I. ÚS 2942/13 - K právu na kontradiktornost řízení o vazbě včetně práva obviněného být slyšen

06. 08. 2014, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Soud, jenž rozhoduje o stížnosti státního zástupce proti rozhodnutí o propuštění z vazby na svobodu a nevypořádá se s návrhem obžalovaného na konání vazebního zasedání a zcela pomine argumenty obžalovaného, zatíží rozhodnutí nepřezkoumatelností, a tedy poruší i princip vyloučení svévole při rozhodování o vazbě a rovnost zbraní jako součásti kontradiktornosti řízení; není přitom rozhodné, zda se vyjádření obžalovaného ke stížnosti státního zástupce dostalo včas soudu, pokud bylo řádně podáno. Porušením principu rovnosti zbraní je také skutečnost, že se obžalovaný nemohl přímo vyjádřit k nové skutečnosti, kterou ve stížnosti uvedl státní zástupce a kterou soud v rozhodnutí zohlednil.

(Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 19.08.2014 sp. zn. I. ÚS 2942/13)

Text judikátu

Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Ludvíka Davida a soudců Kateřiny Šimáčkové a Milady Tomkové (soudce zpravodaj) - ze dne 6. srpna 2014 sp. zn. I. ÚS 2942/13 ve věci ústavní stížnosti Michala Bindera, zastoupeného JUDr. Štěpánem Maškem, advokátem, se sídlem advokátní kanceláře Komenského 939/21a, 466 01 Jablonec nad Nisou, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 8. 2013 č. j. 11 To 115/2013-783 o ponechání stěžovatele ve vazbě, za účasti Vrchního soudu v Praze jako účastníka řízení.

I. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 8. 2013 č. j. 11 To 115/2013-783 byla porušena základní práva stěžovatele zaručená čl. 8 odst. 2 a 5 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 5 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

II. Proto se toto usnesení ruší.


Odůvodnění

I. Předchozí průběh řízení

1. Stěžovatel byl usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci (dále jen "krajský soud") ze dne 24. 7. 2013 č. j. 52 T 3/2013-772 podle § 72 odst. 1 a 3 trestního řádu propuštěn z vazby na svobodu, a to za současného přijetí slibu podle § 73 odst. 1 písm. b) trestního řádu a stanovení dohledu probačního úředníka podle § 73 odst. 1 písm. c) trestního řádu. Pravomocným usnesením Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 26. 8. 2013 č. j. 11 To 115/2013-783, tj. rozhodnutím napadeným ústavní stížností, bylo usnesení krajského soudu zrušeno a rozhodnuto tak, že stěžovatel zůstal ponechán ve vazbě podle § 72 odst. 3 trestního řádu z důvodů uvedených v ustanovení § 67 písm. a) a c) trestního řádu. Dále vrchní soud rozhodl, že podle § 73 odst. 1 písm. b) trestního řádu se písemný slib stěžovatele nepřijímá, jakož se podle § 73 odst. 1 písm. c) trestního řádu nepřijímá návrh na nahrazení vazby dohledem probačního úředníka.

2. V odůvodnění svého usnesení vrchní soud uvedl, že projednávaný případ [tj. zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 a odst. 3 písm. c) trestního zákoníku] je natolik závažný, že instituty nahrazující vazbu stanovené v rozhodnutí krajského soudu nelze použít. Vrchní soud zdůraznil, že vzhledem k rozsahu trestné činnosti a době jejího páchání stěžovatelem nelze přeceňovat jeho pracovní činnost ani rodinné zázemí, neboť za stejných okolností mělo docházet k páchání trestné činnosti. Dále vrchní soud zmínil, že stěžovatel dosud nebyl soudně trestán a v jeho postoji k projednávané věci došlo k jistému posunu, když oproti přípravnému řízení, kdy trestnou činnost popřel, v řízení před soudem ji do jisté míry doznal, avšak v menším rozsahu. Dalším důvodem pro ponechání stěžovatele ve vazbě byly pro vrchní soud skutečnosti uvedené v úředním záznamu ze dne 7. 8. 2013 (tento záznam je vedený na číslech listu 778-780 spisu sp. zn. 52 T 3/2013). Tyto tvrzené skutečnosti jsou podle vrchního soudu natolik závažné, že mohou ovlivnit rozhodování soudu minimálně v otázce hodnocení osoby stěžovatele, jeho postojů k trestné činnosti a projevů lítosti. Vzhledem k tomu, že tyto skutečnosti jsou významné pro meritorní rozhodování soudu, rozhodl se vrchní soud ponechat stěžovatele ve vazbě.

3. Z ústavní stížnosti, přiložených rozhodnutí a dalších přiložených dokumentů, vyjádření vrchního soudu, vyžádaného spisu sp. zn. 52 T 3/2013 a z vyžádaného spisu sp. zn. 11 To 115/2013 zjistil Ústavní soud následující. Dne 24. 7. 2013 vydal krajský soud v hlavním líčení usnesení, kterým se stěžovatel propouští z vazby. Proti tomu podala do protokolu stížnost státní zástupkyně. Dne 7. 8. 2013 byl vyhotoven úřední záznam o výslechu svědka, který se dotýká činnosti stěžovatele a ze kterého vyplývá, že stěžovatel mohl i z vazby ovlivňovat svědky ve svůj prospěch. Dne 15. 8. 2013 podala státní zástupkyně písemně stížnost proti rozhodnutí krajského soudu. Následně, dne 19. 8. 2013, podal advokát stěžovatele prostřednictvím krajského soudu vyjádření ke stížnosti státní zástupkyně a současně podal žádost o konání vazebního zasedání (stížnost byla přílohou ústavní stížnosti). U vrchního soudu se dne 26. 8. 2013 v 8:30 konalo neveřejné zasedání, na kterém soud rozhodl o setrvání stěžovatele ve vazbě.

II. Argumentace stran

4. Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví specifikovaného usnesení vrchního soudu, neboť se domnívá, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručeného základního práva na spravedlivý proces garantovaného ustanovením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ustanovením čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Dále namítá porušení ochrany dané ustanoveními čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny a čl. 5 odst. 1 a 4 Úmluvy, tj. práva nebýt zbaven osobní svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon, a práva nebýt vzat do vazby bez zákonných důvodů.

5. Jako důvod pro podání ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že vrchní soud se vůbec nevypořádal s jeho námitkami a argumentací, které jsou obsahem vyjádření ze dne 19. 8. 2013, a současně se nijak nevypořádal se žádostí stěžovatele o konání vazebního zasedání. Tyto skutečnosti vedou stěžovatele k závěru, že napadené rozhodnutí vrchního soudu je nepřezkoumatelné. Stěžovatel namítá, že výslovně požádal o konání vazebního zasedání, a také se domnívá, že vzhledem k tomu, že vrchní soud zásadně změnil rozhodnutí krajského soudu v jeho neprospěch, mělo být z obou důvodů vazební zasedání konáno. Stěžovatel zejména argumentuje tím, že vazební zasedání má být nařízeno vždy, kdy soud druhého stupně hodlá změnit rozhodnutí soudu prvního stupně v neprospěch vazebně stíhaného.

6. Vrchní soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 25. 4. 2014 konstatoval, že vyjádření stěžovatele ke stížnosti státní zástupkyně, včetně jeho žádosti o projednání stížnosti ve vazebním zasedání, bylo vrchnímu soudu doručeno do datové schránky 26. 8. 2013, tedy ve stejný den, ve kterém bylo konáno neveřejné zasedání, avšak až po rozhodnutí o stížnosti. Toto své tvrzení soud dokládá tím, že na vyjádření stěžovatele podaném prostřednictvím jeho právního zástupce je uvedeno datum 26. 8. 2013, a ne datum uvedené v ústavní stížnosti, tj. 19. 8. 2013. Dále vrchní soud uvedl, že neshledal nutnost konat vazební zasedání, neboť stěžovatel byl ke všem rozhodným skutečnostem vyslechnut již před soudem prvního stupně u hlavního líčení, tedy ve lhůtě šesti týdnů uvedené v ustanovení § 73d odst. 3 písm. b) trestního řádu.

7. Vzhledem k obsahu vyjádření vrchního soudu a ke skutečnostem uvedeným v ústavní stížnosti a také vzhledem k tomu, že Ústavní soud ústavní stížnosti nakonec vyhověl, nepožádal stěžovatele o repliku k vyjádření vrchního soudu.

III. Řízení před Ústavním soudem

A. Dosavadní relevantní judikatura Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva k právu na kontradiktornost řízení o vazbě

8. V judikatuře Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") je právo na osobní svobodu garantované ustanovením čl. 5 Úmluvy považováno za základní právo chránící fyzickou bezpečnost člověka a vzhledem k tomu je řazeno mezi práva s nejvyšším významem. Jeho prvořadým účelem je předcházet arbitrárnímu či neospravedlněnému omezení, či dokonce zbavení osobní svobody. Dále ESLP zdůrazňuje tři základní principy, které ve vztahu k právu na osobní svobodu provází jeho judikaturu: taxativní stanovení výjimek, kterými lze zasáhnout do práva na osobní svobodu, jejichž interpretace musí být zásadně restriktivní; opakovaně kladený důraz na zákonnost detence, a to jak procedurální, tak hmotněprávní, což je neodmyslitelně spojeno se svědomitým dodržováním zásad právního státu; a význam rychlosti a včasnosti nezbytné soudní kontroly (viz rozsudek ESLP ve věci McKay proti Spojenému království ze dne 3. 10. 2006, č. stížnosti 543/03, § 30, jakož i další rozhodnutí zde uvedená; všechna rozhodnutí ESLP jsou dostupná v internetové databázi HUDOC - http://hudoc.echr.coe.int).

9. Co se týče samotné povahy řízení o vazbě, konstatoval ESLP, že je vždy nutné trvat na kontradiktorní povaze řízení, včetně dodržování principu rovnosti zbraní mezi stranami, tj. státním zástupcem a obžalovaným (viz rozsudek ESLP ve věci Nikolova proti Bulharsku ze dne 25. 3. 1999, č. stížnosti 31195/96, § 58; rozsudek ESLP ve věci Husák proti České republice ze dne 4. 12. 2008, č. stížnosti 19970/04, § 40). Dále opakovaně zdůraznil povinnost soudů svá detenční rozhodnutí pečlivě odůvodnit s uvedením všech skutečností podstatných pro rozhodnutí. Porušení této povinnosti je pak neslučitelné s principem ochrany před svévolí, který plyne z čl. 5 odst. 1 Úmluvy (viz rozsudek ve věci Stašaitis proti Litvě ze dne 21. března 2002, č. stížnosti 47679/99, § 67).

10. Obdobně Ústavní soud ve své judikatuře vyslovil, že v případě vzetí obviněného do vazby, jíž je prolamována ústavně zaručená osobní svoboda, která je na předních místech v katalozích základních práv a svobod, musí být náhled na postup orgánů veřejné moci přísnější [nález sp. zn. II. ÚS 336/06 ze dne 28. 3. 2007 (N 56/44 SbNU 719) nebo nález sp. zn. I. ÚS 3326/13 ze dne 15. 1. 2014 (N 5/72 SbNU 69); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná též v internetové databázi NALUS - http://nalus.usoud.cz].

11. Ústavní soud opakovaně zdůraznil potřebu vztáhnout stejné požadavky, jako jsou kladeny na prvotní rozhodování o zbavení osobní svobody, na řízení, v nichž je přezkoumávána důvodnost dalšího trvání omezení osobní svobody [viz nález sp. zn. Pl. ÚS 45/04 ze dne 22. 3. 2005 (N 60/36 SbNU 647; 239/2005 Sb.)]. To se dotýká i práva obviněného být osobně slyšen při rozhodování soudu o jeho vazbě [viz nález sp. zn. I. ÚS 1104/10 ze dne 21. 10. 2010 (N 213/59 SbNU 103)]. Tím je dána obviněnému dostatečná příležitost vyjádřit se k navrhovaným důkazům a skutečnostem ovlivňujícím jeho další setrvání ve vazbě a současně je tím dostatečně zajištěna kontradiktornost řízení a právo na spravedlivý proces.

12. Jak ESLP, tak Ústavní soud setrvávají na stanovisku, že z článku 5 odst. 4 Úmluvy nelze dovodit povinnost ve všech případech plně respektovat všechny záruky spravedlivého trestního procesu zakotvené v čl. 6 Úmluvy, s tím, že tyto záruky mohou být proporčně nižší. ESLP připouští, že za určitých okolností, zejména tehdy, kdy se stěžovatel mohl v řízení v prvním stupni účastnit jednání soudu o své žádosti o propuštění a kdy měl možnost kdykoli podávat prostředky nápravy, které pak byly posuzovány na jednání, jsou procesní požadavky vyplývající z článku 5 odst. 4 splněny i v případě, že se osobně neúčastnil znovu na jednání před soudem rozhodujícím o prostředku nápravy (viz rozsudek ESLP ve věci Husák proti České republice ze dne 4. 12. 2008, č. stížnosti 19970/04, § 43).

13. Ústavní soud zastává názor, že absence slyšení obviněného nutně nevede k porušení ústavně zaručených práv a svobod dané osoby, ovšem s tím, že každý případ je nutno posuzovat individuálně, a to s ohledem na konkrétní okolnosti, včetně toho, zda byla uvedena nová, pro rozhodování o vazbě relevantní skutečnost či zda byla vznesena konkrétní námitka, jejíž prokázání by reálně mohlo opodstatněnost vazby zvrátit a z níž by vyplývala nutnost osobního slyšení stěžovatele [nález sp. zn. I. ÚS 1812/08 ze dne 30. 10. 2008 (N 186/51 SbNU 285)]. Ústavní soud také zdůrazňuje, že pokud obviněný požádá o slyšení při rozhodování, je plně na úvaze soudu, zda se rozhodne jej vyslechnout, či nikoli. Pokud však soud takovému požadavku nevyhoví, musí precizně vysvětlit, jaké důvody ho k odepření slyšení vedly [usnesení sp. zn. I. ÚS 423/05 ze dne 8. 12. 2005 (v SbNU nepublikováno)].

14. Výše uvedené znamená, že ne v každém řízení o žádosti obviněného o propuštění z vazby je nezbytné konat jeho slyšení. To zejména, jestliže byl k důvodům vazby slyšen v době nedávno minulé, případně pokud nebyly vzneseny nové skutečnosti, které mohou být rozhodující pro rozhodnutí o ponechání obviněného ve vazbě. Tyto principy jsou obsaženy v § 73d odst. 3 trestního řádu. Naopak absenci takového slyšení v případě, že podmínky pro ni splněny nejsou, nelze překlenout ani velmi precizním odůvodněním rozhodnutí soudu, a to ani za situace, kdy se nutnost dalšího trvání či vzetí do vazby obviněného zdá být na základě spisového materiálu nade vši pochybnost [viz nález sp. zn. II. ÚS 1681/08 ze dne 24. 11. 2009 (N 240/55 SbNU 325)].

B. Dotčená základní práva stěžovatele

15. V případech, kdy Ústavní soud shledal porušení práva stěžovatele na kontradiktornost řízení o vazbě, včetně práva stěžovatele být slyšen, vyslovil vedle porušení čl. 5 odst. 4 Úmluvy zpravidla také porušení čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny (viz rozbor ve výše citovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 3326/13 ze dne 15. 1. 2014).

16. Po seznámení s ústavní stížností, rozhodnutím krajského soudu, ústavní stížností napadeným rozhodnutím vrchního soudu, s dalšími dokumenty přiloženými k ústavní stížnosti, vyjádřením vrchního soudu, vyžádanými spisy sp. zn. 52 T 3/2013 a sp. zn. 11 To 115/2013 dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost stěžovatele je důvodná.

C. Vlastní přezkum Ústavního soudu

17. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost ve smyslu podmínek, které na stížnosti klade zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a shledal, že jsou splněny.

18. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že ve svém vyjádření, které zaslal k vrchnímu soudu - prostřednictvím krajského soudu - dne 19. 8. 2013, žádal jak o vazební zasedání, tak se věcně vyjádřil ke stížnosti státní zástupkyně. S návrhem ani s jeho argumenty se však vrchní soud nijak nevypořádal. Proto se domnívá, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné. Vrchní soud uvedl, že se k vyjádření stěžovatele nemohl vyjádřit, neboť jej sice obdržel v den rozhodnutí, ale až po konání neveřejného zasedání, tj. 26. 8. 2013. To dokládá datem, které je uvedeno na vyjádření stěžovatele (26. 8. 2013).

19. S tímto tvrzením vrchního soudu však Ústavní soud nemůže souhlasit. Z vyžádaného spisu sp. zn. 52 T 3/2013 je patrné, že vyjádření stěžovatele bylo skutečně prostřednictvím datové schránky doručeno krajskému soudu dne 19. 8. 2013 (číslo listu 794). Dále je ze spisu patrno, že toto vyjádření bylo krajským soudem doručeno vrchnímu soudu dne 23. 8. 2013 v 11:33:53 (č. l. 794). Na témže listu je rukou psaná poznámka "záznam: dle dohody s pí Kuklíkovou přeposláno DS k 11 To 115/2013" s datem 23. 8. 2013. Na listu č. 786 je doručenka, ze které je patrné, že dokument byl krajským soudem doručen na vrchní soud 23. 8. 2013 v 11:33:53. I zde je rukou psaná poznámka "předloženo do kanceláře v 12.30 hod.". Je tedy možné přisvědčit stěžovateli, že jeho vyjádření bylo soudu zasláno 19. 8. 2013 a že bylo 23. 8. 2013 doručeno na vrchní soud. Není rozhodující, kde se vzalo vyjádření s datem 26. 8. 2013, neboť ze spisu to zjistit nelze a je na příslušném obecném soudu se s tím vypořádat.

20. Vzhledem k výše uvedenému proto bylo povinností vrchního soudu vypořádat se jak s návrhem na konání vazebního zasedání, tak s argumenty stěžovatele stran stížnosti státní zástupkyně. Vzhledem k tomu, že soud oba tyto aspekty pominul, jsou důvody pro rozhodnutí nepřezkoumatelné. V důsledku tohoto pochybení došlo k porušení principu vyloučení svévole při rozhodování o vazbě a také k porušení principu rovnosti zbraní jako součásti kontradiktornosti řízení (viz rozsudek ESLP ve věci Nikolova proti Bulharsku ze dne 25. 3. 1999, č. stížnosti 31195/96, § 58; rozsudek ESLP ve věci Husák proti České republice ze dne 4. 12. 2008, č. stížnosti 19970/04, § 40; Stašaitis proti Litvě ze dne 21. března 2002, č. stížnosti 47679/99, § 67). V tomto případě nelze přičítat stěžovateli k tíži, že se jeho vyjádření k vrchnímu soudu nedostalo. Je odpovědností státu zajistit takové mechanismy, které nebudou poškozovat jednotlivé účastníky řízení. Proto v tomto případě Ústavní soud shledal porušení principu kontradiktornosti rozhodování o vazbě tím, že se s argumenty stěžovatele vrchní soud nijak nevypořádal, bez ohledu na to, že tvrdí, že se s nimi vypořádat nemohl.

21. Za porušení principu rovnosti zbraní je také možné považovat skutečnost, že se stěžovatel nemohl přímo vyjádřit k nové skutečnosti, kterou ve své stížnosti uvedla státní zástupkyně a kterou vrchní soud ve svém rozhodnutí zohlednil, tj. k úřednímu záznamu ze dne 7. 8. 2013, vedenému na číslech listu 778-780 spisu sp. zn. 52 T 3/2013. V tomto smyslu není rozhodující, že se stěžovatel k tomuto dokumentu vyslovil ve svém vyjádření, které ovšem vrchní soud nijak nereflektoval (viz shora). Vrchní soud zcela porušil právo stěžovatele vyjádřit se k vazbě za totožných podmínek jako státní zastupitelství (rozsudek ESLP ve věci Vecek proti České republice ze dne 21. 2. 2013, č. stížnosti 3252/09, § 61). Za situace, kdy státní zástupkyně uplatnila nový důkaz a kdy soud neměl (podle svého tvrzení) vyjádření stěžovatele k dispozici, měl jej k věci vyslechnout. Možnost vyjádřit se k tomuto novému důkaznímu prostředku měl vrchní soud v tomto případě poskytnout stěžovateli i v případě, že se k němu již ve svém tvrzení vyjádřil. Předložený důkazní prostředek je možno považovat za novou skutečnost, která se pro rozhodnutí vrchního soudu totiž ukázala natolik významná, že i o ni opřel rozhodnutí o setrvání stěžovatele ve vazbě. Takový postup představuje rovněž porušení principu kontradiktornosti řízení, neboť stěžovatel neměl možnost se k této nové skutečnosti vyjádřit přímo před soudem [viz nález sp. zn. I. ÚS 1812/08 ze dne 30. 10. 2008 (N 186/51 SbNU 285)]. V tomto smyslu není rozhodující, zda byl stěžovatel, jak uvádí vrchní soud, vyslechnut v přiměřené lhůtě před rozhodováním o stížnosti. Argumentace dodržením této lhůty v případě nové skutečnosti zcela postrádá smysl.

22. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti také namítá, že pokud odvolací soud hodlá změnit rozhodnutí soudu prvního stupně v neprospěch obviněného ve vazební věci, mělo by se vazební zasedání konat vždy. S tímto názorem Ústavní soud nesouhlasí. Pokud by totiž tato úvaha byla dovedena do krajností, pak by bylo nutné konat veřejné zasedání ve všech případech, kdy soud prvního stupně rozhodl o propuštění obviněného na svobodu, neboť ve všech těchto případech zákon předpokládá, že po splnění příslušných podmínek může dojít i k opačnému rozhodnutí. Stanovisko stěžovatele nelze potvrdit ani restriktivní interpretací podmínek uvedených v § 73d odst. 3 trestního řádu, po jejichž splnění není třeba konat vazební zasedání, i když o jeho konání obviněný výslovně požádal. Podobný argument již stěžovatel vznesl ve své stížnosti projednávané Ústavním soudem pod sp. zn. I. ÚS 1129/13. Z nálezu vysloveného v tehdejším případě plyne, že takové předběžné posouzení je vyloučené a s podstatou věci nesouvisí [viz nález sp. zn. I. ÚS 1129/13 ze dne 22. 5. 2013 (N 93/69 SbNU 441)]. To zcela platí i pro tento případ.

23. V uvedeném případě došlo k porušení formálních procesních postupů, a proto se Ústavní soud nijak nevyjadřuje k důvodům vazby. Zjištěná procesní pochybení totiž nelze zhojit ani za situace, kdy by nutnost dalšího trvání či vzetí do vazby obviněného mohla být na základě spisového materiálu mimo jakoukoli pochybnost [viz nález sp. zn. II. ÚS 1681/08 ze dne 24. 11. 2009 (N 240/55 SbNU 325)].

24. V projednávaném případě tak to, že se vrchní soud nevyjádřil k námitkám stěžovatele a k jeho návrhu na konání vazebního zasedání, přestože tyto námitky měl mít k dispozici, a to, že stěžovatel nebyl slyšen, přestože státní zástupkyně uplatnila nový důkaz, který nebyl použit v rozhodování krajského soudu o vazbě, a vrchní soud k tomuto důkazu přihlédl, vedlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 38 odst. 2 Listiny a v důsledku toho k arbitrárnímu zásahu do jeho práva na osobní svobodu garantovaného čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny a čl. 5 odst. 1 Úmluvy.

25. Ze shora uvedených důvodů Ústavní soud podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti vyhověl a podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu napadené rozhodnutí zrušil.


Zdroj: Nález Ústavního soudu ze dne 6. 8. 2014, sp. zn. I. ÚS 2942/13, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies