III. ÚS 2260/13

05. 08. 2014, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudce Jana Musila a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti obchodní korporace JPK, s.r.o., se sídlem Jihovýchodní IV. 898/21, 141 00 Praha 4 - Záběhlice, IČ 25256319, zastoupené JUDr. Martinem Mikyskou, advokátem se sídlem Malá Skála 397, 468 31 Malá Skála, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka Liberec ze dne 11. 4. 2013 č. j. 29 Co 483/2012 - 128, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností doručenou 23. 7. 2013, která splňuje formální náležitosti předvídané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, s tvrzením, že jím došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces. Tohoto zásahu se měl podle tvrzení stěžovatelky dopustit Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka Liberec (dále jen "krajský soud") zejména tím, že se stěžovatelce nedostalo ze strany krajského soudu poučení o nutnosti doplnit skutková tvrzení a důkazní návrhy a dále tím, že krajský soud zastával extrémně nesprávný právní názor při aplikaci podústavního práva, pokud jde o počátek běhu promlčecí lhůty pro vrácení zálohy na určité plnění. Stěžovatelka také namítá, že krajský soud dospěl bez opakování provedených důkazů nebo bez provedení jiných nových důkazů, k odlišnému skutkovému zjištění než nalézací soud.

Z ústavní stížnosti a napadeného rozsudku krajského soudu vyplynulo následující. Okresní soud v Jablonci nad Nisou (dále jen "okresní soud") vyhlásil dne 29. 5. 2012 rozsudek č. j. 18 C 1021/2009-103, kterým ve výroku I. vyhověl žalobnímu návrhu stěžovatelky co do částky 35.500,- Kč s úrokem z prodlení a výrokem II. žalobu ohledně požadavku na zaplacení částky 30.000,- Kč s úrokem z prodlení zamítl. Výrokem III. pak nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků. Okresní soud vyšel ze zjištění, že účastníci uzavřeli v přesně nezjištěný den ústní smlouvu o dílo, jejímž předmětem byla výroba a montáž oken do roubených rodinných domků. Za stěžovatelku jednal jako její zmocněnec ing. Jaroslav Vacek. Částka 30.000,- Kč měla být stěžovatelkou, prostřednictvím zmocněnce, vyplacena žalovanému (vedlejší účastník) jako záloha na dveře a okna na základě faktury ze dne 19. 12. 2003. Žalovaným však nebyla nikdy zúčtována. Žalovaný namítl promlčení, což soud shledal důvodným a dále konstatoval, že přijaté plnění bylo bezdůvodným obohacením. Co se týče částky 35.500,- Kč, okresní soud posoudil nárok stěžovatelky na zaplacení, a uvěřil jejímu tvrzení, že tato částka byla vedlejšímu účastníkovi zaplacena dvakrát. Jednak v hotovosti v den vyhotovení faktury, jednak později platbou na jeho účet.

Krajský soud ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodl tak, že rozsudek okresního soudu ve výroku I. změnil v tom smyslu, že žalobu o zaplacení částky 35.500,- Kč s příslušenstvím zamítl a ve výroku II. rozsudek okresního soudu potvrdil. Krajský soud dospěl k závěru, že v případě zálohy 30.000,- Kč se jedná o nárok z titulu bezdůvodného obohacení a ke dni podání žaloby u soudu uplynula čtyřletá promlčecí lhůta ve smyslu § 397 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Co se týče částky 35.500,- Kč, kterou měla stěžovatelka zaplatit vedlejšímu účastníkovi dvakrát, krajský soud žalobu zamítl, když konstatoval, že stěžovatelka neunesla důkazní břemeno ohledně požadavku na zaplacení této částky 35.500,- Kč.

Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti uvádí, že krajský soud extrémně nesprávně posoudil počátek běhu promlčecí lhůty, neboť ta nezačala běžet okamžikem poskytnutí zálohy, ale ukončením prací na celé stavební akci, tj. v květnu roku 2005. V tomto případě také soud nedostál své povinnosti poskytnout stěžovatelce procesní právní poučení o nutnosti doplnit skutková tvrzení důkazními návrhy. Ve věci dvojího plnění stěžovatelka namítá, že krajský soud dospěl bez opakování provedených důkazů nebo bez provedení jiných nových důkazů, k odlišnému skutkovému zjištění než nalézací soud. Konkrétně měl krajský soud pochybit tím, že hodnotil svědeckou výpověď ing. Jaroslava Vacka jinak než okresní soud, aniž by tento důkaz sám opakoval a také tím, že
neopakoval důkaz čtením originálu příslušné faktury.

Zákon o Ústavním soudu vymezuje zvláštní kategorii návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné [viz ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadený rozsudek z hlediska porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud, a to opakovaně, konstatoval, že nemůže libovolně zasahovat do hodnocení obecných soudů. Jeho úkolem není nahradit skutkové a právní posouzení věci, které přísluší obecným soudům, svým vlastním [srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994, N 5/1 Sb. NU 41 (45-46); všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná v internetové databázi NALUS - http://nalus.usoud.cz]. Do pravomoci obecných soudů vykonávat nezávisle svou činnost zasahuje jen ve výjimečných případech, a to zejména v případech, kdy jsou právní závěry obecných soudů v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich nijak nevyplývají, případně když dojde k jinému extrémnímu porušení procesních práv stěžovatele, včetně vyvození skutkových závěrů bez provedeného příslušného dokazování [viz nález sp. zn. I. ÚS 273/06 ze dne 14. 9. 2007 (N 144/46 SbNU 409)]. Věcné posouzení předmětu sporu je v pravomoci těchto soudů a Ústavnímu soudu nepřísluší o něm rozhodovat, ledaže dojde ke kolizi s ústavním pořádkem. Takový postup se uplatní i v případě, kdy Ústavní soud nesouhlasí se závěry a posouzením obecných soudů, ale tyto se stále nacházejí v daných mezích. Tímto limitován, přezkoumal Ústavní soud shora specifikované rozhodnutí a dospěl k závěru, že se pohybuje v příslušných mezích, krajský soud svá právní stanoviska opřel o řádně zjištěný skutkový stav věci a ve svých závěrech se pohyboval v mezích daných ústavním pořádkem České republiky a mezinárodními smlouvami.

Argumentace stěžovatelky je především výrazem nesouhlasu se závěry krajského soudu, což však není dostatečný důvod pro kasační nález Ústavního soudu. Co se týče právního posouzení počátku běhu promlčecí lhůty, krajský soud svůj právní názor dostatečně odůvodnil a toto odůvodnění není neudržitelné při konfrontaci s ústavním pořádkem České republiky.

Totéž platí i pro stěžovatelkou namítané chybějící poučení o nutnosti doplnit skutková tvrzení. Poučovací povinnost soudu není možno chápat jako informování stran sporu o všech možných a nezbytných předpokladech směřujících k úspěchu v řízení, včetně nutnosti doplnit skutková tvrzení. Takový postup by byl v rozporu se zásadou kontradiktornosti řízení a s principem rovnosti účastníků. Soud by tím navíc nahrazoval činnost právních zástupců, které si strany řízení sjednávají právě proto, aby jim pomáhali, poskytovali odborné rady a poučovali je o jejich možnostech v soudním řízení (usnesení sp. zn. I. ÚS 2956/10 ze dne 9. 2. 2012, usnesení sp. zn. III. ÚS 1826/07 ze dne 8. 1. 2008). K tomu je nutno uvést, že právní kvalifikací poskytnuté zálohy a stanovením počátku běhu promlčecí lhůty, se krajský soud držel názoru okresního soudu. Jeho rozhodnutí a postup proto nemohly být pro stěžovatelku překvapivé a případné námitky měla uplatnit již v odvolacím řízení.

Námitka uplatněná stěžovatelkou stran toho, že krajský soud dospěl ke skutkovým závěrům, aniž by zopakoval dokazování, není zcela korektní. Krajský soud řízení doplnil opakovaným čtením originálů příslušných faktur, kterých se stěžovatelka dovolává, a opakovaným čtením vysvětlení žalovaného, ing. Vacka a manželky vedlejšího účastníka, které jsou obsaženy v trestním spise Okresního státního zastupitelství v Jablonci nad Nisou, sp. zn. ORJN-1729/TČ-2008-80. Co se týče výslechu ing. Vacka, krajský soud tento důkaz sice neprovedl, avšak dostatečně vysvětlil, proč tento důkaz považuje za nadbytečný. Tím postupoval zcela v intencích stanovených např. nálezem sp. zn. I. ÚS 733/01 ze dne 24. 2. 2004 (N 26/32 SbNU 239). Stěžovatelka proto měla i v odvolacím řízení příležitost se k provedeným důkazům vyjadřovat. Další skutková zjištění učiněná okresním soudem považoval krajský soud za dostačující, ale dospěl k jinému názoru, pokud jde o právní posouzení věci (viz usnesení sp. zn. III. ÚS 2662/11 ze dne 6. 10. 2011). Ústavní soud proto nesouhlasí s námitkou stěžovatelky, že jí vady dokazování znemožnily skutkově i právně argumentovat, neboť krajský soud příslušné důkazy znovu provedl a mohl se tak odchýlit od skutkových zjištění okresního soudu.

Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. srpna 2014


Jan Filip, v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 5. 8. 2014, sp. zn. III. ÚS 2260/13, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies