IV. ÚS 991/14

05. 08. 2014, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti Zdeňky Rystonovské a Jovana Rystonovského, oba zastoupeni Mgr. Vítem Burešem, advokátem se sídlem Dobrovského 50, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 11. 2012 č. j. 17 Co 246/2009-553, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2012 č. j. 25 Cdo 2189/2011-531 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013 č. j. 25 Cdo 2633/2013-612, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatelé se, s odvoláním na porušení čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí krajského a Nejvyššího soudu, kterými nebylo v plném rozsahu vyhověno jejich žalobě o náhradu škody.

Stěžovatelé se domáhali náhrady škody, která jim jako spoluvlastníkům vznikla v důsledku požáru památkově chráněného objektu - areálu sladoven, za jehož vznik byl odpovědný žalovaný. Stěžovatelé požadovali náhradu škody ve výši odpovídající předpokládaným nákladům na uvedení nemovitostí do předešlého stavu jako v době před vznikem škody, tj. částku 13 814 408 Kč.

Okresní soud ve Vyškově rozsudkem ze dne 25. 8. 2008 č. j. 6 C 1430/2003-436 přiznal stěžovatelům, s odkazem na ustanovení § 420 a § 443 občanského zákoníku, odškodnění ve výši 600 000 Kč, a to jako rozdíl ceny věci před vznikem škody a po vzniku škody. Krajský soud s přihlédnutím ke statusu poškozených nemovitostí jako národní kulturní památky rozsudkem ze dne 28. 2. 2011 č. j. 17 Co 246/2009 změnil rozsudek okresního soudu a stěžovatelům přiznal náhradu škody ve výši 8 353 286 Kč (ve zbytku žalobě stěžovatelů nevyhověl z důvodu částečného promlčení nároku). Nejvyšší soud k dovolání žalovaných rozsudek Krajského soudu v Brně ve výrocích, které měnily rozhodnutí soudu I. stupně, zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud současně vyslovil závazný právní názor, že v projednávané věci, kdy náklady na opravu (znovuvytvoření) by výrazně převýšily hodnotu věci, je třeba při určení výše škody, a to i přes okolnost, že předmětné nemovitosti jsou památkově chráněny, vycházet z obvyklé ceny objektů v době před jejich poškozením, se zohledněním jejich opotřebení. Krajský soud, vázán právním názorem Nejvyššího soudu, po opětovném odvolacím řízení vydal ústavní stížností napadený rozsudek, kterým potvrdil původní rozsudek soudu I. stupně. Následné dovolání žalobců bylo usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto jako nepřípustné.

Stěžovatelé namítají, že v důsledku napadených rozhodnutí nedošlo k řádnému odškodnění újmy, která nastala v jejich majetkové sféře. Po požáru jim zůstaly památkově chráněné ruiny, které jsou povinni předepsaným způsobem obnovit za zcela nepostačující finanční náhradu, která jim byla přiznána v občanskoprávním řízení.

Jsou přesvědčeni, že stát, který prostřednictvím právních předpisů týkajících se ochrany nemovitých kulturních památek omezuje vlastníky ve výkonu jejich vlastnického práva, a to i prostřednictvím hrozby vysokých pokut za nerespektování veřejného zájmu na ochraně těchto památek, by měl veřejný zájem respektovat také v případě, kdy je rozhodováno o náhradě škody na takových nemovitých kulturních památkách. V důsledku napadených rozhodnutí však došlo k přenosu následků protiprávního jednání na vlastníky nemovité kulturní památky, kteří za vznik škody neodpovídají. Pokud obnova národní kulturní památky vyžaduje vyšší náklady, než se jeví samotná hodnota těchto nemovitostí před vznikem škody, neměly být tyto zvýšené náklady jít k tíži poškozeného, nýbrž škůdce. Přiznaná finanční náhrada nepostačuje ani na základní zabezpečení objektu tak, aby nebylo ohroženo zdraví nebo život obyvatel, nedošlo ani k odškodnění za náklady na vyklizení objektu.

Stěžovatelé dále namítají, že jim bylo upřeno právo učinit v dvouinstančním řízení procesní obranu proti rozhodnutí soudu, který zamítl část nároku z důvodu promlčení, neboť soud I. stupně se otázkou promlčení jakéhokoli nároku vůbec nezabýval.

Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí je stěžovatelům i Ústavnímu soudu znám, není třeba jej podrobněji rekapitulovat.

Ústavní soud předesílá, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným ostatním soudům a jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že soudy nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky, obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí i vyžádaného soudního spisu a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. když ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. O takový případ v projednávané věci právě jde.

Podstatou sporu před civilními soudy bylo posouzení rozsahu škody na majetku stěžovatelů, za níž podle ustanovení § 420 občanského zákoníku odpovídá žalovaný.

Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno zákonu odpovídající dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav. Z odůvodnění rozhodnutí vyplývá, že soudy se v řízení uplatněnými námitkami stěžovatelů (v podstatě shodnými jako v ústavní stížnosti) řádně zabývaly a objasnily, na základě jakých důkazů a úvah dospěly k závěru o výši škody. Při jejím stanovení vycházely ze znaleckého posudku, podle kterého se vlivem požáru snížila hodnota poškozených nemovitosti o 600 000 Kč, což představuje snížení obvyklé (tržní) ceny nemovitostí, tj. skutečnou výši škody, která stěžovatelům v důsledku poškození objektů požárem vznikla.

Poukázaly na to, že zničené budovy byly staré (postavené před r. 1900), dlouhodobě nevyužívané, jejich uvedení do původního stavu není možné, respektive účelné a je zde zřejmý nepoměr mezi částkou, kterou stěžovatelé vynaložili na zakoupení všech nemovitostí, tedy i objektů postižených požárem (celkem 1 419 600 Kč), a částkou potřebnou k obnovení původního stavu za použití současných stavebních materiálů a technologií, čímž by došlo ke značnému obohacení stěžovatelů (stěžovatelé požadovali 13 814 404 Kč, tj. částku 9,7krát vyšší než byla kupní cena všech nemovitostí). Znovupostavení požárem zničených objektů by totiž znamenalo vytvoření nových staveb a nikoli návrat do původního stavu, v jakém se nemovitosti nacházely před požárem. Přestože jsou předmětné nemovitosti památkově chráněny a jejich údržba a opravy vyžadují zvýšené náklady oproti "běžné" stavbě, nelze dovozovat, že v případě jejich zničení by škůdce měl uhradit náklady na vytvoření nové věci bez zohlednění jejího skutečného stavu a hodnoty před poškozením, zvláště pokud by náklady na opravu, resp. v daném případě znovuvytvoření, měly výrazně převýšit hodnotu věci.

S ohledem na argumentaci v ústavní stížnosti Ústavní soud připomíná, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí nezávislých civilních soudů. Ústavní soud neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí, neboť to přísluší výhradně těmto soudům, výjimku představuje situace, kdy došlo k porušení ústavně zaručeného práva. Z toho vyplývá, že ani v projednávané věci není oprávněn přehodnocovat závěry soudů ohledně výše způsobené škody.

Nastíněným právním závěrům civilních soudů, podle nichž za situace, kdy uvedení požárem zničených objektů do původního stavu není možné, neboť by se fakticky jednalo vybudování nové stavby, bylo nutné určit výši škody ve výši rozdílu mezi obecnou cenou nemovitostí před poškozením a po poškození, nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Za ústavně rozpornou nepovažuje Ústavní soud ani konkluzi, podle níž ze samotné okolnosti, že nemovitosti jsou památkově chráněny, nelze dovozovat povinnost žalovaného uhradit zvýšené náklady na vytvoření nové věci bez zohlednění její hodnoty před poškozením.

Pokud jde o další námitky stěžovatelů, zejména o náklady na bourací, odklízecí a sanační práce a další ocenění hodnoty nemovitostí před požárem, nelze přehlédnout, že stěžovatelé - jak je zřejmé z obsahu připojeného spisu - je v řízení včas neuplatnili. V tomto směru nezbývá než připomenout zásadu vigilantibus iura scripta sunt (bdělému náleží právo), ovládající z převážné míry současné občanskoprávní řízení. Vyžaduje mj. od každého účastníka řízení pečlivou úvahu nad tím, v jakém rozsahu a zejména jakým způsobem zamýšlí o ochranu svého práva usilovat.

Z hlediska ústavnosti není opodstatněná ani námitka týkající se porušení dvojinstančnosti rozhodnutí ve vztahu k částečnému promlčení nároku, neboť v napadených rozhodnutích otázka promlčení nároku již řešena nebyla.

Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Přijatým závěrům nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Civilní soudy zaujaly v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Svá rozhodnutí patřičně odůvodnily, srozumitelně a logicky uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Učiněné právní závěry nelze ani hodnotit jako extrémně rozporné s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z těchto zjištění nevyplývající.

Ústavní soud dodává, že ve vztahu k napadenému rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2012 č. j. 25 Cdo 2189/2011-531, kterým byla věc vrácena do kontradiktorního soudního rozhodovacího procesu, v němž mohli stěžovatelé uplatňovat všechna svá procesní práva, je nutné ústavní stížnost posuzovat jako nepřípustnou, neboť výjimečně judikovaná přípustnost ústavní stížnosti i proti kasačnímu rozhodnutí Nejvyššího soudu (srov. nálezy sp. zn. Pl. ÚS 29/11 a II. ÚS 2371/11) se v nyní posuzované věci pro skutkovou odlišnost uplatnit nemohla.

Z výše uvedeného je zřejmé, že Ústavní soud neshledal porušení stěžovateli vytýkaných základních práv. Stěžovatelé měli možnost uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny a jejich rozhodnutí nevybočila z mezí ústavnosti. Skutečnost, že soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelé neztotožňují, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.

Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) a § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti jako návrh nepřípustný odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. srpna 2014

JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu Ústavního soudu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 5. 8. 2014, sp. zn. IV. ÚS 991/14, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies