týkající se povinnosti soudů řádně odůvodnit svá rozhodnutí (a v tom rámci se racionálně logicky vypořádat s argumentací uplatněnou účastníky řízení). Obdobné ostatně platí podle čl. 36 odst. 1 Listiny ve stanovených případech též pro řízení před "jinými orgány"; při rozhodování o zajištění peněžních prostředků ve fázi přípravného řízení trestního disponuje takovou pravomocí státní zástupce (a výjimečně policejní orgán).

17. Zajištění peněžních prostředků představuje zásah do substantivního základního práva, tj. práva vlastnického chráněného čl. 11 Listiny. K posouzení ústavní konformity zásahu do vlastnických práv jednotlivce použitím dočasných majetkových zajišťovacích institutů ostatně přispívají kritéria uvedená Ústavním soudem v jeho nálezu sp. zn. I. ÚS 2485/13 ze dne 2. 12. 2013 (N 206/71 SbNU 429) a hledání proporce mezi veřejným zájmem (především na odhalení trestné činnosti a potrestání jejího pachatele a na minimalizaci jejích negativních dopadů na majetkovou sféru třetích osob) a (soukromým) zájmem na ochraně ústavně chráněných a oprávněných zájmů soukromé osoby takovým zajištěním majetku zasažené. Rozhodující orgán proto musí (s ohledem na subsidiární a fakultativní povahu zajišťovacího institutu a také na délku jeho trvání) velmi pečlivě zvažovat, ke kterým konkrétním platbám a v jaké konkrétní výši je požadován jeho souhlas. Na takové rozhodnutí orgánu (o udělení nebo odepření souhlasu) je nutno proto vztáhnout požadavek řádného odůvodnění zohledňujícího uvedená kritéria, proporcionalitu, délku trvání zajištění a rozsah zajištěného majetku vůči majetku a závazkům zasažené osoby.

18. Ústavní soud také v právě souzené věci musí připomenout v nálezu sp. zn. I. ÚS 3502/13 uvedený požadavek na odůvodnění takového postupu státního zástupce, který je založen na výkladu, jenž je protichůdný výkladovému stanovisku Nejvyššího státního zastupitelství; požadavek takového odůvodnění je nesen právě účelem jeho přezkoumatelnosti.

19. Ústavní soud s ohledem na vlastní posouzení ústavní stížnosti musí - stejně jako v citovaném nálezu - poukázat na skutečnost, že státní zástupce vrchního státního zastupitelství bez jakéhokoli odůvodnění změny rozhodovací praxe nevyhověl žádosti stěžovatelky o uvolnění zajištěných prostředků na platbu daně, přestože takový souhlas dříve uděloval. Rozhodnutí státního zástupce proto nemůže při ústavněprávním přezkumu souzené věci obstát již právě z důvodu absence zdůvodnění uvedeného odklonu od předchozího postupu ve stejné trestní věci, který byl nadto plně v souladu s povinností vzít v potaz i ochranu ústavně chráněných a oprávněných zájmů soukromé osoby zasažené zajištěním majetku na nerušeném užívaní vlastnictví a na podnikání.

20. Ústavní soud dále v odůvodněních obou ústavní stížností napadených rozhodnutí postrádá též další nezbytné úvahy o rozsahu, délce zajištění a hrazení závazků stěžovatelkou. Ústavní soud tudíž má za to, že státní zástupce ani vrchní soud nedostáli požadavkům kladeným na odůvodnění jejich rozhodnutí, se žádostmi stěžovatelky o omezení zajištění jejích peněžních prostředků se vypořádávali nedostatečně, ba arbitrárně - tedy způsobem, který zasahoval do jejího ústavně chráněného práva.

21. Ústavní soud konečně (i v této souzené věci) musí připomenout, že neposuzoval samotnou oprávněnost ani odůvodněnost rozhodnutí o zajištění peněžních prostředků na účtu stěžovatelky ze dne 28. 12. 2011, délku a podstatu trvání tohoto zajištění či poměr mezi veřejným zájmem na potírání trestné činnosti a soukromým zájmem stěžovatelky na užívání vlastnictví, ba dokonce se nezabýval ani tím, v jaké výši a za jakým účelem stěžovatelka požadovala peněžní prostředky uvolnit, neboť s ohledem na principy subsidiarity a minimalizace zásahů Ústavního soudu musí tuto úvahu nejprve provést a řádně odůvodnit příslušný státní zástupce a soud. Ústavní soud však nemohl bez dalšího zhodnotit ani samotný výsledek napadených rozhodnutí, neboť ten je možno posoudit, jen je-li podložen náležitým odůvodněním, což se v projednávaném případě nestalo.

22. Na základě výše uvedeného Ústavní soud shledal, že napadenými usneseními Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 9. 2013 sp. zn. 11 To 114/2013 a Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 10. 7. 2013 č. j. 7 VZV 13/2012-4663 bylo porušeno právo na spravedlivý (řádný) proces podle čl. 36 Listiny. Ústavní soud proto podle § 82 odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozhodl, jak je ve výroku nálezu uvedeno.


Zdroj: Nález Ústavního soudu ze dne 5. 8. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3501/13, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies