III. ÚS 3338/13

05. 08. 2014, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudce Jana Musila a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti obchodní korporace Doprava a mechanizace, a. s., se sídlem Emilova 1228/9, 301 00 Plzeň, IČ 45358761, zastoupené JUDr. Ing. Vojtěchem Levorou, advokátem se sídlem Slovanská třída 136, 326 00 Plzeň, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013 č. j. 29 Cdo 2690/2011-147, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 3. 2011 č. j. 4 Cmo 221/2010-117 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2010 č. j. 37 Cm 148/2007-95, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění :

Ústavní stížností doručenou 4. 11. 2013, která splňuje formální náležitosti předvídané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejích základních práv. Stěžovatelka konkrétně uvádí, že v záhlaví uvedenými rozsudky bylo porušeno její právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo vlastnit majetek zaručené čl. 11 Listiny a také právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Těchto porušení se měly Městský soud v Praze (dále jen "městský soud"), Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") a Nejvyšší soud dopustit zejména tím, že vydaly rozhodnutí, která jsou nepřezkoumatelná, neboť z nich není patrné proč a z jakého důvodu nepřihlédly k přímému nároku stěžovatelky, jakožto zástavní věřitelky vůči vedlejšímu účastníkovi, jakožto poddlužníkovi. Nejvyšší soud podle názoru stěžovatelky navíc tento stav ve svém rozhodnutí vůbec nezmiňuje.

Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí obecných soudů vyplynulo následující. Městský soud zamítl žalobu, kterou se stěžovatelka domáhala, aby soud žalovanému (vedlejší účastník) uložil povinnost uhradit jí částku 711.734,49 Kč s úroky z prodlení. Městský soud dospěl k závěru, že ve smlouvě o zřízení zástavního práva k pohledávce, uzavřené 5. 6. 2007 mezi stěžovatelkou, jako zástavní věřitelkou, a společností MSK CZ s. r. o., jako zástavcem i zástavním dlužníkem (dále jen "zástavní smlouva"), nebyla určitě označena zajištěná pohledávka ani zástava. Dále městský soud uvedl, že pohledávka ve výši 711.734,49 Kč, kterou stěžovatelka uplatňuje jako zástavní věřitelka vůči vedlejšímu účastníkovi (žalovaný; poddlužník) coby zástavu podle zástavní smlouvy, nevznikla, neboť zástavce, jako zhotovitel, totiž vedlejšímu účastníkovi, jako objednateli, vyúčtoval cenu díla neoprávněně.

Vrchní soud, jakožto soud odvolací, potvrdil rozsudek městského soudu, neboť dospěl k závěru, že nárok stěžovatelky uplatněný žalobou proti vedlejšímu účastníkovi sice není po právu, ale z jiných důvodů, než které uvedl městský soud. Konkrétně vrchní soud uvedl, že zástavní smlouva je co do určitosti zajištěné pohledávky i zastavené pohledávky platná, zajištěná pohledávka skutečně existuje a zastavená pohledávka existuje v odpovídajícím rozsahu. Odvolací soud však s přihlédnutím k ustanovení § 159 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník") nepokládal za dostatečné, že stěžovatelka doručila vedlejšímu účastníkovi kopii zástavní smlouvy a plné moci zástupce, přičemž existenci zástavní smlouvy lze poddlužníku prokázat pouze zasláním jejího originálu nebo ověřené kopie. Vzhledem k tomu nenastala účinnost zástavního práva vůči zástavnímu poddlužníku (vedlejšímu účastníkovi), a proto se stěžovatelka nemohla jako zástavní věřitel domáhat peněžitého plnění ve výši zástavy.

Vrchní soud dále ve prospěch stěžovatelky uvedl, že kdyby bylo zástavní právo vůči vedlejšímu účastníkovi účinné, pak by vedlejší účastník byl povinen plnit pouze zástavnímu věřiteli (stěžovatelce), nikoli zástavci. Vedlejší účastník by tedy nemohl ani započítávat své pohledávky vůči pohledávkám zástavce a vůči stěžovatelce by mohl vznášet pouze námitky, jež by mohl vznášet vůči pohledávce zástavního dlužníka jako jeho věřitele.

Dalším (samostatným) důvodem zamítnutí žaloby byla podle vrchního soudu skutečnost, že v průběhu řízení v této věci bylo zahájeno insolvenčního řízení na majetek zástavního dlužníka. Následným prohlášením konkursu na jeho majetek přišla stěžovatelka o věcnou legitimaci k vymožení zastavené pohledávky vůči vedlejšímu účastníkovi. Stěžovatelka se v případě prohlášení konkurzu na majetek zástavního dlužníka, měla domáhat svého práva postupem dle příslušných ustanovení zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a jeho řešeních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "insolvenční zákon").

Nejvyšší soud v rekapitulaci skutkového stavu uvedl, že městský soud zamítl žalobu podanou stěžovatelkou proto, že měl zástavní smlouvu za neurčitou a tudíž neplatnou, neboť zajištěná pohledávka ani zástava nebyly řádně identifikovány. Naopak odvolací soud vyšel z toho, že zástavní smlouva je platná, leč nestala se účinnou vůči poddlužníku, a i kdyby se stala účinnou vůči poddlužníku, přišel by zástavní věřitel o právo disponovat se zastavenou pohledávkou, tedy možnost vymáhat ji po poddlužníku, prohlášením konkursu na majetek zástavního dlužníka. Při potvrzujícím rozhodnutí tak odvolací soud posoudil práva a povinnosti v právních vztazích účastníků jinak než soud prvního stupně. Nejvyšší soud tedy shrnul, že v poměrech mimo insolvenční řízení by stěžovatelce (zástavnímu věřiteli) náleželo právo domáhat se po vedlejším účastníkovi (poddlužníku) poté, co se zástavní právo stalo vůči němu účinným, zaplacení splatné pohledávky, zástavy, přičemž toto právo by již nemohlo být dotčeno úkonem poddlužníka vůči dlužníku coby svému věřiteli (zástavnímu dlužníku), směřujícím ke splnění, k započtení nebo k jinému zániku závazku.

Podle Nejvyššího soudu však založil vrchní soud své rozhodnutí na zjevně neudržitelném předpokladu, že k prokázání vzniku zástavního práva by poddlužníku musel být zaslán originál zástavní smlouvy nebo její ověřená kopie. V druhém samostatném důvodu pro zachování rozsudku městského soudu však vrchní soud nepochybil, jestliže uzavřel, že v průběhu řízení nastala (v důsledku zahájení insolvenčního řízení na majetek zástavního dlužníka a následného prohlášení konkursu) skutečnost, na jejímž základě přišla stěžovatelka o věcnou legitimaci k vymožení zastavené pohledávky vůči poddlužníku. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud dovolání zamítl.

Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti uvedla, že napadené rozsudky obecných soudů jsou nepřezkoumatelné a soudy se nijak nevypořádaly se zánikem zástavy a s jím tvrzeným přímým nárokem z titulu stanoveného v ustanovení § 167 odst. 1 občanského zákoníku. Stěžovatelka dále polemizuje s názorem Nejvyššího soudu, co se týče insolvenčního řízení a domnívá se, že vzhledem k tomu, že prokázala vznik zástavního práva, nemělo být dovolání zamítnuto.

Zákon o Ústavním soudu vymezuje zvláštní kategorii návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné [viz ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadaná rozhodnutí z hlediska porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud, a to opakovaně, konstatoval, že nemůže libovolně zasahovat do hodnocení obecných soudů. Jeho úkolem není nahradit skutkové a právní posouzení věci, které přísluší obecným soudům, svým vlastním [srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994, N 5/1 Sb. NU 41 (45-46); dostupné v internetové databázi NALUS - http://nalus.usoud.cz]. Do pravomoci obecných soudů vykonávat nezávisle svou činnost zasahuje jen ve výjimečných případech, a to zejména v případech, kdy jsou právní závěry obecných soudů v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich nijak nevyplývají nebo pokud představují vybočení z mezí ústavnosti. Věcné posouzení předmětu sporu je v pravomoci těchto soudů a Ústavnímu soudu nepřísluší o nich rozhodovat, ledaže dojde ke kolizi s ústavním pořádkem. Takový postup se uplatní i v případě, kdy Ústavní soud nesouhlasí se závěry a posouzením obecných soudů, ale tyto se nacházejí v mezích ohraničených ústavním pořádkem. Tímto limitován, přezkoumal Ústavní soud shora specifikovaná rozhodnutí a dospěl k závěru, že se pohybují v příslušných mezích, soudy svá právní stanoviska opřely o zjištěný skutkový stav věci a ve svých závěrech se pohybovaly v mezích daných ústavním pořádkem České republiky a mezinárodními smlouvami.

Argumentace stěžovatelky je především výrazem nesouhlasu se závěry Nejvyššího soudu. Stěžovatelka souhlasí s tím, že Nejvyšší soud považoval požadavek vrchního soudu na doručení originálu, případně ověřené kopie, zástavní smlouvy za přehnaný. Rozporuje však názor Nejvyššího soudu a vrchního soudu o důsledcích zahájení insolvenčního řízení. V tomto směru však Ústavní soud nenachází v napadených rozsudcích žádné pochybení, které by zakládalo zásah do základních práv stěžovatelky. Přestože rozhodnutí městského soudu i vrchního soudu vykazují vady, reagoval na ně Nejvyšší soud ve svém rozsudku. Nejvyšší soud je v tomto smyslu povinen šetřit základní práva stěžovatelky a vzhledem k subsidiaritě řízení o ústavní stížnosti tato práva dostatečně ochránil. Nejvyšší soud však současně vzhledem ke zjištěním vrchního soudu o důsledcích insolvenčního řízení, což představuje samostatný důvod pro zamítnutí žaloby stěžovatelky, dovolání zamítl. Důvody, které vedly k tomuto rozhodnutí, Nejvyšší soud poměrně obšírně a srozumitelně vysvětlil. Jeho postup proto Ústavní soud shledává jako ústavně konformní.

Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. srpna 2014


Jan Filip, v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 5. 8. 2014, sp. zn. III. ÚS 3338/13, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies