III. ÚS 2401/14

05. 08. 2014, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaroslavem Fenykem o ústavní stížnosti stěžovatele CG HOLDING, s.r.o., se sídlem Praha 2, Anny Letenské 34/7, zastoupeného JUDr. Petrem Hromkem, Ph.D., advokátem se sídlem Praha 2, Vinohradská 30, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 3. 2014, č.j. 22 Co 32/2014-175, takto:

I. Ústavní stížnost se odmítá.

II. Stěžovateli se náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem nepřiznává.


Odůvodnění:

1. Podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno právo stěžovatele na účinný prostředek nápravy ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a dále jím byla porušena ustanovení čl. 1 odst. 2 a čl. 10 Ústavy České republiky.

2. Dříve, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). V projednávaném případě k takovému závěru nedospěl.

3. Přestože stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že je navzdory poučení městského soudu přesvědčen, že proti napadenému rozhodnutí není dle konstantní judikatury Nejvyššího soudu dovolání ve smyslu ustanovení § 238 odst. 1 písm. d) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), přípustné, neboť žalovaná částka představuje součet několika dílčích peněžitých nároků (z nichž žádný nepřevyšuje částku 50.000,- Kč), Ústavní soud z veřejně přístupného informačního zdroje (http://infosoud.justice.cz) zjistil, že stěžovatel dovolání v dané věci dne 17. 7. 2014, podal. Tuto skutečnost si Ústavní soud ověřil též dotazem u Obvodního soudu pro Prahu 9 (soud prvního stupně).

4. Podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje. Ústavní stížnost tedy může, nestanoví-li zákon jinak, směřovat toliko proti pravomocnému rozhodnutí o posledním procesním prostředku ve smyslu ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, dle kterého lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný a mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.

5. Požadavek vyčerpat "všechny procesní prostředky" ve smyslu ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu přitom není splněn již tím, že řízení o těchto prostředcích (zde o dovolání) je zahájeno; zahrnuje logicky i povinnost "vyčerpat" ty dispozice, které na tomto základě otevřené řízení skýtá, případně i řízení, které má být vedeno posléze, vydal-li dovolací soud rozhodnutí kasační a věc vrátil nižší soudní instanci. Z principu subsidiarity ústavní stížnosti totiž plyne, že ústavní stížnost lze projednat až poté, co toto (další) stadium řízení bude skončeno; ústavní stížnost ostatně nemůže pominout rozhodnutí o posledním opravném prostředku a zásadně proti němu musí (též) směřovat, přičemž v řízení, jež probíhá, je splnění tohoto požadavku přirozeně nemožné.

6. Úkolem Ústavního soudu není měnit či napravovat případná, ať již tvrzená či skutečná, pochybení obecných soudů v dosud neskončeném řízení, nýbrž je - zásadně - povolán, z hledisek souhrnných, po pravomocném skončení věci, k posouzení, zda řízení jako celek a jeho výsledek obstojí v rovině ústavněprávní. To platí logicky i tehdy, jestliže stěžovatel podal dovolání, čímž zahájil dovolací řízení, které je nadáno potenciálem vyvolat meritorní rozhodnutí s případnými kasačními účinky, a tím - v obecné rovině - i způsobilostí dosíci obdobné nápravy, kterou stěžovatel sleduje (současně podanou) ústavní stížností.

7. Jinak řečeno, jelikož podání ústavní stížnosti předpokládá rozhodnutí o ní (a nikoli vyčkávání výsledku dovolacího řízení, ať již cestou faktickou nebo formální, včetně přerušením řízení před Ústavním soudem), je souběžným zahájením dovolacího řízení založeno riziko, že Ústavní soud do tohoto řízení svým rozhodnutím zasáhne, což je důsledek - jak procesně, tak z vyložených zásad ústavněprávního přezkumu - neakceptovatelný. Výše zaznamenaný princip subsidiarity tohoto přezkumu se tedy prosazuje i zde a jeho uplatnění vede k nutnému závěru, že ústavní stížnost, je-li současně vedeno též řízení dovolací, je návrhem podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustným, který musí být podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu soudcem zpravodajem odmítnut [srov. k tomu přiměřeně též usnesení sp. zn. III. ÚS 1806/14 ze dne 19. 6. 2014].

9. S ohledem na výše uvedené a rovněž na procesní opatrnost stěžovatele Ústavní soud na tomto místě zdůrazňuje, že tímto jeho rozhodnutím nebude stěžovatel na svých právech nijak poškozen. Pokud totiž v řízení o dovolání nebude úspěšný, nebude zde žádná překážka, která by mu bránila v podání nové ústavní stížnosti, v níž bude moci zohlednit i průběh a výsledky dovolacího řízení a zároveň jí brojit i proti rozhodnutí soudů nižších stupňů. Tak by tomu bylo i v případě, kdy by Nejvyšší soud shledal dovolání stěžovatele nepřípustným dle § 238 odst. 1 písm. d) občanského soudního řádu, neboť stěžovatel dovolání podal v souladu s poučením, jež se mu dostalo ze strany odvolacího soudu (případné pochybení tohoto soudu spočívající v nesprávném poučení nelze stěžovateli přičítat k tíži).

10. Ústavní soud se pro úplnost zabýval i naplněním podmínek ustanovení § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, avšak splnění žádné z nich neshledal a stěžovatel jejich existenci ani netvrdil.

11. Protože Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, musel odmítnout i návrh stěžovatele, aby mu byla přiznána náhrada nákladů řízení o ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. srpna 2014


Jaroslav Fenyk v. r.
soudce Ústavního soudu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 5. 8. 2014, sp. zn. III. ÚS 2401/14, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies