III. ÚS 3250/13

05. 08. 2014, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudce Jana Musila a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti J. K., zastoupeného JUDr. Jaromírem Štůskem, advokátem, AK se sídlem Na Výsluní 1234, 277 11 Neratovice, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 6. 2013 č. j. 11 To 170/2013-112 a rozsudku Okresního soudu v Semilech ze dne 10. 4. 2013 č. j. 4 T 17/2013-88, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 14 odst. 1 a 3 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Pakt"), čl. 6 odst. 1 a 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 90 Ústavy domáhal zrušení shora označených rozhodnutí vydaných v jeho trestní věci.

Ze spisu Okresního soudu v Semilech, sp. zn. 4 T 17/2013, který si Ústavní soud vyžádal k ověření stěžovatelových tvrzení, vyplynulo, že okresní soud po provedeném dokazování uznal stěžovatele vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle ustanovení § 274 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty rozsudku dopustil tím, že (stručně vyjádřeno) dne 21. 1. 2013 nejméně kolem 00.55 hod. do 01.15 hod. na trase z Horní Tříče směrem na Vysoké nad Jizerou a zpět řídil osobní automobil Chevrolet Aveo v podnapilém stavu, což se projevilo na způsobu jeho jízdy; stěžovatel nereagoval na pokyny hlídky Policie ČR k zastavení, ujížděl jí a poté, co s vozidlem havaroval, z vozidla utekl do rekreační chalupy X, kde byl za pomocí služebního psa vypátrán a následně ztotožněn jako řidič havarovaného vozu; při dechové zkoušce provedené téhož dne v 03.24 hod a 03.30hod. mu bylo v dechu naměřeno 1,94 a 1,92 promile alkoholu. Okresní soud v Semilech odsoudil stěžovatele k trestu odnětí svobody na dobu osmi měsíců, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu třiceti měsíců, a k trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu tří let. Odvolání stěžovatele Krajský soud v Hradci Králové zamítl jako nedůvodné.

V ústavní stížnosti stěžovatel vytkl Krajskému soudu v Hradci Králové, že odmítl provést důkaz znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie, kterým by byla přesně určena hladina alkoholu v krvi stěžovatele v okamžiku dopravní nehody, resp. bezprostředně před ní. Stěžovatel upozornil, že soudy obou stupňů se nezabývaly tím, co dělal od okamžiku nehody do doby, než došlo k dechové zkoušce, nezajímalo je, zda nebyl schopen dostat se do stavu opilosti během této doby, a nezjišťovaly, zda v době nehody byl pod vlivem alkoholu v takové míře (více než 1 promile), aby se mohlo jednat o trestný čin. Znaleckým posudkem měly být tyto nedostatky v dokazování odstraněny. Pokud z provedených důkazů nebylo možné k takovému závěru jednoznačně dospět, měl být podle zásady in dubio pro reo zproštěn obžaloby, což se však nestalo.

Ze spisu Okresního soudu v Semilech vyplynulo, že stěžovatel nepodal proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové mimořádný opravný prostředek - dovolání, což mohlo navodit závěr o nepřípustnosti ústavní stížnosti, neboť před jejím podáním nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje [viz § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. Vzhledem k tomu, že v době podání stěžovatelovy ústavní stížnosti existovaly v rozhodovací praxi Ústavního soudu rozdílné názory na to, zda musí být dovolání v trestních věcech vždy vyčerpáno či nikoliv, vyčkal třetí senát Ústavního soudu s rozhodnutím o ústavní stížnosti na stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 (dále jen "stanovisko"). Stanovisko bylo přijato dne 4. března 2014 a bylo publikováno pod č. 40/2014 Sb. v částce 16 Sbírky zákonů, která byla rozeslána dne 17. března 2014. Podle výroku stanoviska je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel v trestním řízení nepodá zákonem předepsaným způsobem dovolání (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Ze závěru odůvodnění stanoviska (bod 28.) pak vyplývá, že "s ohledem na práva účastníků řízení a zejména s přihlédnutím k principu právní jistoty se stanovisko použije na ústavní stížnosti podané k Ústavnímu soudu dnem následujícím po dni vyhlášení stanoviska ve Sbírce zákonů." Z těchto důvodů Ústavní soud neodmítl ústavní stížnost jako nepřípustnou z důvodu nevyčerpání všech procesních prostředků a věcně se jí zabýval (obdobně např. i usnesení sp. zn. I. ÚS 2414/13 ze dne 24. 3. 2014, usnesení sp. zn. IV. ÚS 2067/13 ze dne 16. 4. 2014 a další dostupná v el. podobě na http://nalus.usoud.cz).

Po přezkoumání napadených rozhodnutí obecných soudů z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele dospěl Ústavní soud k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.

Ústavní soud dává ve své rozhodovací praxi setrvale najevo, že ochrana právům - v oblasti trestního soudnictví vymezená jeho účelem, tj. požadavkem náležitého zjištění trestných činů a podle zákona spravedlivého potrestání jejich pachatelů - je svěřena obecným soudům, jimž je současně uloženo, aby při výkonu spravedlnosti postupovaly zákonem stanoveným způsobem. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů o vině pachatele trestného činu z hlediska jejich zákonnosti či dokonce správnosti, ani v tomto směru není oprávněn přehodnocovat důkazy obecnými soudy provedené, to ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny a za předpokladu, že se jejich rozhodování uskutečňuje v ústavním a zákonném procesněprávním a hmotněprávním rámci (srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257).

K zásadě presumpce neviny, resp. principu in dubio pro reo, Ústavní soud již dříve judikoval, že obžalovanému v trestním procesu musí být vina trestným činem bez rozumných pochybností prokázána a tam, kde existují jakékoliv rozumné pochybnosti, musí být vyloženy ve prospěch obviněného [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 3741/11 ze dne 28. 6. 2012, dostupný na http://nalus.usoud.cz, nález sp. zn. I. ÚS 3094/08 ze dne 29. 4. 2009 (N 103/53 SbNU 293), nález sp. zn. I. ÚS 910/07 ze dne 23. 9. 2008 (N 156/50 SbNU 389), I. ÚS 49/06, nález sp. zn. I. ÚS 429/03 ze dne 4. 12. 2003 (N 141/31 SbNU 257)]. Presumpce neviny vždy vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese v trestním řízení konkrétní důkazní břemeno, přičemž v posledku je to soud, na němž spočívá odpovědnost za náležité objasnění věci. Pokud lze v trestním řízení na základě provedeného dokazování dospět k několika skutkovým verzím, a soud se přikloní k verzi, která je pro obviněného nepříznivá, porušuje princip rozhodování in dubio pro reo, a tím i zásadu presumpce neviny dle článku 40 odst. 2 Listiny [srov. nález sp. zn. III. ÚS 2042/08 ze dne 26. 11. 2009 (N 247/55 SbNU 377)]. Pokud však soud po vyhodnocení důkazní situace dospěje k závěru, že jedna z výpovědí nebo jedna ze skupiny výpovědí je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna, a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady "v pochybnostech ve prospěch", neboť soud pochybnosti nemá (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 2063/09 ze dne 23. 9. 2010, dostupné na http://nalus.usoud.cz).

V projednávané věci má Ústavní soud za to, že se Okresní soud v Semilech a Krajský soud v Hradci Králové žádné z výše uvedených povinností nezpronevěřily. Z odůvodnění rozsudku okresního soudu je zřejmé, že soud opřel svá skutková zjištění o svědecké výpovědi policistů Zelinky a Patočky, které považoval za dostatečně věrohodné, a listinné důkazy - úřední záznamy o úkonech provedených při hlídkové činnosti, protokol o použití služebního psa, protokol o dopravní nehodě a zadokumentované výsledky dechových zkoušek stěžovatele. Okresní soud vyslechl stěžovatele a další svědky (Skalického, Maška, Součka a Křížka), avšak jejich výpovědím neuvěřil, označil je za účelové, částečně i rozporné s výpovědí samotného stěžovatele. Z odůvodnění rozsudku okresního soudu vyplývá přiměřený popis a interpretace jednání stěžovatele, jehož vina byla prokázána na základě označených důkazů řádně provedených, hodnocených a interpretovaných okresním soudem tak, že jejich vlastní obsah nelze označit za extrémně rozporný se zjištěními, která z těchto důkazů soud následně vyvodil. Postup soudu prvního stupně v procesu dokazování a zjišťování skutkového stavu verifikoval soud odvolací, který označil celkový rozsah dokazování za naprosto dostačující ke zjištění skutkového stavu věci, o kterém nejsou důvodné pochybnosti.

Po zvážení argumentů uplatněných v ústavní stížnosti a skutečností vyplývajících z napadených rozhodnutí, typických pro projednávanou věc, dospěl Ústavní soud k závěru, že obecným soudům nelze vytknout neadekvátní užití trestněprávní kvalifikace jednání stěžovatele. Hlava pátá Listiny, čl. 6 Úmluvy v jeho trestní větvi, ani čl. 14 Paktu neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu a na úrovni zákona je úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu, upravena v § 2 odst. 5 tr. řádu (srov. "Orgány činné v trestním řízení postupují v souladu se svými právy a povinnostmi uvedenými v tomto zákoně a za součinnosti stran tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí."). Kritérium "důvodných pochybností" zákonodárce blíže nevymezil ani nevysvětlil a je tedy na obecných soudech, aby na základě hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, dospěly k takové úrovni jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení. Ústavnímu soudu nenáleží kontrolovat věcnou správnost takového procesu, ledaže by šlo o zřejmou svévoli nebo zřejmý omyl obecného soudu. Nic takového však v projednávané věci nezjistil. Okresní soud v Semilech neměl na základě provedených důkazů pochybnosti o tom, že se stěžovatel dopustil trestné činnosti kladené mu za vinu, a proto prostor k aplikaci zásady "v pochybnostech ve prospěch" nebyl dán.

Pokud jde o řízení před Krajským soudem v Hradci Králové, Ústavní soud připomíná, že rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné kompetence obecného soudu, který má v rámci normativního obsahu aplikovaných podústavních norem dostatečný prostor pro to, aby individuálně posoudil, zda pro zjištění skutkového stavu je či není třeba provedení dalších důkazů. Proto i posouzení důvodnosti návrhu na doplnění dokazování závisí na okolnostech každého jednotlivého případu a Ústavní soud do tohoto procesu nevstupuje; jeho úkolem je ověřit, zda obecný soud při svém rozhodování ze zákonného rámce nevybočil způsobem natolik extrémním, že by takové rozhodnutí bylo očividně nespravedlivé a v důsledku porušení ústavních procesních principů zcela neudržitelné [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 244/03 ze dne 8. 4. 2004 (N 53/33 SbNU 47)]. Takové pochybení Ústavní soud v projednávané věci neshledal. Skutečnost, že Krajský soud v Hradci Králové zamítl návrh stěžovatele na provedení dalšího důkazu znaleckým posudkem, nepředstavuje porušení pravidel spravedlivého procesu, neboť krajský soud dostatečným způsobem vysvětlil, proč jej považoval za nadbytečný. Takový postup Ústavní soud ve své rozhodovací praxi respektuje a stejně postupoval i v projednávané věci; porušení pravidel spravedlivého procesu nelze vyvozovat z toho, že soud neuzná za vhodné některý z navržených důkazů provést, má-li za to, že z důkazů do té doby provedených, lze na skutkový stav posuzované věci bezpečně usoudit, a svůj postup v tomto směru přiměřeným způsobem odůvodní [srov. nález sp. zn. I. ÚS 32/95 ze dne 21. 5. 1996 (N 40/5 SbNU 331), nález sp. zn. I. ÚS 459/2000 ze dne 16. 7. 2002 (N 89/27 SbNU 51) a další)].

Ústavní soud též nepřisvědčil stěžovatelově námitce o porušení záruk rovnosti účastníků řízení (čl. 14 odst. 1 Paktu, čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy (v jeho trestní větvi). Ze spisu Okresního soudu v Semilech nevyplývalo, že by stěžovateli bylo jakkoliv bráněno v uplatnění jeho procesních práv či mu byla odepřena příležitost uplatnit námitky a argumenty způsobilé ovlivnit rozhodování soudu o otázkách viny a trestu. Stěžovatel se osobně a za přítomnosti svého obhájce účastnil hlavních líčení (č. l. 78, 83), kde mu byl dán prostor k uplatnění své obhajoby a návrhů na provedení důkazů k podpoře svých tvrzení (č. l. 80); veřejného zasedání odvolacího soudu se stěžovatel neúčastnil, k jeho žádosti proběhlo v jeho nepřítomnosti pouze za účasti jeho obhájce (č. l. 109), který navrhl doplnění dokazování. Ústavní soud připomíná, že princip rovnosti účastníků řízení je v trestním procesu chápán relativně a postavení obviněného jako slabší strany je kompenzováno dodatečnými zárukami či do jisté míry překrýváno specifickými garancemi podle čl. 6 odst. 3 Úmluvy, resp. podle čl. 14 odst. 3 a 5 Paktu, jejichž porušení, jak vyplývá ze shora uvedeného, Ústavní soud neshledal. Shodný závěr Ústavní soud přijal i ve vztahu k tvrzenému porušení práva na osobní účast stěžovatele při projednání jeho věci a práva vyjádřit se ke všem prováděným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny) či práva na poskytnutí času a možnosti k přípravě obhajoby (čl. 40 odst. 3 Listiny).

Na základě výše uvedených důvodů Ústavní soud uzavřel, že stěžovateli se nepodařilo prokázat tvrzené porušení ústavně zaručených práv, a proto ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. srpna 2014


Jan Filip, v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 5. 8. 2014, sp. zn. III. ÚS 3250/13, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies