III. ÚS 641/14

07. 08. 2014, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl dne 7. srpna 2014 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti společnosti Grocery CZ s. r. o., se sídlem v Praze 5 - Smíchov, nám. 14. října 1307/2, zastoupené Mgr. Davidem Padyšákem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 8, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 11. 2013 č. j. 4 Ads 95/2013-103, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 9. 2013 č. j. 30 A 70/2012-110, usnesení Státní zemědělské a potravinářské inspekce, ústředního inspektorátu ze dne 10. 4. 2012 č. j. BG940-2/8/9/2012-SŘ a usnesení Státní zemědělské a potravinářské inspekce, inspektorátu v Hradci Králové ze dne 12. 1. 2012 č. j. DA614-9/291/6/2011-SŘ, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Hradci Králové, Státní zemědělské a potravinářské inspekce, ústředního inspektorátu a Státní zemědělské a potravinářské inspekce, inspektorátu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Ústavní stížností doručenou dne 18. 2. 2014 se Grocery CZ s. r. o., se sídlem v Praze 1 (dále jen "žalobkyně" nebo "stěžovatelka") domáhala, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí vydaná ve věci jejího účastenství ve správním řízení.

II.

Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.

Žalobkyně se domáhala účastenství ve správním řízení, v němž bylo Státní zemědělskou a potravinářskou inspekcí rozhodováno o správním deliktu společnosti Kaufland Česká republika v. o. s., se sídlem v Praze 4, podle § 17 odst. 2 písm. b) zákona č. 110/1997 Sb., o potravinách a tabákových výrobcích a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů (dále jen "zákon o potravinách"). Uvedená společnost se správního deliktu měla dopustit tím, že uváděla na trh výrobek "Stilla fiori Med květový - akátový á 500 g, DMT 29. 11. 2012", jehož nepravdivé označení názvem "med" uvádělo spotřebitele v omyl, neboť výrobek nesplňoval předpoklady pro to, aby mohl být nazýván "medem". Zmíněný výrobek dodávala společnosti Kaufland Česká republika v. o. s. žalobkyně.

Dne 12. 1. 2012 usnesením č. j. DA614-9/291/6/2011-SŘ Státní zemědělská a potravinářská inspekce, inspektorát v Hradci Králové (dále též jen "správní orgán prvního stupně"), rozhodl, že žalobkyně není účastníkem správního řízení vedeného pod sp. zn. DA614/291/6/2011-SŘ proti společnosti Kaufland Česká republika v. o. s. ve smyslu § 27 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád ve znění pozdějších předpisů (dále jen "správní řád").

Dne 10. 4. 2012 usnesením č. j. BG940-2/8/9/2012-SŘ Státní zemědělská a potravinářská inspekce, ústřední inspektorát (dále též jen "žalovaná") odvolání žalobkyně zamítla a usnesení správního orgánu prvního stupně ze dne 12. 1. 2012 č. j. DA614-9/291/6/2011-SŘ potvrdila.

Dne 26. 9. 2013 rozsudkem č. j. 30 A 70/2012-110 Krajský soud v Hradci Králové (dále též jen "správní soud") žalobu žalobkyně proti usnesení žalované ze dne 10. 4. 2012 č. j. BG940-2/8/9/2012-SŘ zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).

Dotčení žalobkyně na jejích právech bylo podle správního soudu pouze nepřímé, takže ta se nemohla stát účastníkem správního řízení podle § 27 odst. 2 správního řádu. Správní soud připustil, že v důsledku rozhodnutí o správním deliktu může dojít k rozvázání obchodních kontraktů s účastníkem řízení i s jinými prodejci. Uvedené hypotetické následky však nezpůsobuje předmětné rozhodnutí o správním deliktu, nýbrž jde až o uplatnění případných soukromoprávních sankcí. Správní soud dále posuzoval, zda důsledkem meritorního rozhodnutí žalované může dojít k přímému dotčení práva žalobkyně na ochranu dobré pověsti ve smyslu § 19b odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník ve znění pozdějších předpisů, a tedy zda měla být žalobkyně z tohoto titulu účastníkem správního řízení vedeného s prodejcem výrobku. I v tomto případě správní soud shledal toliko zásah nepřímý, neboť meritorním rozhodnutím žalované nedochází k přímému dotčení práv nebo povinností jiných subjektů. V rozhodnutí o uložení pokuty se nerozhoduje o pochybení výrobce produktu a jemu tedy žádná práva ani povinnosti z takového rozhodnutí nevznikají; není tedy ani přímo dotčeno jeho právo na ochranu dobré pověsti. V souzené věci navíc rozhodnutí žalované ve věci správního deliktu neobsahuje identifikaci žalobkyně jako výrobce dotčeného produktu, avšak přímou dotčenost by podle soudu nebylo možné shledat ani v případě, že by rozhodnutí o správním deliktu identifikaci výrobce obsahovalo. K tomu správní soud odkázal na rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 25. 6. 2009 č. j. 30 Ca 248/2007 - 27, dostupné na www.nssoud.cz. Proti své identifikaci, např. v tiskových zprávách žalované, se pak žalobkyně může bránit v režimu soukromého práva. K tvrzené nepřezkoumatelnosti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně správní soud uvedl, že správní orgány obou stupňů vzaly při rozhodování na vědomí důkazy předložené žalobkyní. Důkazy předložené žalobkyní však nebyly způsobilé prokázat její tvrzení o přímém dotčení práv a nebylo tedy nutné, aby se k nim správní orgány ve větší míře vyjadřovaly. Správní soud podotkl, že z obsahu rozhodnutí správního orgánu prvního stupně je patrný názor na problematiku účastenství žalobkyně v předmětném řízení a žalobkyni tedy nebylo upřeno, aby se k němu kvalifikovaně vyjádřila, což také učinila. Nezměnilo to však nic na tom, že žalobkyně nemá postavení účastníka dotčeného správního řízení ve smyslu § 27 odst. 2 správního řádu.

Dne 27. 11. 2013 rozsudkem č. j. 4 Ads 95/2013-103 Nejvyšší správní soud (dále též jen "kasační soud") kasační stížnost žalobkyně proti rozsudku správního soudu ze dne 26. 9. 2013 č. j. 30 A 70/2012-110 zamítl (výrok I) jako nedůvodnou a rozhodl o nákladech řízení o kasační stížnosti (výrok II).

V podrobném odůvodnění svého rozsudku kasační soud na str. 105 uvedl, že účelem správního trestání je prošetření toho, zda se konkrétní subjekt dopustil zákonem zakázaného jednání, které je následně prostřednictvím řízení o správním deliktu sankcionováno. V souzené věci mělo být objasněno, zda se společnost Kaufland Česká republika v. o. s. dopustila správního deliktu vymezeného v oznámení o zahájení správního řízení. Takové správní řízení pak mohlo být vedeno toliko proti společnosti Kaufland Česká republika v. o. s., která byla jediným možným účastníkem řízení, jehož práva nebo povinnosti mohou být tímto řízením, resp. vydaným rozhodnutím, bezprostředně dotčeny. K problematice účastenství v řízení o uložení pokuty za správní delikt se již vyjádřil Krajský soud v Brně v rozsudku ze dne 25. 6. 2009 č. j. 30 Ca 248/2007 - 27, podle něhož "[ú]častníkem řízení o správním deliktu právnické osoby ve smyslu § 27 odst. 1 písm. a) správního řádu z roku 2004 je toliko osoba, jíž je sankce ukládána. Účastníkem řízení ve smyslu § 27 odst. 2 citovaného zákona není osoba, které osoba, jíž je sankce ukládána, uloží sankci vyplývající z jejich obchodně právních vztahů (odstoupení od smlouvy, smluvní pokuta). Možnost účastenství takové osoby nelze dovodit ani z toho, že v daném řízení byl zhotoven protokol a zajištěn důkazní prostředek, jejichž využití by přicházelo v úvahu i ve správním řízení o správním deliktu proti této osobě". S těmito závěry se Nejvyšší správní soud plně ztotožňuje a shledává je za zcela použitelné i pro souzenou věc, neboť předmětné rozhodnutí vychází ze zcela identického skutkového základu, navíc rovněž v oblasti potravinového práva.

III.

V ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že je dodavatelem potraviny (medu), jejíž údajné falšování mělo být v průběhu předmětného správního řízení zjištěno, přičemž se hodlala takovému zjištění, které bylo uvedeno v popisu skutku ve výroku rozhodnutí, bránit.

V části II (str. 3 až 24) ústavní stížnosti stěžovatelka vylíčila skutkový stav a mimo jiné uvedla, že usnesení správního orgánu prvního stupně ze dne 12. 1. 2012 č. j. DA614-9/291/6/2011-SŘ v popisu skutku obsahovalo informaci, že výrobek nevyhovoval právním předpisům, což představovalo přímé dotčení jejích práv jakožto dodavatele daného výrobku ve smyslu § 27 odst. 2 správního řádu. Výrokem o spáchání správního deliktu totiž došlo k dotčení jejích práv v důsledku závaznosti zjištění o vlastnostech jeho výrobku a rovněž dotčení práva na ochranu její dobré pověsti. Zjištění správního orgánu prvního stupně je závazné i pro civilní soudy. Proti zveřejnění informací o tom, že předmětný výrobek nevyhovoval požadavkům právních předpisů, se v současnosti brání žalobou proti České republice v řízení vedeném před Městským soudem v Praze pod sp. zn. 32 Cm 73/2012.

Stěžovatelka dále poukázala na dvoukolejnost dozoru nad dodržováním povinností dle zákona o potravinách, a na právo na ochranu dobré pověsti právnické osoby, a uváděla skutečnosti, z nichž dovozovala, že v řízení před správními orgány byla subjektem přímo dotčeným na svých právech a tudíž jí mělo být přiznáno postavení vedlejšího účastníka řízení.

V části III ústavní stížnosti (str. 24 až 27) stěžovatelka tvrdila, že postupem soudů ve správním soudnictví bylo porušeno její právo na soudní ochranu dle čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny; byla rovněž toho názoru, že správní soudy při svém rozhodování porušily čl. 95 odst. 1 Ústavy tím, že nesprávně aplikovaly předpisy hmotného práva. Rozhodnutí správních soudů nebyla dostatečně odůvodněna, neboť vznesené námitky nebyly dostatečně a srozumitelně vypořádány. Stěžovatelka dále tvrdila, že správní soud věc nesprávně právně posoudil "v důsledku nesprávného chápání účastenství ve správním řízení ve smyslu § 27 odst. 1 správního řádu", a tento nedostatek nezhojil ani kasační soud. Obdobnými vadami trpí prý i rozhodnutí správních orgánů.

IV.

Kasační soud, jako účastník řízení, ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 27. 5. 2014 odkázal na odůvodnění svého ústavní stížností napadeného rozsudku, v němž popsal své závěry a úvahy, které k nim vedly. Uvedl, že vycházel ze specifického charakteru řízení o správním deliktu, v němž mělo být ve správním řízení objasněno, zda se společnost Kaufland Česká republika, v. o. s. dopustila správního deliktu vymezeného v oznámení o zahájení správního řízení. Takové správní řízení pak mohlo být vedeno toliko proti společnosti Kaufland Česká republika, v. o. s., která byla jediným možným účastníkem řízení, jehož práva nebo povinnosti mohou být tímto řízením, resp. vydaným rozhodnutím, bezprostředně dotčeny. Ustálená judikatura správních soudů u tohoto typu správních řízení nepřipouští účast dalších subjektů a za jediného účastníka označuje osobu, které má být uložena sankce. Příkladem rozhodnutí, v němž se tyto závěry zrcadlí, může být rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 25. 6. 2009 č. j. 30 Ca 248/2007 - 27, podle něhož "[ú]častníkem řízení o správním deliktu právnické osoby ve smyslu § 27 odst. 1 písm. a) správního řádu z roku 2004 je toliko osoba, jíž je sankce ukládána. Účastníkem řízení ve smyslu § 27 odst. 2 citovaného zákona není osoba, které osoba, jíž je sankce ukládána, uloží sankci vyplývající z jejich obchodně právních vztahů (odstoupení od smlouvy, smluvní pokuta). Možnost účastenství takové osoby nelze dovodit ani z toho, že v daném řízení byl zhotoven protokol a zajištěn důkazní prostředek, jejichž využití by přicházelo v úvahu i ve správním řízení o správním deliktu proti této osobě". Tyto závěry převzal do odůvodnění svého rozsudku jak Krajský soud v Hradci Králové, tak i Nejvyšší správní soud.

Z dalších rozhodnutí týkajících se rovněž otázky účasti v řízení o správním deliktu kasační soud poukázal na rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 11. 2011 č. j. 1 Afs 81/2010 - 268, publ. pod č. 2508/2012 Sb. NSS, podle kterého "[o]soba poškozená jednáním pachatele správního deliktu podle § 15 odst. 3 zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, ve znění účinném do 17. 11. 2009, není přímo dotčena na svých veřejných subjektivních právech nebo povinnostech vydáním rozhodnutí o tomto správním deliktu ani jeho případným zrušením, a nesplňuje tak podle § 34 odst. 1 s. ř. s. materiální podmínku pro uznání za osobu zúčastněnou na řízení o žalobě proti tomuto rozhodnutí." Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2007 č. j. 2 As 46/2006 - 100, publ. pod č. 2276/2011 Sb. NSS, "[ž]alobu poškozeného proti správnímu rozhodnutí v řízení o přestupku krajský soud odmítne podle § 46 odst. 1 písm. c) s. ř. s. proto, že byla podána osobou k tomu zjevně neoprávněnou, v té části, v níž žalobce napadá výrok správního rozhodnutí týkající se viny obviněného z přestupku či sankce (přičemž výrokem týkajícím se viny je i výrok o zastavení řízení o přestupku)." Těmto rozhodnutím je společné, že řízení o správním deliktu (přestupku) pojímají jako řízení s jedním účastníkem - osobou podezřelou ze spáchání tohoto deliktu (přestupku), ev. připouštějí účastenství osoby poškozené spáchaným deliktem (přestupkem), ovšem pouze v rozsahu rozhodování o náhradě škody. Taková situace však v případě stěžovatelky nenastala.

Kasační soud dále poukázal na odůvodnění svého rozsudku, v němž vyjádřil přesvědčení, že vydáním rozhodnutí o správním deliktu, jímž byla uložena pokuta osobě odlišné od stěžovatelky, nehrozilo stěžovatelce přímé dotčení na právech nebo povinnostech ve smyslu ustanovení § 27 odst. 2 správního řádu. Stěžovatelka se mohla cítit určitým způsobem výrokem o vině společnosti Kaufland Česká republika, v. o. s. nepřímo (zprostředkovaně) dotčena, například obecně na své dobré pověsti či ohledně svého postavení obchodního partnera společnosti Kaufland Česká republika, v. o. s., což se mohlo následně projevit v obchodní spolupráci mezi ní a uvedenou společností. Samotný výrok o vině a trestu ve vztahu ke společnosti Kaufland Česká republika, v. o. s. se však práv stěžovatelky nikterak dotknout nemohl, proto nebyl dán důvod k účasti stěžovatelky v řízení o správním deliktu společnosti Kaufland Česká republika, v. o. s. Zprostředkovaný dopad rozhodnutí o správním deliktu, jenž se vůči stěžovatelce mohl potenciálně projevit v soukromoprávní rovině, tedy právo stěžovatelky na účastenství v předmětném správním řízení nezaložil. Nebylo proto možné přisvědčit stěžovatelce, že dílčí výrok o vině, kterým byla společnost Kaufland Česká republika, v. o. s. shledána vinnou ze spáchání správního deliktu, se přímo dotýkal jejích práv nebo že takové přímé dotčení na jejích právech hrozilo. Podle názoru Nejvyššího správního soudu tak správní orgány i krajský soud správně posoudily, že stěžovatelka nebyla dotčenou osobou ve smyslu ustanovení § 27 odst. 2 správního řádu; rozhodnutí o tom, že stěžovatelka není účastníkem řízení o správním deliktu, bylo tedy vydáno v souladu se zákonem.

Kasační soud dále uvedl, že ve světle uvedených skutečností má za to, že stěžovatelka nemohla být účastníkem řízení o správním deliktu spáchaném společností Kaufland Česká republika, v. o. s. a její námitky uplatněné v ústavní stížnosti nemohou na daném závěru nic změnit. Stěžovatelce pochopitelně nic nebránilo v tom, aby se společností Kaufland Česká republika, v. o. s. spolupracovala a poskytla jí pomoc při vyvracení argumentů správních orgánů týkajících se viny, nicméně přímá účast stěžovatelky v tomto typu řízení byla vyloučena.

Závěrem svého vyjádření k ústavní stížnosti kasační soud vyjádřil přesvědčení, že jeho rozhodnutím nebyla zasažena práva stěžovatelky garantovaná Ústavou České republiky a Listinou, a navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl, případně zcela zamítl.

Správní soud, jako účastník řízení, ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 19. 5. 2014 odkázal na odůvodnění svého ústavní stížnosti ze dne 28. 5. 2014 napadeného rozhodnutí a rozhodnutí kasačního soudu.

Státní zemědělská a potravinářská inspekce, ústřední inspektorát (žalovaná), jako účastník řízení, ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 28. 5. 2014 mimo jiné uvedla, že ve svém rozhodování vycházela z ustanovení § 27 správního řádu a dospěla k závěru, že v případě stěžovatelky - výrobce potraviny - nebyla splněna přímost dotčení práv a povinností [ať už dotčení reálného ve smyslu § 27 odst. 1 písm. b) správního řádu nebo dotčení potenciálního ve smyslu § 27 odst. 2 správního řádu], která je základní podmínkou pro účastenství subjektu ve správním řízení. Případný dopad rozhodnutí na stěžovatelku a její právní sféru je až zprostředkovaný, tedy nepřímý, a takový není možné považovat za dostatečný pro jeho účastenství ve správním řízení. Při nepřiznání účastenství výrobci potraviny postupovala v souladu se svou rozhodovací praxí, která byla opakovaně potvrzena soudními rozhodnutími a odpovídala i závěru poradního sboru ministra vnitra ke správnímu řádu č. 39 z roku 2006, nazvaného "Problematika účastníků řízení dle § 27 odst. 2 správního řádu". Shodné stanovisko k otázce účastenství je pak obsaženo rovněž v odborné literatuře, např. publikaci Základy správního práva trestního (Pavel Mates a kolektiv, C. H. Beck, Praha 2010) a je opakovaně potvrzováno i judikaturou správních soudů, z jejichž závěrů také správní orgány ve své aktuální rozhodovací činnosti vycházejí (jde např. o rozsudky Krajského soudu v Brně ze dne 25. 6. 2009 č. j. 30 Ca 248/2007-27, ze dne 3. 10. 2013 č. j. 62 A 70/2012-65 a ze dne 24. 4. 2014 č. j. 62 A 20/2013-124, rozsudky Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 9. 2013 č. j. 30 A 70/2012-110 a ze dne 26. 9. 2013 č. j. 30 A 79/2012-81 a rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 11. 2013 č. j. 4 Ads 95/2013-103 a ze dne 27. 11. 2013 č. j. 4 Ads 96/2013-111). Z uvedeného výčtu je zřejmé, že soudní judikaturu, která potvrzuje správnost přístupu SZPI k otázce účastenství, lze nazvat jako konstantní. Dále žalovaná uvedla, že všechny námitky, které stěžovatelka uplatnila v rámci správního řízení, byly řádně vypořádány nejdříve správním orgánem prvého stupně - inspektorátem v Hradci Králové a následně odvolacím orgánem - ústředním inspektorátem SZPI a v podrobnostech odkázala na obsah těchto správních rozhodnutí. Závěrem žalovaná navrhla, aby Ústavní soud nálezem ústavní stížnost zamítl.

Státní zemědělská a potravinářská inspekce, inspektorát v Hradci Králové, (správní orgán prvního stupně), jako účastník řízení, ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 26. 5. 2014 především odkázala na své prvoinstanční rozhodnutí a rozhodnutí žalované, která jasně a srozumitelně vysvětlila, proč nebyl stěžovatelce jako výrobci dotčené potraviny přiznán status tzv. vedlejšího účastníka dle § 27 odst. 2 správního řádu. Plně se ztotožnila i se závěry, které v této věci učinily správní soud resp. kasační soud. Dotčenou ústavní stížnost považuje proto za nedůvodnou. Dále uvedla, že předmětným správním řízením a rozhodnutím nebylo přímo dotčeno žádné právo nebo povinnost stěžovatelky. Veškeré možné důsledky, které stěžovatelka uvádí, jsou nepřímé.

K tvrzení ohledně vázanosti soudů rozhodnutími správních orgánů, správní orgán prvního stupně poukázal na § 135 odst. 1 o. s. ř., dle něhož je soud vázán rozhodnutím příslušných orgánů pouze v tom, že byl spáchán jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních předpisů, a kdo jej spáchal. Žádná vázanost soudu ohledně určení nevyhovující potraviny vyrobené konkrétním výrobcem zde stanovena není. Navíc výrok ve věci správního deliktu nikdy nestojí tak, že by bylo autoritativně rozhodnuto, zda určitý výrobek splňuje požadavky kladené na něj předpisy potravinového práva. Jde o rozhodnutí, zda a kým byl správní delikt spáchán. Rozhodnutím o tom, že prodejce dotčené potraviny spáchal správní delikt a že mu za něj byl uložen trest, nedochází současně k rozhodnutí o tom, zda a jakého pochybení se dopustil její výrobce, tomu žádná práva ani povinnosti z takového rozhodnutí nevznikají.

K tvrzení ohledně dotčení práva na ochranu dobré pověsti správní orgán prvního stupně uvedl, že i zde se jedná o možný nepřímý důsledek. Stěžovatelka se mohla cítit určitým způsobem výrokem o vině prodejce potraviny zprostředkovaně a tedy nepřímo, dotčena, například obecně na své dobré pověsti či ohledně svého postavení obchodního partnera prodejce potraviny, což se mohlo následně projevit v obchodní spolupráci mezi nimi. Samotný výrok o vině a trestu ve vztahu k provozovateli potravinářského podniku se však práv stěžovatelky nikterak nedotkl. Zprostředkovaný dopad rozhodnutí o správním deliktu, jenž se vůči stěžovatelce mohl potenciálně projevit v soukromoprávní rovině, však právo stěžovatelky na účastenství v předmětném správním řízení, nezaložil. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 1375/2002, na nějž odkazuje stěžovatelka, není na projednávanou věc aplikovatelný, jelikož se tento rozsudek týkal zcela jiné situace - obsahu novinového článku. Navíc je nutné zopakovat, že ve výroku dotčeného rozhodnutí je pouze konstatováno, že provozovatel potravinářského podniku porušil určitou povinnost potravinového práva, když uváděl do oběhu neodpovídající potravinu (byť vyrobenou dotčeným výrobcem). Správní orgán tedy nekonstatuje, že se výrobce dopustil nějakého porušení, což znamená, že tento výrok nemůže v žádném případě napřímo zasáhnout do práva na ochranu dobré pověsti výrobce. Napadené usnesení je sice stručné, nicméně z něj jasně plyne, proč nemůže být stěžovatelka účastníkem správního řízení. V žádném případě nelze souhlasit s tvrzením stěžovatelky o nepřezkoumatelnosti tohoto rozhodnutí. Požadavky na obsah rozhodnutí dle § 68 odst. 3 správního řádu zde splněny byly. Veškerá tvrzení ohledně nesprávných skutkových zjištění o možnosti dotčení práv a povinností stěžovatele a ohledně nedostatečného ověření vedlejšího účastenství, považuje správní orgán prvního stupně za účelová. Oznámením stěžovatelky o účasti v řízení se řádně zabýval, přičemž důvod pro tzv. "vedlejší účastenství" zde shledán nebyl, což bylo řádně odůvodněno.

Stěžovatelka repliku k vyjádření Nejvyššího správního soudu, Státní zemědělské a potravinářská inspekce, ústředního inspektorátu a Státní zemědělské a potravinářské inspekce, inspektorátu v Hradci Králové, k ústavní stížnosti nepodala.

V.

Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpala zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

VI.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podstatou ústavní stížnosti, z valné části opakující skutečnosti již uplatněné v řízení o správní žalobě a kasační stížnosti, s nimiž se správní soud i kasační soud ve svých rozhodnutích dostatečně vyrovnaly, bylo dle přesvědčení Ústavního soudu tvrzení stěžovatelky o porušení základního práva na spravedlivý proces zaručeného v hlavě páté Listiny (zejména čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny), resp. čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, zejména vadným odůvodněním soudních rozhodnutí a nesprávným právním posouzením otázky účastenství ve správním řízení; poměrně stručná ústavněprávní argumentace stěžovatelky v tomto směru je obsažena v části III, bodech 3.1 a 3.2, na str. 24 až 27 ústavní stížnosti. Stěžovatelka dále tvrdila porušení základního práva na zachování osobní cti a dobré pověsti dle čl. 10 odst. 1 Listiny.

K tvrzení o porušení základního práva na spravedlivý proces nesprávným právním posouzením otázky účastenství ve správním řízení Ústavní soud připomíná, že ani nesprávná resp. jím nesdílená interpretace procesního či hmotněprávního ustanovení zákona obecnými soudy (v daném případě ustanovení § 27 správního řádu o účastnících řízení) zásadně bez dalšího nemůže založit porušení základního práva na spravedlivý proces. Taková interpretace by mohla být důvodem zrušení rozhodnutí pouze tehdy, pokud by zasáhla některé z ústavních hmotných subjektivních práv [srov. nález ze dne 29. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97 (N 66/8 SbNU 149)]. Vzhledem k tomu, že žádné "základní právo na účastenství ve správním řízení" ústavně chráněno není, pak ani případný odlišný a Ústavním soudem nesdílený výklad správního soudu resp. kasačního soudu, týkající se posouzení otázky, zda stěžovatelka jako dodavatel potraviny společnosti, jíž byla podle § 17 a násl. zákona o potravinách uložena pokuta, je podle § 27 odst. 2 správního řádu účastníkem řízení o uložení této pokuty, by bez dalšího nezakládal důvod pro zásah Ústavního soudu.

Jinak řečeno, základní právo na spravedlivý proces zakotvené v hlavě páté Listiny, garantující mimo jiné spravedlivé a veřejné projednání věci nezávislým a nestranným soudem v přiměřené lhůtě, při zachování principu rovnosti účastníků, jehož součástí je i základní právo na soudní přezkum zákonnosti rozhodnutí orgánu veřejné správy dle čl. 36 odst. 2 Listiny, je procesní povahy; jeho účelem je zaručit především spravedlivost řízení, na jehož základě se k rozhodnutí došlo. Výklad a aplikace zákona přísluší v prvé řadě obecným soudům; nebyl-li jejich výklad svévolný, což v projednávaném případě nebylo zjištěno - neboť napadená rozhodnutí dostatečně uvedla důvody, na nichž byla založena - nemůže jej Ústavní soud nahradit svým.

Ústavní soud již v nálezu ze dne 7. 7. 1994 sp. zn. I. ÚS 2/93 (N 37/1 SbNU 267) uvedl, že "K porušení práva na soudní ochranu by došlo jen tehdy, jestliže by byla komukoli v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinným. ... Právo na soudní ochranu je v podstatě právem na proces, včetně vydání soudního rozhodnutí. K odstranění možných omylů při hodnocení skutkového stavu slouží soustava opravných prostředků podle soudních řádů a v tomto směru nemůže Ústavní soud činnost obecných soudů nahrazovat."

V projednávaném případě Ústavní soud v napadených rozhodnutích ani v ústavní stížnosti neshledal jakékoliv relevantní skutečnosti nasvědčující porušení základního práva na spravedlivý proces v tom smyslu, jak je vykládán ustálenou judikaturou Ústavního soudu, souladnou s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva.

Tvrzení o porušení čl. 10 odst. 1 Listiny stěžovatelka nepodložila jakoukoliv relevantní ústavněprávní argumentací, a jeho porušení Ústavní soud neshledal.

Správní soud ve svém rozsudku srozumitelně vysvětlil, z jakých důvodů dospěl k závěru, že správní žalobě nemohl vyhovět; obdobně se i kasační soud podrobně vypořádal s kasačními námitkami stěžovatelky. Ústavní soud se s odůvodněními těchto rozhodnutí zcela ztotožňuje, plně na ně odkazuje a nemá, co dalšího by k nim dodal; porušení základního práva na spravedlivý proces, které by opravňovalo zásah Ústavního soudu, shledáno nebylo.

Správní i kasační soud dle přesvědčení Ústavního soudu dostatečně posoudily jednotlivé žalobní (stížnostní) body obsažené ve správní žalobě stěžovatelky resp. její kasační stížnosti, a svá rozhodnutí řádně zdůvodnily. Tato rozhodnutí byla přijata v rámci kontradiktorních řízení, během nichž byla stěžovatelka právně zastoupena, mohla předkládat stanoviska a navrhovat důkazy, které považovala za nutné, jakož i argumenty na podporu svých tvrzení.

Ústavní soud není další soudní instancí, která by meritorně měla znovu podrobit předmětnou spornou věc dalšímu zkoumání. Odlišuje-li se právní názor stěžovatelky od názoru vysloveného správním soudem resp. kasačním soudem, rozhodujícími o její správní žalobě resp. kasační stížnosti, neznamená to ještě porušení základního práva na soudní ochranu, resp. na spravedlivý proces.

Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. srpna 2014


Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2014, sp. zn. III. ÚS 641/14, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies