III. ÚS 2406/14

07. 08. 2014, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl dne 7. srpna 2014 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Kotašky, právně zastoupeného JUDr. Martinem Mikyskou, advokátem se sídlem Malá Skála 397, 468 31 Malá Skála, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 3. 2014 č. j. 4 Cmo 310/2013-579, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení a Městského soudu v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 17. 7. 2014, se stěžovatel domáhá zrušení výše uvedeného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud"), neboť jím měla být porušena jeho základní lidská práva garantovaná články 36 a 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

II.
Z obsahu ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil:

Stěžovatel byl v občanskoprávní věci, vedené u Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") pod sp. zn. 15 Cm 73/2007, ustanoven usnesením městského soudu ze dne 12. 10. 2009 č. j. 15 Cm 73/2007-288 soudním znalcem. Předmětem znaleckého zkoumání bylo určení rozsahu prací provedených podle původní projektové dokumentace, určení rozsahu prací provedených na základě změn projektové dokumentace a stanovení cen veškerých provedených prací. Za zpracování znaleckého posudku vyúčtoval stěžovatel dne 23. 7. 2012 znalečné ve výši 67.475,- Kč.

Usnesením ze dne 6. 12. 2012 č. j. 15 Cm 73/2007-499 přiznal městský soud stěžovateli odměnu toliko ve výši 28.943,- Kč; zkrácení znalečného odůvodnil městský soud tím, že znalec nepodal posudek včas.

Stěžovatel podal proti tomuto rozhodnutí odvolání, kterému vrchní soud ze dne 31. 7. 2013 svým usnesením č. j. 4 Cmo 48/2013-541 vyhověl, napadené usnesení zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení.

Poté Městský soud v Praze svým v pořadí druhým rozhodnutím o znalečném přiznal stěžovateli znalečné ve výši 45.450,- Kč. Z důvodu prodlení zkrátil požadované znalečné na polovinu, avšak přiznal stěžovateli v plné výši hotové výdaje za cestovné, poštovné a náklady na telefon.

Proti tomuto rozhodnutí městského soudu podal stěžovatel opět odvolání. Vrchní soud se ve svém usnesení ze dne 31. 3. 2014 č. j. 4 Cmo 310/2013-579 ztotožnil se závěry městského soudu a rozhodnutí městského soudu potvrdil.

III.
Proti tomuto posledně uvedenému rozhodnutí vrchního soudu směřuje ústavní stížnost.

Stěžovatel má za to, že napadeným usnesením vrchního soudu bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces a rovněž právo na právní pomoc v řízeních před orgány veřejné moci dle čl. 36 a 37 odst. 2 Listiny. Porušení těchto základních práv spatřuje v tom, že mu bylo nesprávně zkráceno jím požadované znalečné. Domnívá se, že zpoždění při vypracování posudku nebylo zaviněno jím, nýbrž mělo jiné příčiny, zejména to, že se znalcem nespolupracovali účastníci občanskoprávního sporu. Městský soud mu prý nikdy nedal najevo, že znalecký posudek musí vypracovat do nějakého konkrétního termínu, takže stěžovatel se prý domníval, že termínem pro dodání znaleckého posudku je datum 25. 7. 2012. Vrchní soud se s tímto jeho argumentem vypořádal zcela nedostatečně, pouze poukazem na to, že stěžovatelem přijatý výklad je chybný.

Stěžovatel dále uvádí, že nebyl řádně seznámen s vyjádřením účastníka řízení k jím podanému odvolání proti výši znalečného, takže se k němu nemohl sám vyjádřit, v čemž spatřuje porušení práva na spravedlivý proces.

Rozhodnutí vrchního soudu je prý nedostatečně odůvodněno, zejména prý z něj není zřejmé, zda důvodem ke krácení znalečného byla také účastníkem namítaná nedostatečná kvalita znaleckého posudku. Stěžovatel namítá rovněž zásah do práva na právní pomoc v řízení před soudem. Stěžovatel se ve sporu o znalečné nechal zastupovat právním zástupcem, avšak napadené rozhodnutí vrchního soudu prý bylo doručeno pouze stěžovateli, nikoliv jeho právnímu zástupci.

IV.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska stěžovatelem uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.

Ústavní soud připomíná, že neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí a jeho úkolem není zjišťovat, měnit či napravovat případná, ať již tvrzená či skutečná pochybení obecných soudů, spočívající většinou právě v oblasti podústavního práva, ale posoudit řízení jako celek a zjistit, zda nedošlo k zásahu takové intenzity, která již zakládá porušení základních práv nebo svobod účastníka řízení. Pouze v takovém případě je totiž Ústavní soud oprávněn k jeho ochraně zasáhnout a napadené rozhodnutí zrušit.

Ačkoli stěžovatel argumentuje porušením svých ústavně zaručených základních práv, podstatou jeho ústavní stížnosti je nesouhlas se skutkovými a právními závěry, k nimž v projednávané věci odvolací soud dospěl. Tvrzení v ústavní stížnosti obsažená však nepřekračují rovinu ústavního práva. Stěžovatel staví Ústavní soud do postavení další přezkumné instance v řízení před obecnými soudy; taková role však Ústavnímu soudu nepřísluší. Ústavní soud v dané věci neshledal nic, co by ji posunovalo do ústavněprávní roviny.

Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.

To je významné potud, že tak je tomu v dané věci.

Vrchní soud se se stěžovatelovými výhradami vypořádal, a jeho závěrům lze ztěžka upřít logickou konzistentnost a obhajitelnou přiléhavost. V jeho rozhodnutí nelze jakkoliv spatřovat zjevný exces či libovůli, své rozhodnutí dostatečně odůvodnil, a tím jsou možnosti ústavněprávního přezkumu, vyčerpány. "Věcná správnost" není sama o sobě kritériem ústavněprávního přezkumu, což se projevuje o to silněji jak v případě rozhodnutí ryze procesní povahy, tak tehdy, když rozhodnutí spočívá na relativně širším soudním uvážení, a obojí je přítomno v rozhodnutí, které stěžovatel napadl. Ačkoli své výhrady stěžovatel vtělil do "ústavněprávní" formy, nejde o nic jiného, než právě o hledisko "správnosti", z nějž by Ústavní soud mohl věc posuzovat jen tehdy, byl-li by další opravnou instancí obecného soudnictví, kterou však není. Spor o to, zda znalci mělo být na znalečném přiznáno méně či nikoli, způsobilý otevřít ústavněprávní přezkum není.

V projednávané věci byly dodrženy požadavky vyplývající z výše vymezeného rámce ústavního přezkumu případů věcně obdobných projednávané věci. Ústavní soud nezjistil ústavně nekonformní interpretaci aplikovaných procesních ustanovení, znalečného se týkajících. V postupu obecného soudu nelze shledat ani prvky svévole ani extrémní rozpor mezi skutkovým zjištěním a právními závěry, jež z něho obecný soud vyvodil. Nelze tedy rozhodnutí vrchního soudu hodnotit jako rozhodnutí svévolné či vykazující prvky libovůle.

Po posouzení obsahu napadeného rozhodnutí Ústavní soud neshledal, že by ve vztahu ke stěžovateli byla porušena práva plynoucí z článku 36 odst. 1 Listiny.

Nad rámec řečeného lze dodat:

Stěžovatel vrchnímu soudu vytýká, že nebyl seznámen s vyjádřením účastníka řízení k jím podanému odvolání, důsledkem čehož bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces, neboť takto neměl možnost se vyjádřit k tvrzením, v něm uvedeným. Tato námitka však nemá pro posuzovanou věc žádnou relevanci. K zásahu do práv stěžovatele by tak v daném případě mohlo dojít pouze za předpokladu, kdyby vrchní soud rozhodoval na základě vyjádření účastníka řízení k stěžovatelem podanému odvolání. V posuzovaném případě však tomu tak nebylo. Vrchní soud toliko potvrdil rozhodnutí městského soudu a ztotožnil se s jeho argumentací, která nikde nedostatečnou kvalitu znaleckého posudku stěžovatele, jako podklad pro své rozhodnutí o snížení znalečného, neuvádí. Dané tvrzení tak nemohlo být stěžovateli vrchním soudem přičteno k tíži, neboť z obsahu odůvodnění napadeného rozhodnutí je zřejmé, že vrchní soud k němu nepřihlédl.

Stěžovatel dále namítal, že vrchní soud nepřihlédl k jeho procesnímu zastoupení advokátem a své rozhodnutí doručil toliko stěžovateli, nikoliv jeho procesnímu zástupci. I kdyby tato námitka byla oprávněná, nedosahuje v daných souvislostech ústavněprávní dimenze. Institut právního zastoupení má sice obecně velký význam a obecně zasluhuje ústavněprávní ochrany (viz čl. 37 odst. 2 Listiny), avšak v některých dílčích elementech, daných specifickými okolnostmi, tomu tak být nemusí. Takové výrazné specifikum se vyskytuje též v daném případě, v němž má právní zástupce figurovat ve sporu o výši znalečného; takový spor svým významem nedosahuje standardní úrovně meritorního občanskoprávního sporu a ani případný deficit právní pomoci tu nedosahuje ústavněprávní roviny.

Nadto je třeba konstatovat, že v daném případě s ohledem na spornou částku jde o tzv. bagatelní věc. Rozdíl mezi stěžovatelem požadovanou a soudem přiznanou výší znalečného činí 22.025,- Kč. V takové věci pak dle dosavadní judikatury Ústavního soudu opodstatněnost ústavní stížnosti přichází do úvahy jen výjimečně, a to v případech zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální, a pokud by pochybením obecného soudu mohla stěžovateli vzniknout podstatná újma (např. sp. zn. IV. ÚS 1066/08, II. ÚS 2748/10; podrobněji viz sp. zn. IV. ÚS 2777/11 - všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná v internetové databázi NALUS). V projednávané věci však Ústavní soud kvalifikované pochybení, jež by s ohledem na zmíněnou judikaturu bylo způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených práv stěžovatele, neshledal.

Ze všech výše vyložených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. srpna 2014


Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2014, sp. zn. III. ÚS 2406/14, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies