II. ÚS 3228/13

07. 08. 2014, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Radovana Suchánka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Heleny Vondráčkové, zastoupené Mgr. Janou Gavlasovou, advokátkou, Západní 449, Chýně, proti příkazu k úhradě nákladů exekuce vydanému soudním exekutorem JUDr. Jiřím Komárkem, Exekutorský úřad Žďár nad Sázavou č. j. 038 EX 355/13-67 ze dne 5. 8. 2013 a proti usnesení Okresního soudu Praha - západ č. j. 216 EXE 5327/2013-103 ze dne 10. 9. 2013, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včasně podané ústavní stížnosti stěžovatelka napadá shora označená rozhodnutí o nákladech exekučního řízení, které proti ní bylo vedeno. Jak vyplývá z podané ústavní stížnosti a z rozhodnutí přiložených k ní, byla proti stěžovatelce vedena exekuce pro částku 1.000.873,80 Kč. Podle vykonatelného rozsudku Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou č. j. 11 C 4/2004-273 ze dne 18. 3. 2011 a vykonatelného rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 27 Co 340/2011-324 ze dne 5. 11. 2012 byla na základě pověření Okresního soudu Praha-západ ze dne 22. 2. 2013 č. j. 216 EXE 5327/2013-21 nařízena exekuce k vymožení povinnosti stěžovatelky zaplatit výše uvedenou pohledávku.

Návrh stěžovatelky na odklad exekuce eventuálně na zastavení exekuce, byl zamítnut usnesením Okresního soudu Praha - západ č. j. 216 EXE 5327/2013-25 ze dne 29. 3. 2013, k odvolání stěžovatelky pak bylo toto rozhodnutí potvrzeno usnesením Krajského soudu v Praze č. j. 23 Co 223/2013-38 ze dne 15. 5. 2013. Po ukončení exekuce rozhodl exekutor shora označeným rozhodnutím o nákladech exekučního řízení. Tyto vyčíslil na 205.397,50 Kč, z toho odměna exekutora činila 150.140 Kč, hotové výdaje 3.500 Kč, DPH 32.264,40 Kč a náklady oprávněné v exekučním řízení 19.493,10 Kč. Dále uložil stěžovatelce zaplatit oprávněné náhradu nákladů řízení o námitkách ve výši 12.995,40 Kč. Toto rozhodnutí bylo změněno shora označeným usnesením Okresního soudu Praha - západ č. j. 216 EXE 5327/2013-103 ve výroku o nákladech řízení o námitkách, které soud vyčíslil na 10.740 Kč. Další námitky stěžovatelky (povinné) i oprávněné byly zamítnuty. Žádnému z účastníků nebyla přiznána náhrada nákladů řízení před soudem.

Stěžovatelka napadá shora označená rozhodnutí soudu a soudního exekutora s tvrzením, že jimi byl porušen čl. 1, čl. 3 odst. 1 odst. 3, čl. 4 odst. 1, odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), dále čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 6, čl. 14 a čl. 17 Úmluvy o ochraně základních lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti rozsáhle rekapituluje průběh řízení, které vydání napadených rozhodnutí předcházelo. Zpochybňuje tak nejen náklady exekučního řízení, ale i samotné nařízení exekuce, jakož i rozhodnutí, kterými nebylo vyhověno jejímu návrhu na odložení či zastavení exekuce. Zde Ústavní soud připomíná, že ústavní stížnost stěžovatelky brojící právě proti rozhodnutím obecných soudů, kterými nebylo vyhověno jejímu návrhu na odklad, resp. zastavení exekuce Ústavní soud usnesením sp. zn. I. ÚS 2241/13 ze dne 27. 5. 2014 odmítl. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zčásti zjevně neopodstatněná, zčásti nepřípustná.

Pokud jde o nyní posuzovanou otázku, tj. tvrzenou protiústavnost rozhodnutí o nákladech exekučního řízení, je nutno předeslat, že stěžovatelka i v kontextu zpochybnění samotné výše nákladů exekučního řízení zčásti opakuje argumenty směřující vůči předchozím rozhodnutím týkajícím se nařízení exekuce, resp. nevyhovění návrhu na odklad, eventuelně zastavení exekuce. Zde Ústavní soud pro stručnost odkazuje na výše zmíněné usnesení sp. zn. I. ÚS 2241/13 ze dne 27. 5. 2014. Obě rozhodnutí napadená nyní projednávanou ústavní stížností se týkají výhradně způsobu určení nákladů provedeného exekučního řízení a právě optikou výhrad směřujících vůči výši nákladů exekuce je též Ústavní soud posuzoval.

Ústavní soud konstantně připomíná, že není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k přezkumu jejich rozhodnutí jako další instance. Samotný postup v řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva, jakož i jeho aplikace, náleží obecným soudům. Ústavní soud tedy nemůže nahrazovat hodnocení obecných soudů, tj. skutkové a právní posouzení věci, svým vlastním [srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994, N 5/1 SbNU 41]. Je povolán toliko k přezkumu toho, zda nedošlo k porušení ústavních principů a základních práv a svobod účastníka řízení, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními a zda výklad práva provedený obecnými soudy je ústavně konformní, resp. zda nebyl aktem "libovůle". Ústavní soud tedy koriguje jen ty nejextrémnější excesy (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377).

Ačkoli stěžovatelka namítá porušení celé řady ústavně zaručených práv, přičemž jádrem je zejména tvrzení o porušení práva na spravedlivý proces, je obsahem ústavní stížnosti spíše argumentace věcně se neztotožňující jak s nařízením, resp. neodložením exekuce, tak s následným způsobem stanovení nákladů řízení, nikoli namítání konkrétních procesních vad v řízení týkajícím se nákladů exekuce.

Ústavní soud ustáleně judikuje, že posuzování okolností důležitých pro rozhodnutí o náhradě nákladů řízení je zásadně kompetencí obecných soudů. Zásah Ústavního soudu připadá do úvahy zcela výjimečně, a to v případě procesního excesu, který by neměl toliko povahu běžného porušení podústavního práva, nýbrž by měl již charakter extrémního rozporu s principy spravedlnosti (srov. např. usnesení ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. I. ÚS 2210/11, přístupné na nalus.usoud.cz). Ústavní soud tedy přistupuje k přezkumu rozhodnutí o nákladech řízení značně rezervovaně, což je dáno také tím, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Rozhodování o nákladech řízení nelze klást z hlediska zásad spravedlivého procesu na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodování ve věci samé (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02 ze dne 5. 8. 2002, U 25/27 SbNU 307 či usnesení sp. zn. III. ÚS 255/05 ze dne 13. 10. 2005).

V nyní posuzovaném případě však na straně exekutora či obecného soudu rozhodujícího v námitkovém řízení nelze shledat jakýkoli procesní exces, který by mohl umožnit Ústavnímu soudu ingerovat do činnosti obecného soudu, či činnosti soudního exekutora ve věci stanovení nákladů řízení. Stěžovatelka namítá naopak právě skutečnost, že soudní exekutor stanovil a soud v námitkovém řízení potvrdil výši nákladů řízení dle pravidel zakotvených ve vyhlášce Ministerstva spravedlnosti č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem (dále jen "vyhláška č. 330/2001 Sb."). Stěžovatelka má za to, že tato pravidla aplikovat neměl, neboť paušální stanovení odměny dle vyhlášky dostatečně nezohledňuje okolnosti jejího případu, přičemž ústavní relevanci této argumentace stěžovatelka dovozuje odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 25/12 ze dne 17. 4. 2013 (116/2013 Sb.) ve věci zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. (tzv. přísudková vyhláška).

Zde je namístě připomenout, že stěžovatelka mohla náklady exekuce snížit na polovinu, pokud by po doručení výzvy exekutora dobrovolně splnila do 30 dnů ve smyslu § 11 odst. 1 písm. a) výše citované vyhlášky, jakkoli mohou být pochopitelné motivy stěžovatelky k oddalování uhrazení dluhu s ohledem na probíhající dovolací řízení ve věci původního dluhu. V této souvislosti Ústavní soud však připomíná nález sp. zn. II. ÚS 594/10 ze dne 19. 8. 2010 (N 167/58 SbNU 449), který uvádí, že "co se týče povinného, na nějž povinnost hradit náklady exekuce po zrušení napadeného rozhodnutí přejde, je tato povinnost odůvodněna tím, že v době nařízení výkonu rozhodnutí bezpochyby existoval vykonatelný titul a povinný měl na základě tohoto titulu svoji povinnost zaplatit stanovenou tímto titulem splnit, třebaže posléze byl tento titul zrušen. Vzhledem k tomu, že tak neučinil dobrovolně, nastoupila nucená exekuce se všemi důsledky z toho plynoucími (tedy i s povinností podílet se na náhradě nákladů řízení). Povinný však měl (a stále má) možnost, a toto řešení bylo akceptováno v nálezu sp. zn. II. ÚS 2085/09, domáhat se náhrady nákladů exekučního řízení po státu z titulu odpovědnosti za nesprávný úřední postup" (srov. obdobně též usnesení sp. zn. III. ÚS 1524/12 ze dne 31. 7. 2012, usnesení sp. zn. I. ÚS 1762/11 ze dne 14. 1. 2013 či usnesení sp. zn. I. ÚS 3357/13 ze dne 1. 4. 2014).

Pokud tedy stěžovatelka vědomě neplnila dluh s tím, že je nutno vyčkat na rozhodnutí o dovolání v původním nalézacím řízení, nutně se vystavila riziku, že dojde i na exekuci včetně povinnosti hradit náklady exekučního řízení.

Pokud jde o odkazy stěžovatelky na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 25/12 ze dne 17. 4. 2013 (116/2013 Sb.) ve věci zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. (tzv. přísudková vyhláška), ze kterého stěžovatelka dovozuje protiústavnost uplatnění paušální odměny exekutora dle vyhlášky č. 330/2001 Sb., je nutno uvést, že zde se sice Ústavní soud vyslovil vůči paušalizaci stanovení odměn advokátů, ovšem v kontextu sporů o bagatelní částky zahajovaných formulářovými žalobami, kdy výše nákladů často násobně převyšovala samotný dluh. Ústavní soud ve vztahu k paušalizaci odměn advokátů v uvedeném nálezu uvádí, že "paušalizace stanovení odměn advokátů pomíjí věcnou náročnost sporu, počet provedených úkonů ve věci, časovou náročnost a účelnost vymáhání práva nebo bránění nároku, přičemž přiznané náklady by neměly být nepřiměřené povaze a hodnotě sporu, což se však pravidelně děje. Jelikož se přiznané náklady řízení pravidelně dostávají do hrubého nepoměru k žalované hodnotě sporu, sankcionování neúspěšné strany řízení porušuje princip proporcionality sankcí". Dále dodává, že i v případech, kdy je předmětem sporu věc nepatrné hodnoty, dochází ke zbytečným soudním sporům motivovaným ryze náhradou nákladů řízení. Zároveň Ústavní soud označil situace, kdy k uvedeným negativním jevům dochází nejčastěji, a to "zejména v typech občanskoprávních sporů, kdy (a) proti rozsudku nalézacího soudu není odvolání přípustné, kdy (b) jsou spory zahajované tzv. formulářovou žalobou, kdy jde (c) o pohledávky ze smluv, kde jednou stranou byl spotřebitel, a konečně (d) v případech smluvních vztahů, při nichž je spotřebitel fakticky vyloučen z možnosti sjednat si občanskoprávní smlouvu s jiným obsahem".

V uvedeném kontextu je pak nutno hodnotit výhrady Ústavního soudu vůči paušalizaci nákladů řízení, ať již nalézacího či exekučního. V nyní posuzované situaci nešlo o bagatelní částku, nešlo o formulářovou žalobu ani spotřebitelský spor. Stěžovatelka o pravomocném rozhodnutí týkajícím se jejího dluhu věděla, přičemž částka, kvůli které byla exekuce vedena, přesahovala jeden milion korun.

S ohledem na výše zmíněnou zdrženlivost Ústavního soudu při posuzování rozhodnutí o nákladech řízení, a to za situace, kdy exekutor, resp. soud nerozhodl o nákladech řízení v rozporu se zákonem či prováděcí vyhláškou, ale naopak v souladu s nimi, nemůže být otevřen prostor pro ingerenci Ústavního soudu do činnosti obecné justice, popř. exekutora, který by fakticky umožnil Ústavnímu soudu provést instanční přezkum jejich rozhodnutí v rovině podústavního práva a nahrazovat jejich úvahy úvahami svými.

S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Namísto soudců Stanislava Balíka a Jaroslava Fenyka uvedených v akceptačním dopise k této ústavní stížnosti, rozhodovali v souladu s rozvrhem práce Ústavního soudu (přístupný na www.usoud.cz), soudci Radovan Suchánek a Jiří Zemánek.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. srpna 2014


Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2014, sp. zn. II. ÚS 3228/13, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies